Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Bude to letos už čtyřicet let.
V červnu 1983 proběhla v Paláci kultury, dnes Kongresovém centru, což je pořád tentýž hnusný obrovský barák na Vyšehradě, pozoruhodná akce. Jmenovala se „Za mír a život, proti jaderné válce“. Lidově se jí přezdívalo „kongres mírových štváčů“ nebo „mistrovství světa v míru“.
Jejím cílem bylo ujistit se navzájem, že všichni chceme žít v míru, protože mír je lepší než válka. Proti tomu se nedá nic moc říct. Jen se to tehdy odehrávalo v neuvěřitelných kulisách.
Do hlavního města země obehnané ostnatým drátem, kterou tehdy okupovaly desítky tisíc po zuby ozbrojených sovětských vojáků, dorazilo i několik tisíc užitečných idiotů ze svobodného světa, kteří se dojímali nad vlastní šlechetností a nebylo jim nijak divné, že na shromáždění nebyli připuštěni zástupci Charty 77, kteří o to přitom velmi stáli.
Ne že bych si to pamatoval nějak detailně, přece jen mi bylo deset a nejvíc mě tou dobou zajímal první (a dodnes jediný) titul Bohemians ve fotbalové lize. Nicméně, do atmosféry mého dětství to zapadá docela přesně.
Pusťte si Šťastné pondělí
Od chvíle, kdy jsem začal vnímat svět, jsme bojovali za mír. Každý den. Neustále, statečně už od nejútlejšího věku. Ulice mého dětství sice netrápil vizuální smog v podobě nevkusných neonů a řvavých billboardů, ale zato se nešlo vyhnout všudypřítomným žlutým písmenům na červeném pozadí.
„Buduj vlast, posílíš mír.“
„Sovětský svaz – záruka míru.“
„Za mír a odzbrojení ve světě.“
Těmhle propagandistickým – pardon! – sračkám se nešlo vyhnout. Stejně jako pocitu, že už zítra mohou z území NSR (tak se tehdy oficiálně říkalo západnímu Německu) přiletět smrtonosné jaderné střely a všichni tady umřeme. Proto jsme se učili nasazovat masku, pláštěnku, igelitové pytlíky na ruce a na nohy a zalehnout patami k epicentru výbuchu. Říkalo se tomu „branné cvičení“, ale ve skutečnosti to byl soustředěný psychologický teror, kterému jsme jako děti byli vystaveni po celá 80. léta.
Přiznám se, že to na mě zanechalo stopy. Především v podobě preventivní nedůvěry ke všem permanentním bojovníkům a bojům za mír, ať už to znamená cokoli. Třeba ochotu z prosté naivity nebo i z jiných, řekněme zištnějších důvodů kolaborovat s odpornými režimy, které mají míru plná ústa, dokud tedy někam nevletí s tanky.
Nic proti míru, samozřejmě. Jen jsem už nějak i kvůli zážitkům ze svého dětství pochopil, že světového míru objímáním nedosáhneme, jak říká kolega Jan Dobrovský.
A chápu a jsem rád, že žiju ve svobodné zemi, která umožňuje svobodný projev i pacifistickým exhibicionistům, kteří si myslí, že zločinem proti míru je i pouhá obrana proti agresi. Protože správná oběť se přece smíří s realitou, zahodí zbraně, vytáhne bílé prapory a poslušně předá útočníkovi kus svého území a celou svou důstojnost, neboť vytouženého míru se samozřejmě nejlépe dosáhne urychlenou kapitulací a uznáním porážky.
Poslechněte si Šťastný podcast
Poprvé jsme tohle třeštění zažili před patnácti lety během debat o stavbě jednoho amerického radaru v Brdech, což by znamenalo přítomnost pár amerických vojáků na našem území. Ano, nejradši bych jich tu viděl 25 tisíc, klidně od zítřka. Ale jsem ochoten uznat, že kdysi okupovaná země může být na cizí uniformy na vlastním území citlivější. Nicméně ten argument mi přijde samozřejmě směšný a hloupý, protože je snad rozdíl mezi spojeneckou smlouvou dvou demokratických zemí a nočním přepadením někdejší komunistickou supervelmocí.
Ale pořád jsme se aspoň bavili o svobodném českém rozhodnutí, které se týkalo českého území. Pořád lepší než v roce 1983, kdy vám za protesty proti sovětské okupaci v lepším případě estébáci rozbili hubu, v horším vás poslali na několik let do vězení.
Od doby debat o radaru ale taky víme, jak moc se snažilo tohle „naše“ rozhodnutí ovlivnit Putinovo Rusko. To si tehdy poprvé po letech postsovětské defenzivy vyzkoušelo, že je pořád schopné se za účasti aktivních kolaborantů i naivních aktivistů úspěšně vměšovat do vnitřních záležitosti úplně cizí země.
Což od té doby dělá permanentně, posledních deset let i za aktivní účasti prezidenta republiky Miloše Zemana. Ten se to sice poslední rok snaží zamaskovat demonstrativní podporou Ukrajiny, nicméně jeho urputná snaha dostat Rosatom do Dukovan bude patřit navždy do zlatého fondu nejhorší tuzemské kolaborace.
Češi si možná až příliš často libují v roli obětí. Ale ve vztahu k Rusku mají na tenhle pocit plné právo. Moskva nás otevřeně nenávidí, vede proti nám hybridní válku, na seznam svých největších nepřátel nás zařadila ještě dřív, než to bylo cool. Pak Rusové napadli svého souseda, svobodnou Ukrajinu, aby bylo všem jasné, jak jedná se svými nepřáteli.
V takovou chvíli máte dvě možnosti. Pochopit, kdo je nezpochybnitelný a neomluvitelný agresor, kdo je oběť, na čí straně máme stát a komu máme pomáhat – jak bude potřebovat a dokud si to bude přát. Koho nemůžeme zradit.
Anebo si můžete vzpomenout na nejlepší tradice mírového hnutí. Vysvětlit znásilněné, že když se nebude bránit, nemusí to být tak strašné, protože teď už se s tím stejně nedá moc dělat. Sepsat petici a výhledově se odjet dojímat nad svou mírovou ušlechtilostí na nějaký mírový kongres, jako byl ten v Praze před 40 lety.
A to je asi tak všechno, co se dá napsat o petici „Za spravedlivý mír“ z pera Matěje Stropnického, Václava Hořejšího, Jana Kavana a dalších mírotvůrců.
