„Rusko přece není Sovětský svaz!“ Jak se jeden profesor stále mýlí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Profesor Václav Hořejší je ve svém oboru imunologie váženou autoritou. A je také veřejným intelektuálem, který se pravidelně vyjadřuje k celé řadě společenských otázek. To je samozřejmě ve svobodné zemi jen zdravé a měli bychom být rádi, že tak činí. Už jen proto, abychom si vždy po přečtení jeho textů mohli říct „aha, takže to nejspíš bude úplně naopak.“ Funguje to spolehlivě, zvlášť když jde o Rusko.

Málokdo dokáže hodnotit aktuální události a předpovídat budoucí vývoj i skutečné záměry Ruska tak spolehlivě mizerně jako profesor Hořejší. Ovšem s mimořádnou výdrží: Činí tak bez přestávky již dlouhých 15 let. A díky tomu, že kompletní archiv jeho textů najdeme na stránkách Aktuálně.cz, můžeme se teď společně projít tím nejlepším, a řekněme nejcharakterističtějším z jeho díla.

A začněme v červenci roku 2008, v časech, kdy se Václav Hořejší připojil k protestům proti stavbě amerického radaru v Brdech. Jak víme dnes, tehdy jsme si poprvé po letech vyzkoušeli sílu Ruskem placených vlivových operací. U některých aktivistů to ovšem ani nebylo potřeba.

„Myslím, že dnešní Rusko má sice spoustu problémů – rozhodně bych neměnil náš nedokonalý politický systém za jejich ještě nedokonalejší, ale zcela zásadní je, že už to dávno není ona nebezpečná velmoc s totalitní ideologií a světovládnými ambicemi,“ ujišťoval profesor Hořejší. 

A protože moudré věty je užitečné opakovat, připomínal je Václav Hořejší pravidelně, třeba v září 2008: „Jsem hluboce přesvědčen, že politika založená na předpokladu, že Ruska se máme obávat a že je to potenciální vojenský protivník, je naprosto nesprávná a těžce poškozuje nejen české, ale i evropské zájmy.“ Naopak, jsou to prý NATO a Spojené státy, které Moskvu neustále provokují: „Je zcela zřejmé, že USA se systematicky snaží obklíčit Rusko stovkami základen. To by jistě bylo životně důležité, pokud bychom stáli proti nebezpečnému, expanzivnímu nepříteli, jakým byl komunistický SSSR. Dnešní Rusko ale přece už dávno není ona nebezpečná velmoc s totalitní ideologií a světovládnými ambicemi.“

Ano, toto přání – otec myšlenky bylo tehdy v západním světě vcelku rozšířené. A to až do února 2014, kdy patrně Západem vystresované Rusko ukradlo Ukrajině Krym a poslalo na poloostrov i na východ Ukrajiny své neoznačené vojáky. Ani profesor Hořejší z toho nebyl šťastný, ale nakonec si dokázal sám pro sebe najít zdůvodnění, že to jinak asi ani nešlo: „Ano, připojení Krymu k Rusku bylo jasným porušením závazných dohod z 90. let zaručujících územní celistvost Ukrajiny. Tyto dohody by ve správně fungujícím mezinárodním společenství nepochybně měly být bezvýhradně ctěny a jejich porušování trestáno. Ale cožpak lze něco takového požadovat v době, kdy jiní mocní hráči světové politiky pošlapávali opakovaně mezinárodní právo daleko horším způsobem?“

To bychom měli. A protože si člověk dokáže zvyknout na cokoliv, i Václav Hořejší se mohl postupně vrátit ke své moudrosti. Jako v květnu 2017: „Ta nynější hysterická protiruská kampaň, která z Ruska dělá jakousi ‚říši zla‘, diametrálně odlišnou od ‚západní civilizace‘, srovnatelnou snad se stalinismem, mě hluboce znepokojuje. To je přece úplný nesmysl! Je přece očividné, že dnešní Rusko je něco úplně jiného než někdejší SSSR… Řeči o ‚ruské hrozbě‘ doprovázené harašením zbraněmi nedaleko ruských hranic považuji za nezodpovědné a nebezpečné. Měli bychom se naopak snažit o co nejlepší vztahy s touto zemí.“

Miloš Zeman by to tehdy neřekl lépe. Mimochodem, přesně v té době se třetí český prezident pokoušel zařídit, aby Rusko po maďarském vzoru dostalo bez výběrového řízení zakázku na výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech. 

