Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Příští pátek se v naší městské části Praha 7 odehraje velká sláva. Bude otevřen pěší most přes Vltavu od Holešovické tržnice do Karlína. Je to – aspoň z pohledu laika – krásná a velice užitečná stavba. A já už se na ni moc těším.
Ale navíc, přátelé, to tempo! Architektonická soutěž byla vypsána v dubnu 2017. To je něco málo přes šest let. A dnes lávka stojí.
Abychom si rozuměli, to není ironie. To je dnes v Praze skoro zázrak. Pokud samozřejmě pomineme fakt, že první soutěž proběhla už v roce 2000 a její výsledky vzaly za své po povodních o dva roky později. A že už v roce 2008, což je hezkých patnáct let, jsme si četli optimistické texty o tom, jak se do Karlína dostaneme po novém mostě do roku 2013.
A tak je to v Praze skoro se vším. Občas, když mě přepadne nostalgická nálada, pouštím si na YouTube devět let staré propagační video nové trasy metra D. V něm Martin Zounar stíhá schůzku v centru Prahy a slibuje, že se novým metrem svezeme už v roce 2020.
Což se tedy úplně nepovedlo. Před komunálními volbami 2018 byl určen nový termín - rok 2025. A i když se už aspoň metro D začalo stavět, rok 2025 byl postupně změněn na rok 2029. Což platilo až do minulého týdne. To antimonopolní úřad zrušil - zatím nepravomocně - tendr na druhou část trasy. A tak se zase jako nejpravděpodobnější termín, kdy se Martin Zounar i my ostatní budeme moci projet novou linkou, jeví již tradiční „těžko říct“.
Takhle by šlo pokračovat dál a dál. Často se ženou s úsměvem vzpomínáme na její text z roku 2008, podle nějž pojedeme z centra Prahy vlakem na Letiště Václava Havla už před Vánocemi 2013. Skoro to vyšlo. Když v tom datu prohodíte jen dvě číslice, dostanete správný rok: 2031. Pokud se tedy něco nepokazí, a já bych skoro řekl, že pokazí.
Mohl bych teď pokračovat nekonečným výčtem všeho, na co v tomhle městě čekáme (a zároveň bych v některých případech musel přiznat zjevný pokrok, třeba na Výstavišti). Co bereme už pomalu za báje a legendy a cynicky se tomu vysmíváme.
Ale ve skutečnosti máme před sebou celý pytel věcí, které už dávno měly být, a nejsou. Počínaje čtyřicet let marně a zoufale budovaným obchvatem Prahy. A to, že tyhle věci nejsou, přece není, nebo by aspoň nemělo být normální. Jenomže je.
A upřímně řečeno, člověka ani moc neuklidní, že tohle se stává takříkajíc i v lepších rodinách, tedy v lépe fungujících, bohatších městech v lépe fungujících, bohatších zemích. A člověku je celkem oprávněně jedno, jestli nadává státu, nebo samosprávě, protože daně platí jedny a očekává za ně jistý servis. Jenže už se taky stejný člověk přes všechnu frustraci nějak vnitřně smířil s tím, že žije v zemi, která si pro svůj normální civilizační rozvoj stanovila neuvěřitelné množství vzájemně se podporujících překážek, které ve svém výsledku nejlíp umožňují rozhodit rukama a říct „bohužel to nejde“. To příjemně šokující překvapení, když něco náhodou jde, je přece k nezaplacení.
Z toho je jasné, že tohle není jen problém Prahy. Dlouhá léta byl mým nejoblíbenějším příkladem stav dálnice D3 z Prahy na jih, což je zřejmě objektivně nejobtížnější stavba lidské historie. (Pro přátele z Moravy nabízím obdobně komplikovanou superstavbu dálnice na Vídeň.)
A jsem rád, že si mohu rejstřík zdrojů k pravidelnému sebenasírání stále doplňovat. Tak jako minulý týden při četbě textu na mém oblíbeném serveru Zdopravy.cz, který se k téhle činnosti vůbec skvěle hodí. Vše podstatné říká už titulek: „Hotovo z 92 %. Poláci finišují s novou silnicí do Česka, na hranicích skončí v louce.“ Řeč je o spojení Prahy a východních Čech se sousedním Polskem. A zatímco Poláci už jsou se stavbou na samé hranici, Češi u Trutnova stále ještě nekopli do země. Dokonce ani neukončili soutěž.
Můžeme se na to dívat jako na další důkaz infrastrukturního zaostávání Česka neboli neschopnosti postavit kus pitomé dálnice včas.
Anebo to přijmout jako výzvu a inspiraci. A přidat i trochu optimismu: most pro pěší mezi Holešovicemi a Karlínem byl dokončen na obou březích Vltavy současně. A to je, myslím, něco, na co můžeme být pyšní a radovat se. Aspoň z něčeho.
