Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Natálii Kudrikové bude za pár dní šestnáct let. Čtrnáct z nich prožila v permanentních bolestech a strachu. A to jen proto, že se narodila jako romské dítě a žila se svými rodiči v domku, který si v dubnu 2009 vybrala pro svou oslavu 120. výročí narození Adolfa Hitlera parta nácků. Jejich pokus upálit zaživa celou rodinu přežili Natálie i její rodiče jen díky velkému štěstí. Natálie přišla o tři prsty, v nemocnici strávila osm měsíců, absolvovala stovku operací, a jak říká její matka, její psychický stav se stále zhoršuje.
Teď se rodina dozvěděla, že dva ze čtyř útočníků, kteří se je pokusili zavraždit, budou po čtrnácti letech propuštěni na svobodu. O sedm let dřív, než zněl původní rozsudek.
Případ z Vítkova ve Slezsku patří v historii českých rasových vražd mezi ty nepříšernější. Ale taky mezi nejpřísněji potrestané. Svoje nehrané zděšení daly po útoku najevo politické špičky země v čele s prezidentem Václavem Klausem. A přece jen už se nepsal rok 1994, kdy jsme s vážnou tváří řešili, jestli pogrom v jihočeském Písku, při němž tlupa skinheadů zahnala do řeky Otavy a tam utopila osmnáctiletého Tibora Daniela, nebylo náhodou výtržnictví, nebo přesně řečeno „vytančená klukovina“, jak to tehdy označoval písecký státní zástupce Jiří Sigmund.
V roce 2009 ale bylo jasné, že pachatelé vítkovského atentátu nenajdou v Česku bezpečné místo k úkrytu. Policie si pro ně došla v srpnu téhož roku a ony zcela záměrně zveřejněné policejní záběry, na nichž je jako sprosté teroristy táhne k vrtulníkům, předznamenaly i atmosféru procesu o rok později. Čtyři útočníci byli od soudu odeskortováni do věznice s dvacetiletými tresty za pokus o vraždu. (Vrchní soud verdikt v roce 2011 potvrdil, pouze u jednoho z útočníků jej o rok snížil.)
Bylo to tehdy všeobecně považováno za spravedlivou odplatu – jen prezident Klaus bohužel opět jednou pocítil potřebu říct něco jiného než všichni ostatní, a prohlásil: „Výše trestů se mi zdá nečekaná, nečekaně vysoká. Jenom se zamýšlím nad tím, jestli taková výše trestu, kterou porovnávám s některými žádostmi o milost, které dostávám, opravdu bude tou nejsprávnější cestou, jak zabránit do budoucna opakování podobných jevů.“
Svůj vlastní recept na „správnou cestu“ protirasistické prevence Klaus tehdy nenabídl a patrně v tu dobu již zcela zapomněl, že to byl on, kdo se v roce 1995 po vraždě Tibora Berkiho ve Žďáru nad Sázavou jako premiér osobně zasadil o mnohem přísnější tažení státu proti rasovému násilí. A i když o to už dnes zjevně nestojí, stejně si za to zaslouží ocenit.
(Mimochodem, dva přímé aktéry tehdejších událostí najdeme dnes shodou okolností ve Sněmovně: lékařku z popáleninové kliniky v Ostravě Zdenku Němečkovou Crkvenjaš, která byla ošetřující lékařkou Natálie, v řadách ODS, a Lubomíra Metnara z ANO, který v roce 2009 vedl policejní pátrání.)
Ve čtvrtek rozhodl soud o podmínečném propuštění dvou útočníků, Ivo Müllera a Václava Cojocaru. Věznici by měli opustit v úterý. Zbylí dva odsouzení, David Vaculík a Jaromír Lukeš, zůstávají za mřížemi.
Tohle je samozřejmě složitá věc. Soud v Šumperku udělal to, na co má po dvou třetinách trestu právo, doporučená fráze českých politiků zní proto v podobné situaci „rozhodnutí soudu samozřejmě respektujeme“. Protože co jiného taky v právním státě můžeme dělat, že.
Navíc komentovat případ takhle z dálky je vždycky ošemetné, člověk samozřejmě nemá úplně všechny důležité informace. Takže když si přečte, že pachatelé svého činu litují, chovali se vzorně ve vězení a psycholog u nich našel dobré důvody k závěru, že se opravdu napravili, může tomu optimisticky věřit.
Nebo si říct, že uniformy dozorců jsou tak nějak jedna z mála věcí, které může nacista za mřížemi opravdu respektovat. Že svého činu ti zmetci litují, je taky docela dobře možné, skoro s jistotou ale především proto, že se nechali chytit.
Nejdůležitější je tu ale pohled obětí. Ty jsou vždycky v nevýhodě: útočníci jim z tupé nenávisti surově ublížili, spravedlnost vykonal stát, který teď zároveň říká, že to tak nějak stačilo, čtrnáct let ve vězení je trest dostatečný k nápravě, běžte o něco dřív a nehřešte více. Možná ano, nevíme, ale zcela jistě to nepřesvědčí Natálii a její matku, které teď budou každý den žít v obavách, že se útočníci vrátí a svůj záměr dokončí. A nikdo jim nevysvětlí, a obávám se, že na to nemá ani právo, že to přece už nehrozí, protože jsou to úplně jiní lidé než ti, co jim v dubnu 2009 hodili do domu Molotovovy koktejly.
A pak je tu ještě jedna věc, kterou stojí za to pochopit, nebo to aspoň zkusit: pocit českých Romů, kteří léta sledují, jak si na nich budují kariéry předáci celého jednoho politického oboru zvaného „komerční nenávist“. Tomio Okamura, který ještě před pár lety zpochybňoval romský holokaust, to tak dotáhl až na místopředsedu Sněmovny.
A prezident Miloš Zeman, muž, který se dokázal ve druhém volebním období vyhýbat jakékoliv práci bez přestávky i celé dlouhé měsíce, jim v roce 2018 vzkázal: „Rozhodně nejsem přítelem komunismu, ale za komunismu Romové museli pracovat. A většinou pracovali jako kopáči, a když odmítli pracovat, byli označeni za osobu práce se štítící a šli do vězení.“ Zeman to jako ostentativní vzdělanec možná netuší, ale s nálepkou „osoby práce se štítící“ odjížděli Romové na začátku 40. let do koncentračního tábora v Letech u Písku a devadesát procent z nich pak i vstříc plynovým komorám Osvětimi.
Tohle je atmosféra, v níž čeští Romové stále žijí a v níž se dozvěděli o předčasném propuštění dvou vítkovských žhářů. A já neznám jediný argument, jímž bych dokázal oponovat třeba jediné romské poslankyni v novodobé české historii, psycholožce Monice Mihaličkové, která ve čtvrtek na svůj Facebook napsala: „Chceme, aby aspoň hrůzné činy motivované rasismem byly odsouzeny exemplárně a bez možnosti propuštění na podmínku. Nadávky přežijeme, bydlení nakonec taky někde seženeme (obchodníků s chudobou je pořád víc než nás Romů), ale šťastný a ve zdraví prožitý život Natálce už nikdo z nás nevrátíme. Proto to není fér a proto máme právo se cítit naštvaně, zklamaně a skepticky.“
Howgh.
