Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Pojďme si radši jednu věc ujasnit hned na začátku. Prodejny hraček slovenské sítě Dráčik znám důvěrně. Jako otec šestileté dcery jsem se jim v posledních letech nedokázal důsledně vyhýbat. A nebyl ani důvod. Nebo spíš nebyla síla. Znáte to, pokud stejně jako já řídíte děti jako Babiš stát, tedy kombinací výhrůžek a úplatků.
Teď se ale něco změnilo. Do Dráčika už nejdeme. I když nejsem úplně ten typ, který by podepisoval na potkání petice a protesty, minulý týden jsem to nevydržel a napsal do české centrály Dráčika e-mail, v němž jsem vedení obřího slovenského hračkářského řetězce se 73 prodejnami v Česku slavnostně oznámil, že si u nich kvůli jejich homofobní propagandě nekoupíme už ani pastelku. Josefíno, promiň, půjdeme jinam.
Jsem sice dost sebestředný, ale ne úplně naivní. Můj mail jim nejspíš rovnou spadl do složky „stížnosti hysterických liberálů“.
Pokud si ho vůbec někdo přečetl, rovnou ho smazal. Nemyslím si ani, že svým osobním bojkotem Dráčika položím. Nazval bych to spíš sebeobranou spotřebitele před politicko-výchovnou tvorbou firmy. Přesněji před tvorbou jejího majitele, vítěze slovenské soutěže „Obchodník roku 2021“ Dušana Víglaského, který se osvětě svých zákazníků věnuje zhruba od letošního února.
Pusťte si Šťastné pondělí
Svět pana Víglaského známe důvěrně i z Česka. Lidé, jako je on, si mezi sebou posílají řetězové e-maily, které občas adresují i nám do Seznam Zpráv s dovětkem „o tom určitě nenapíšete“. Mají pravdu, nenapíšeme. Obsah se průběžně mění, po celosvětovém spiknutí farmaceutických firem v poslední době dominuje volání po míru na Ukrajině. Toho prý dosáhneme nejlépe tím, že se Kyjev vzdá, Rusko si vezme, co potřebuje, a my zas od něj začneme nakupovat plyn.
Pan Víglaský jde ale přece jenom dál. Po říjnové vraždě z nenávisti před bratislavským gay klubem Tepláreň sdělil na webu svého hračkářství své stanovisko k problematice LGBT+ komunity: „Jsou to nástroje na vytváření napětí ve společnosti. V drtivé většině případů nejde o žádnou upřímnou snahu někomu v něčem pomoci. Normální společnosti se umějí s takovými otázkami hravě vypořádat.“
Solidní hnus, co? Tak ještě přídavek: „Je to živná půda pro realizaci různých úchylek ega, s čímž iniciátor ve svém plánu přirozeně počítá. Čím je společnost nezdravější, tím tyto zhoubné vlivy více eskalují, až dojde k chaosu a sociálnímu výbuchu.“ Konec citace, omlouvám se.
Nejvíc to připomíná slavné dílo slovenského karikaturisty Shootyho, v němž muž oblečený v růžovém tričku zvoní na cizí byt se slovy „Jsem homosexuál a přišel jsem zničit vaši rodinu“. Jen to není vůbec legrační.
Václav Dolejší na křižovatce
Připouštím, že mě napadlo, jestli české pobočce Dráčika nekřivdím. Třeba si tam myslí něco jiného než jejich homofobní slovenský majitel, nesouhlasí s ním a sami by nic takového na webu s hračkami nikdy nepublikovali.
Tak ne, nekřivdím. Tenhle týden se ta špína ze Slovenska přelila i do Česka a na českém webu Dráčika se objevilo provolání končící výkřikem „Sodoma Gomora je memento, ne legenda“. Tohle si samozřejmě zaslouží sofistikovanou, seriózní polemiku: Dejte si mokrý hadr na hlavu, magoři.
Abychom si rozuměli, respektuju, že majitelé soukromých firem mají své často úplně ujeté, případně úplně nechutné názory, které vyslovují nebo si je píší na svůj web vedle reklamy na zlevněnou sadu zvířátek z Ledového království. (Ne, Josefíno, zapomeň na to.) Je to jejich právo. A naše právo zase spočívá v tom dát jim najevo náš názor a neutrácet u nich peníze. Myslím, že máme deal.
Poslechněte si Šťastný podcast
Takových, jako jsem já, se v Česku našlo evidentně víc. Jen ne všichni bohužel zvolili správnou adresu, kam svoje rozhořčení napsat. Protože Dráčik v české i slovenské doméně je jedna firma - a Dráček.cz zase úplně jiná. Jde o malé rodinné hračkářství a e-shop s jedinou kamennou prodejnou v Praze na Palmovce, které už od roku 2004 provozují manželé Loudínovi. Svůj byznys rozjeli ještě před příchodem obřího slovenského Dráčika do Česka.
„Zvlášť o minulém víkendu nám toho chodilo celkem dost,“ popisuje Michaela Loudínová z pražského Dráčka. „Jsme už za ty roky zvyklí, že si nás lidi pletou, ale tady jsme chtěli dát jasně najevo, že s tím nemáme a nechceme mít nic společného. Jsme hračkářství a do něj nepatří žádná politika, jako firma nevydáváme žádná stanoviska pro nebo proti čemukoliv.“
Jenže teď nebylo vyhnutí. Dráček si zřídil twitterový účet a všemi dostupnými kanály se snaží od svého slovenského jmenovce distancovat. Paní Loudínová také podepsala petici „Společně proti nenávisti“ vyzývající politickou reprezentaci, aby po bratislavské vraždě přijala zákony na ochranu LGBT komunity.
Dobrá zpráva, Josefíno, možná už vím, kam zajdeme příště.
