Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Nevím, kdo přesně dostal v ČT24 nápad pozvat ve středu večer do studia psychologa Jeronýma Klimeše, aby se tam mimo jiné svěřil se svými fantaziemi na téma „počet sexuálních partnerů homosexuálů za život“.
Ale celkem živě si dokážu představit jeho motivaci – míněn je onen nešťastný editor, nikoliv excentrický psycholog, i když to spolu úzce souvisí.
Respektive dvě motivace.
Zaprvé, pan Klimeš je mediálně zručný fachman, který léta obráží televizní studia, celkem bez ohledu na to, jde-li o zpravodajství či Všechnopárty Karla Šípa. Po cestě stačí vyřídit několik telefonátů z bulváru a odborně usoudit, že jakási vražda, o které se dozvěděl tři minuty předtím, nese nepochybně rysy dlouho plánovaného činu.
Což se mu naposledy moc povedlo, když ještě 21. prosince ochotně okomentoval pro jakýsi obskurní server vraždu otce a malého dítěte v Klánovickém lese, což – jak jsme se bohužel měli dozvědět v ten samý den – byla jen předehra k masové vraždě na filozofické fakultě: „Jak to na mě působí, tak to vypadá, že za událostí stojí někdo, kdo je na ženu (matku zavražděného dítěte, poznámka autora) citově navázaný,“ pravil tehdy suverénně Klimeš.
Ano, každý se občas zmýlíme nebo vypouštíme slova do prostoru až příliš lehce. Pak ale obvykle máme tendenci zpomalit a třeba chvíli přemýšlet, proč se nám zase povedlo být za směšného žvanila.
Nikoliv však pan Klimeš. Ten je vždy připraven dorazit kdykoliv a kamkoliv a svěřit se se svými názory, protože to celkem pragmaticky považuje za nejlepší reklamu své osoby. Něco jako blahé paměti Tomio Okamura, který ještě jako mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří dokázal nastartovat své žihadlo v kteroukoliv denní či noční dobu a dorazit na Kavčí hory, aby oznámil, že v zemi, kde právě vypukl vojenský puč, přemnožily se jedovaté mamby a po tisíci letech vybuchla sopka, je všechno v nejlepším pořádku a lidé by se neměli bát tam hned odcestovat na dovolenou.
Vždycky když pana Klimeše někde zahlédnu, vybaví se mi slavná esej „Kultura idiotů“ amerického novináře Carla Bernsteina, který kdysi odhalil aféru Watergate. (U nás vyšla v roce 1992 v Respektu.) Bernstein v ní popisuje úpadek amerických médií, která „krmí publikum šuntem“ a „dělají z blbostí ještě větší“, a jako jeden z příkladů tohohle trendu uvádí i „pop-psychology“. Netušil jsem tehdy vůbec, o čem je řeč: Díky Jeronýmu Klimešovi jsem to pochopil.
Což souvisí s druhým pravděpodobným důvodem středečního pozvání Klimeše do studia: Má takříkajíc silné názory. Zvlášť pokud jde o homosexualitu. A nebojí se je vyslovit. Takže tvrdí-li teď mluvčí ČT Vendula Krejčová, že „občas se ale stane, že v živém vysílání tohoto někdo zneužije a místo argumentu sáhne k urážkám“, a že se veřejnoprávní televize od celé události distancuje, obtížně se věří, že s něčím takovým na Kavčích horách nemohli počítat.
Mohli a měli.
Stačilo si projít Klimešovu historii, časté protesty jeho kolegů proti jeho vystoupením i v ČT, nebo si třeba přečíst jeho text o homosexualitě a tehdy diskutovaném „registrovaném partnerství“ z roku 2004. Citujme jeho asi základní myšlenku: „Dnes však homosexuálové představují silnou mediální lobby, která však stále drží v očích veřejnosti pel ukřivděných chudáčků, kterým je třeba pomoci. Není tomu tak.“
Abychom si rozuměli, žijeme ve svobodné zemi, takže i pan Klimeš má na svoje názory právo a nikdo by ho neměl umlčovat. Ale taky není asi úplně nutné zvát zrovna jeho v takhle vypjatém momentu, chvíli po tolik očekávaném hlasování, do veřejnoprávní televize. V takové XTV, internetové televizi, jejíž tváří je Xaver Veselý, by se určitě vyjímal líp.
V České televizi ale ve chvíli, kdy se Klimeš moderátorky Nikoly Reindlové v rámci svého rozšafného žvanění zeptal na počet jejích sexuálních partnerů, měl mu někdo v režii vypnout mikrofon a rozhovor ukončit. Kdyby po něm pak moderátorka hodila na rozloučenou sklenici s vodou, velmi bychom jí fandili, aby se trefila.
A pak existuje ještě jedno vysvětlení, proč jsme se museli na Jeronýma Klimeše dívat. Aniž bychom tím popírali ta dvě předchozí – naopak, spíš to celé sedí pěkně dohromady.
Pozvání Klimeše jako by mělo naznačit, že se tu odehrává jakási zábavně-bizarní debata na téma, o němž se můžete spolehlivě pohádat v libovolné hospodě po třetím pivu. A že lidé, kteří se zasazují o rovná práva a mluvili v televizi chvíli před Klimešem, protože samozřejmě dáváme slovo „oběma stranám sporu“, jsou v téhle show předurčeni k tomu, aby sehráli zase svou roli „extremistů“, jejichž pomatené názory se mají střetnout právě jen s panem Klimešem. Tak nějak se to dělá v Parlamentních listech.
Pro Českou televizi je to hodně inovativní dramaturgie. Těšíme se na pokračování, pan Klimeš si čas najde vždy.
