Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na sociálních sítích se denně rodí a umírá nějaká ta zásadní událost. Spočívá obvykle v tom, že někdo dá volný průchod svým emocím, čímž ke stejnému kroku povzbudí další účastníky korporátní prokrastinace. A za chvíli se mydlí celá hospoda.
Takže tuhle středu si zájemci mohli užít vzrušení, když se do kritiky Seznam Zpráv a médií obecně pustil na síti X poradce premiéra František Cerha. Což vyústilo v tradiční twitterovou bitvu.
Abychom si rozuměli, tohle prostě patří k věci. Pokud média kritizují politiky, musejí kritiku také přijmout, i když třeba mají pocit, že je nespravedlivá, zaujatá nebo nesmyslná. To si ostatně politici myslí také. Takže v pořádku, klidně si to někdy příště můžeme zase zopakovat. Vždy připraven, už jsem za ty roky absolvoval podobných debat přibližně milion.
V celé té věci mě vlastně upoutala jediná Cerhova věta: „Jen teda pak nebrečme, až nám tu povládne Babiš s Okamurou a Rajchlem.“
Tohle je už celkem provařená finta, k níž bych tu s dovolením přece jenom přičinil několik poznámek.
Za prvé, pokud to varování má směřovat k novinářům, troufám si říct, že bychom se s tím nějak srovnali. Stejně jako jsme v důsledku někdejších fenomenálních výkonů ODS i jejích dnešních spojenců nakonec přečkali dobu, v níž nám vládl Andrej Babiš s Milošem Zemanem, Vojtěchem Filipem a Tomio Okamurou. (A vlastně jsem ještě zapomněl na ČSSD. Všichni jsme na ni už zapomněli.)
Pusťte si Šťastné pondělí
Za druhé, staré novinářské rčení směrem k politikům zní „pokud nechcete, abychom o něčem psali, tak to nedělejte“.
Za třetí, nářků Andreje Babiše nad zákeřnými médii jsme si užili za poslední roky habaděj. Někdy to bylo tak nesnesitelné, že měl člověk skoro chuť politovat dolarového miliardáře, který si hned na začátku své politické dráhy pro jistotu koupil asi tak třetinu mediálního trhu. Což samozřejmě nezůstalo bez důsledků.
Tenhle Babišův tah spolu se stylem jeho zmateného a populistického vládnutí pod heslem „díky za každé nové ráno“ vytvořil v mnoha kdysi opozičních, dnes vládních politicích dojem, že média tak nějak přirozeně patří na „jejich stranu“. Často jsme my i tehdejší opozice kritizovali Babiše za stejné věci, možná jsme někdy sdíleli stejné obavy z jeho autoritářských tendencí.
Pro šéfa ANO a jeho voliče, kterým to také dokola opakoval, jsme se tehdy stali součástí opozice, nebo, jak on tomu říká, „polistopadového kartelu“. Což čistě pro udržení davu v provozní teplotě opakuje pořád. Často přitom buší dnešní vládní politiky po hlavě texty, které v těchto „nepřátelských“ a „antibabišovských“ médiích vycházejí, aniž by mu to přišlo nějak divné.
A jako by řečem o kartelu tvořeném dnes vládními stranami a částí médií uvěřili i někteří koaliční politici. Ti jsou už dva roky upřímně překvapeni tím, že čelí kritice úplně stejně jako Babiš kdysi. Což je z jejich pohledu vlastně nespravedlivé.
Ano, dobré jitro, jinak už to nebude. Naše někdejší shoda v kritice způsobu Babišovy vlády ani zdaleka neznamená shodu v cílech. Naším úkolem není vyhrát příští volby, ani v tom komukoli pomáhat, nebo naopak škodit. Naše „mise“, jak se tomu pěkně říká, je dělat svou práci. Bez ohledu na to, kdo zrovna vládne, případně koho jsme třeba náhodou volili.
Za čtvrté, i kdyby snad v příštích volbách získalo ANO s SPD většinu, což jistě není vyloučeno, automaticky to neznamená, že by také společně vládly. V ODS o tom určitě něco tuší. Aspoň někteří.
A za páté, nemohli bychom se dohodnout, že argument „to chcete zpátky Babiše?“ po každé kritice vlády už necháme spát?
Chápu, že heslo „hlavně, že nevládne Babiš“ už celkem dlouho zabírá. Sám předseda ANO v aktuální manické podobě dělá všechno pro to, aby své odpůrce mobilizoval. Prodávat podruhé stejný příběh je ale vždycky těžší. Koalice se může uklidňovat interními průzkumy. Podle nich je 80 procent voličů vládních stran vyděšeno možností, že by se Babiš (případně ten, koho tam Babiš dostrká) ještě jednou podíval do Strakovy akademie. Jenže to nemusí fungovat věčně.
Poslechněte si Šťastný podcast
„Project Fear“ (Projekt Strach) byla politická taktika použitá odpůrci britského odchodu z EU při hlasování o brexitu v roce 2016. Celá kampaň „Zůstaňme“ byla postavena na emotivním varování, co všechno strašného se může stát, pokud Britové zvolí odchod z Unie. Důsledky měly být nepředstavitelně hrozivé.
Není teď úplně čas a místo rozebírat, co všechno se naplnilo. Jisté je, že strach v kampani nakonec nestačil. Britové si zvolili odchod, a i když toho možná dnes podle průzkumů zase litují, bylo to bezpochyby demokratické rozhodnutí. A důležitou roli v něm sehrála i odpověď na otázku, kterou si spousta Britů položila: „O kolik to vlastně bude horší než to, co zažívám teď?“
A tohle může být úvaha, která může rozhodnout i příští volby v Česku, aniž bych chtěl předjímat, jak opravdu dopadnou: Žije se nám líp než před čtyřmi lety? Jsme ochotni uvěřit, že to v dalších letech už bude jiné, lepší? A o kolik horší to vlastně může být?
Tečka. Co čekat od Babiše, už víme. Co čekat od této koalice, už po dvou letech víme také. A při volbách za necelé dva roky bude ten obraz ještě o kus plastičtější. Média se na něm nepochybně budou podílet. Ale rozhodnout volby už dávno nedokážeme, ani kdybychom chtěli – pokud to vůbec aspoň kdysi dávno bylo v našich silách. Na Úřadu vlády to samozřejmě vědí moc dobře.