Svou neochvějnou loajalitu ke Kremlu osvědčil Zeman i o rok později, na jaře 2018, kdy britská policie oznámila, že dva ruští rozvědčíci Miškin a Čepiga otrávili v Salisbury dvojitého agenta Sergeje Skripala. Zeman tehdy sehrál svou tradiční roli užitečného kolaboranta, který byl ochoten lhát o tom, že se v Česku vyráběl nervový plyn novičok, použitý právě v Salisbury. I profesora Hořejšího tehdy trápily pochybnosti, jak to vlastně celé bylo, nicméně v jednom měl jasno: „Je nesmírná škoda, že nebyla využita historická šance k odstranění nepřátelství mezi Západem a Ruskem po skončení studené války. Je přece zřejmé, že Rusko už není tím opravdu hrozivým nepřítelem vyzbrojeným kdysi docela přitažlivou ideologií se světovládnými ambicemi – je to jen více méně normální kapitalistický stát hájící své více či méně legitimní zájmy.“

Hájit tenhle „normální stát“, který samozřejmě nemá se Sovětským svazem nic společného, už si to zapamatujte, se časem stávalo čím dál obtížnějším. A skutečná zkouška přišla na jaře 2021, kdy předseda vlády Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček oznámili, že Rusko – přesně řečeno naši staří známí ze Salisbury Čepiga s Miškinem – stálo za teroristickým útokem ve Vrběticích v roce 2014. 

Důkazy tajných služeb, které přesvědčily Babiše s Hamáčkem, každému nestačily. Zpochybnil je samozřejmě Miloš Zeman, který to měl v popisu práce a pro nějž znamenaly Vrbětice faktický konec v politice. A pak taky Václav Hořejší, který za celou operací rozeznal složitější pozadí. „A ještě chmurnější je podezření, že to celé by mohlo být součástí nějakého protiruského tažení Západu. Tohle je mi opravdu velice proti mysli – dnešní Rusko je přece něco úplně jiného než někdejší skutečně nebezpečný brežněvovský SSSR.“

A protože se přece jen pomalu, ale jistě blížila ruská agrese na Ukrajině, napadla profesora Hořejšího ve stejném textu myšlenka, která se měla později ještě hodit: „A pokud jde o ten hlavní, ukrajinský problém, který před více než sedmi lety vyvolal tu nynější studenou válku s Ruskem, nemohu si pomoci – vinu na tom má nejen Rusko, ale nejméně ve stejné míře i Západ…“

Myšlenkové souznění Václava Hořejšího s Milošem Zemanem mělo ještě pokračovat. Oba se vyznamenali v únoru 2022, kdy pouhé hodiny před začátkem ruského útoku shodně tvrdili, že nic takového přece vůbec nehrozí. Zeman mluvil o „blamáži CIA“, profesor Hořejší vsadil na důvěru ve sliby Vladimira Putina: „V posledních několika letech se už stalo poněkud únavnou tradicí, že Ukrajina a její západní podporovatelé nejméně jednou za rok ohlašují, že během několika týdnů ‚s velkou pravděpodobností‘ dojde k ruskému vojenskému útoku na Ukrajinu… Nynější obavy některých propagandistů, že Rusko by chtělo nastolit (dokonce násilím) nějaké loutkové režimy v dřívějších státech Varšavské smlouvy, mi připadají naprosto absurdní. Považuji je jen za strašáka, který nás má co nejvíce připoutat k americkému ‚ochránci‘ a jeho zájmům.

Věřím prohlášením ruských představitelů, že se nechystají k válce s Ukrajinou.“

Překvapení: už byli nachystáni. Což profesora Hořejšího vedlo den po útoku k hluboké sebereflexi: „Bohužel jsem se strašlivě zmýlil a omlouvám se za to. Ukázalo se, že měli pravdu ti, kteří dlouhodobě podezřívali Putina z úmyslů řešit ukrajinský problém vojensky, a ti, kteří obhajovali naše členství v NATO. 

