Článek
Přečtěte si Šťastné slovo:
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Upřímně řečeno asi chápu, proč dnešní lídři Milionu chvilek pro demokracii na své středeční manifestaci nenechali promluvit ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Ten – předem neohlášen – nakráčel pár minut před začátkem přímo k pódiu. Každý má právo si rozhodnout, kým si nechá zkazit večírek a jak se bude chovat k předem nezvaným hostům. A vlastně si ani nemyslím, že by se to Blažka nějak zvlášť dotklo. Co chtěl, to dokázal.
Celá ta poněkud trapná scéna z pražského Klárova ale znova připomněla jednu starou moudrost: mrtvého koně už neosedláte. A pokud ano, stejně se nerozběhne. Takže tu mám konstruktivní návrh: vůbec nejlepší by bylo, kdyby Milion chvilek ještě jednou slavnostně zavzpomínal na svou slavnou historii a pak se definitivně rozpustil.
Protože pak si možná budou pozůstalí pamatovat ty lepší časy, kdy původní Milion chvilek dokázal dvakrát dostat na Letnou čtvrt milionu lidí. Jenže to taky bylo v roce 2019, kdy se zdálo, že je česká demokracie v ohrožení pod tlakem tehdy dominujícího dua Babiš–Zeman. Spojení proruského kolaboranta a úplně bezhodnotového populisty, který se netají obdivem k autoritářskému kleptokratovi Viktoru Orbánovi, vypadalo spolu se 115 poslaneckými hlasy ANO, komunistů a SPD opravdu riskantně.
Proto taky v době vrcholné slávy téhle mezaliance dorazilo na Letnou tolik lidí, zatímco ve středu odpoledne na Malou Stranu skoro nikdo. Až příliš bylo cítit, že to je taková „povinná“ akce, k níž se nechal Milion chvilek v podstatě vyprovokovat: „Když jste kdysi protestovali proti Marii Benešové, musíte přece stejně silně pozvednout hlas i proti Pavlu Blažkovi!“ Stalo se. A nestalo se nic. Nashle, dobrou.
Poslechněte si Šťastný podcast
Projekt Milion chvilek pro demokracii vznikl kdysi jako protestní hnutí, ale jeho pravý smysl byl jiný. Dával naději lidem, kteří neváhali dojet i stovky kilometrů do Prahy nebo jen přijít na náměstí ve vlastním městě či vesnici. Naději, že v tom nejsou sami. V čase, kdy to vypadalo, že tu budou Babiš se Zemanem vládnout navždy, nebo aspoň nesnesitelně dlouho.
Zakladatelé spolku Mikuláš Minář a Benjamin Roll byli tehdy velmi mladí, lehce odrzlí, trochu naivní, možná občas propadali pocitu vlastní výjimečnosti (což teď připouští i Minář). Ale nechyběla jim přesvědčivost, se kterou ignorovali tehdejší rozšířenou skepsi, že to stejně nemá cenu, protože Babiš přes všechny svoje skandály stejně neodstoupí, takže proč se o něco vlastně snažit.
Politický kapitál, který dva studenti evangelické teologie a jejich stejně nadšení spolupracovníci takhle nashromáždili, propůjčili tehdejším opozičním stranám, které se jen pomalu a dost zmateně sbíraly z těžké volební porážky roku 2017. Volební koalice, které pak ve volbách na podzim 2021 odstavily Andreje Babiše od moci, vznikly v červnu a listopadu 2019 na Letné. Byla to ta nejsrozumitelnější a nejviditelnější politická objednávka, kterou Petr Fiala, Ivan Bartoš a spol. nemohli přehlédnout.
Mikuláš Minář se pak ještě pokusil o vlastní přímý vstup do politiky, což byl asi ten zmíněný příklad zásadního přecenění vlastního významu. Když v šestadvaceti mluvíte ke čtvrtmilionovému davu, který nadšeně reaguje na cokoli, co vyřknete, asi se to může stát docela lehce. Když ale Minář záhy zjistil, že poptávka není tak vysoká, jak plánoval, celý svůj projekt (jehož jméno PRO si pak pro sebe zabral Jindřich Rajchl) na jaře 2021 rozumně a dospěle ukončil. Mise byla uzavřena.
Minář opustil Milion chvilek i veřejný prostor, na konci roku 2021 ho následoval i Benjamin Roll. Spolek pokračuje bez svých zakladatelů dál. A nakonec je samozřejmě lepší, když se pořád ještě najdou lidi, kteří se dobrovolně věnují kontrole kvality demokracie.
Už loni v září se ale „chvilkařům“ povedl nepěkný kiks, když na začátku soudního procesu s Andrejem Babišem v kauze Čapí hnízdo přivezli pro lídra opozice před budovu soudu klec. Bylo to hloupé, nevkusné. Nedomyšlená ukázka pouličního lynče znechutila i mnoho lidí, kteří do té doby drželi Milionu chvilek palce. Reprezentanti spolku se pak sice omluvili, ale bylo jasné, že další působení někdejších opozičních aktivistů bude narážet na svoje limity.
Potvrdila to ospalá demonstrace proti Blažkovi, z níž si publikum odneslo nejsilnější dojem, že strážci demokracie nehodlají už s nikým, s kým nesouhlasí, ani diskutovat, což byl kdysi jejich hlavní požadavek.
Milion chvilek odvedl pro českou demokracii v minulosti cenné služby. Byl to nakonec velmi úspěšný projekt pro jeden okamžik novodobé historie, pro těch pár milionů chvilek, kdy se lidé na náměstích a na Letné ujišťovali, že to nakonec může dopadnout dobře. Stalo se, žijeme v jiné zemi než před čtyřmi lety.
Řečeno slovy z české revoluční historie: Děkujeme, odejděte.
