Bezpečí dětí má přednost. Svého psa si dejte na vodítko

Naše hlavní město čeká v nejbližší době jistě vzrušená debata na téma cen jízdenek ve veřejné dopravě a parkování. Stanovisko autora – majitele roční předplacené jízdenky na MHD i automobilu – k oběma tématům je docela jasné:

Veřejná doprava: Zdražit rozumně. (Je špičková i extrémně levná v celosvětovém měřítku.)

Parkování: Je mi to celkem jedno. (Máme v domě garáže.)

Takže když jsme si to teď takhle v klidu vyjasnili, můžeme se posunout k některému z méně konfliktních bodů života v metropoli, kde jistě najdeme shodu bez větších sporů. Třeba k volnému pohybu psů v pražských ulicích.

A začít bohužel musím omluvou několika desítkám, i když spíš stovkám majitelů psů, s nimiž jsem si v posledních letech v ulicích Prahy vyměňoval názory na to, zda jejich pes musí být uvázán na vodítku, když se náhodou někde bohužel potkáme. Jak to tak vypadá, opravdu nemusí. Za svého psa samozřejmě zodpovídáte, ale pokud jej dokážete udržet v klidu, nemusíte si ho – aspoň v Praze – hned přivazovat.

A to je samozřejmě chyba, kterou je třeba napravit. Nebude to lehké, protože čeští pejskaři tvoří velmi dobře organizovanou a mimořádně efektivní lobby – něco jako jihomoravští vinaři, myslivci nebo ČEZ.

V Praze dokonce existuje organizace Strana psa, občanské sdružení, které o sobě říká: „My, pejskaři, jsme také pravděpodobně největší zájmovou skupinou lidí, kteří tvrdě doplácejí na byrokracii, zlovůli a šikanu ze strany státu a úředníků, a to i přesto, že za svou lásku ke zvířatům odvádíme nemalé daně v podobě poplatků za psy. Za to se dočkáváme od státu a úřadů samých ústrků, diktátu a omezování.“

A tak to zase prrr. Přestože stále věřím, že existuje možnost mírové koexistence psů, jejich majitelů a zbytku normální populace, tady je nutné si několik vašich tvrzení vyjasnit.

Vezměme si jen vaše hlavní teze:

„Pes je naším přítelem, obohacuje náš život.“

Tomu docela věřím a v mnoha případech to i lidsky chápu. Ale je to váš přítel a náš život ničím neobohacuje. Často naopak.

„My, ani náš pes, nechceme být nikomu na obtíž.“

To vás šlechtí, ale bohužel to často není pravda.

„Máme rádi čisté ulice i trávníky a po svých miláčcích uklízíme. Respektujeme vyhlášky. Platíme poplatky.“

Ano, to je fajn, díky za to. Jenže je to taky samozřejmost, nic, co se musí hlásit a požadovat za to něco jako vděk. Je to stejně banální, jako když majitel automobilu troubí do světa, že dodržuje předepsanou rychlost, platí za parkování a neomývá svůj vůz saponátem uprostřed Stromovky.

„Pes ve městě je normální, žádný prohřešek.“

Ne, pardon, to je omyl, není to normální. Kdyby snad Bůh chtěl, aby byl pes ve městě normální, stvořil by ho jako králíčka, třeba naši Křupinku.

A samozřejmě, povinně zde musím zmínit, že většina majitelů psů jsou slušní a rozumní lidé, kteří vědí, že i jejich vychovaný svěřenec může někoho jiného děsit, takže je drží na většině míst ve městě na vodítku a proběhnout je nechávají ve vymezených částech parků a lesíků. Díky, my si rozumíme.

A pak jsou tu ti ostatní, kterých je patrně méně, ale pořád až dost. Pro ty mám několik vysvětlení:

Ano, já vím, že váš pes má děti rád a že by nikdy žádnému neublížil. Problém je, že moje dítě psy rádo nemá. Respektive, že se ještě díky vašim méně disciplinovaným a ohleduplným kolegům nevzpamatovalo z několika nepříjemných vzpomínek, kdy kolem něj skákal roztomilý přerostlý čumáček, jehož majitel z dálky s nadhledem ujišťoval „nebojte, nic se nestane“. Samozřejmě, chtěl si jen hrát, ale to dítě si hrát nechtělo a jediné, co si přálo, bylo, aby ta bestie zmizela.

A to nejdůležitější: pokud porovnáme práva vašeho – možná i slušně vychovaného – psa na volný pohyb a mého dítěte na pocit bezpečí, vždycky musí mít navrch dítě. Kdyby tomu mělo být naopak, platily by se za děti zvláštní poplatky a stát by rozdával přídavky na psy s vědomím, že nám tihle miláčci jednou zaplatí důchody. Zatím je to naštěstí naopak. Mimochodem, ten poplatek je stejně směšný jako za to parkování. V Praze je to 1500 korun na rok, pro vybrané sociální skupiny ještě mnohem nižší, ale tam se asi všichni s trochou empatie shodneme, že to má svůj dobrý důvod.

A teď zpátky k našemu spravedlivému boji za práva nemajitelů psů. Nebude to lehké, vzhledem k tomu, že svého mazlíka má zhruba dva miliony českých domácností. Tak třeba u nás v Praze 7 žije podle oficiálních dat radnice 1750 psů na zhruba 45 tisíc obyvatel. Ve skutečnosti je těch zvířat ve městě samozřejmě mnohem víc – ovšem i kdyby to bylo „jen“ 90 tisíc psů, jak zní čísla z roku 2021, bylo by to víc než dost.

Fakt, že proti nám, vyznavačům hesla „pes patří na vodítko“, stojí silný soupeř, už poznaly generace před námi. V roce 2015 chtěla celopražská pravidla pro pohyb psů „na veřejných prostranstvích“ zavést tehdejší primátorka Adriana Krnáčová (ANO). Neuspěla. A od té doby se o to už nikdo ani nepokusil. Před dvěma lety vzniklo aspoň něco jako manuál pro pohyb psů „ve veřejné zeleni“ – a ten štěkot, co se vzápětí ozval, byl k nepřeslechnutí, jako kdyby v podstatě banální předpis, kterým se nic moc ani neměnilo, zásadně omezoval základní lidská práva.

Proto navrhuji kompromis, na kterém lze začít okamžitě pracovat. V Praze bude zavedena povinnost na všech, opakuji všech veřejných prostranstvích s výjimkou přesně vymezených ploch držet si psa na vodítku.

A naše strana na oplátku… naše strana bude na oplátku spokojena a nepoleze do vašeho rajonu, protože bude konečně vědět, kde přesně to je.

To je náš cíl a za ten budeme bojovat.

Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.