Asi by bylo správné volat po tom, aby Západ pomohl Ukrajině přímo vojensky – to by ale bohužel bylo spojeno s rizikem jaderného konfliktu.“

Není třeba tohle prozření ironizovat, i Miloš Zeman tehdy přiznal, že se mýlil, ale aspoň od té doby drží lajnu a víceméně i ústa.

Na rozdíl od profesora Hořejšího, který si nemůže pomoci a nabízí jeden účinnější recept na řešení situace za druhým. Jako hned v červnu 2022: „Nutno ovšem připomenout, že tyto kořeny konfliktu jsou ještě hlubší – nelze popírat, že Západ nedodržel sliby dané M. Gorbačovovi na počátku 90. let, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ k sovětským, resp. ruským hranicím. 

Ve shodě s výše zmíněným Christopherem Chivvisem si myslím, že pokud by k tomu zastavení bojů došlo nyní, asi by si Rusko ponechalo přinejmenším ta do nynějška dobytá území (pravděpodobně spíše celou Doněckou a Luhanskou oblast, plus celé pobřeží). Takto zmenšená Ukrajina by se zavázala k neutralitě garantované Ruskem, USA, NATO a EU.“

Tohle celé je úplně skvělé: Od tisíckrát vyvrácené báchorky o slibu „nerozšiřovat NATO“ po patrně upřímně vyslovenou myšlenku, že by si Ukrajina měla nechat ukrást další kus území a – ve shodě s opakovaným přesvědčením profesora Hořejšího – postavit svou bezpečnost na důvěře Rusku, které přece není Sovětský svaz a určitě už nemá zájem nikoho napadnout. 

S postupem času dokázal Václav Hořejší svůj mírový plán ještě vybrousit. Takhle ho představil v září 2022: „Myslím proto, že naše nynější politika je neetická a že už dávno měla být nahrazena přístupem, který zpočátku praktikovalo Německo a dodnes Maďarsko – tedy poskytovat humanitární, ale nikoli vojenskou pomoc, a snažit se přesvědčit Ukrajince k urychlenému vyhlášení příměří a dojednání míru, třeba i za cenu územních ztrát a závazku, že nevstoupí do NATO.“

Letos v lednu byla tato myšlenka v zásadě vtělena do mírové iniciativy „Vzdej se, Ukrajino“, oficiálně nazvané „Za spravedlivý mír“, mezi jejíž první signatáře patřil pochopitelně i Václav Hořejší. 

A protože každý dobrý příběh by se měl na konci kruhem vrátit ke svému začátku, i my se s profesorem Hořejším vrátíme do doby před patnácti lety, kdy se z renomovaného vědce stal mírový aktivista s takovou důvěrou v Rusko. Jen radar v Brdech tentokrát nahradila smlouva DCA o podmínkách případného pobytu amerických vojáků v Česku, kterou příští týden definitivně schválí Sněmovna. 

Pro nás, pamětníky bojů o radar, je to velká chvíle. Stejně jako pro Václava Hořejšího, jak to napsal ve svém zatím posledním vizionářském textu na konci letošního června: „Ta nynější smlouva mi připomíná onu někdejší ‚radarovou‘ z roku 2008, proti které se zvedla silná vlna odporu (i já jsem byl tehdy jedním z mnoha účastníků protestní řetězové hladovky) a která se nakonec nerealizovala. Byl bych rád, kdyby to podobně dopadlo i s tou nynější smlouvou. Jsem totiž přesvědčen, že naši bezpečnost nezvýší, ale spíše nás zatáhne do nějakého amerického konfliktu. Totéž si myslím i o našem členství v NATO – podle mého názoru bychom byli daleko bezpečnější jako stát neutrální, podobně jako Rakousko nebo Švýcarsko.“

Díky za upřímnost a celých těch patnáct let, pane profesore. Je úlevné vědět, že se staré jistoty vracejí, i když jste na cestě musel škobrtnout a v únoru 2022 zřejmě v šoku připustit, že „pravdu měli ti, kteří obhajovali naše členství v NATO“. 

Teď je svět zase v pořádku. Jako případová studie je tenhle příběh úplně jedinečný.