Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
V české politice existuje několik nekonečně otravných témat, se kterými se ale z nějakého důvodu musíme potýkat každé volební období.
Trestní stíhání Andreje Babiše.
Tomio Okamura a jeho soubor písní a tanců.
Parlamentní obstrukce, tedy „hrubé zneužití jednacího řádu“, nebo naopak „výsostné právo opozice“ – podle toho, na jaké straně sálu zrovna sedíte.
A samozřejmě platy českých politiků. Což je nekonečný a neustále se vracející – s prominutím – opruz. Funguje na principu „lidé si myslí, že bereme moc peněz, takže si je na rok dva tři zmrazíme, aby se potom zase rozmrazily, a tím pádem vyrostou o takovou sumu, že si lidé budou myslet, že bereme moc peněz, takže co s tím teď budeme dělat“.
A takhle to, přátelé, jde stále dokola už od roku 1996, kdy vstoupil v platnost „zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu“, dobovým žargonem přezdívaný „snídaně u Tiffanyho“.
Pusťte si Šťastné pondělí
Obsah zákona je zhruba stejně srozumitelný jako jeho název. Takže kdybyste chtěli vědět, jak se vlastně určuje plat takového poslance, s radostí vám můžu oznámit, že „poslanci náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem ve výši 1,08“.
Možná teď ani nedutáte a toužíte se dozvědět, co je to „platová základna“. Máte štěstí, že jsem zrovna tady: „Platová základna činí od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.“
Každý, kdo to dočetl až sem, si plně zaslouží bonus v podobě následujících informací: Téměř žádný poslanec takový plat nebere, protože téměř každý poslanec má ve Sněmovně nějakou funkci. Třeba místopředsedovi podvýboru se zvyšuje koeficient o 0,11. Místopředsedovi výboru, předsedovi podvýboru a za každých 15 členů poslaneckého klubu jednomu místopředsedovi poslaneckého klubu o 0,22. A dalším, kupříkladu vedoucím stálých delegací Parlamentu České republiky do meziparlamentních organizací, zase o 0,44.
Myslím, že teď už máte všechny informace, které jste potřebovali, snad až na jediné, důležité a neotřesitelné pravidlo. Hrubý plat je ve Sněmovně vždy nižší než ten čistý, protože je k němu třeba připočítat víceúčelovou paušální náhradu a také víceúčelovou paušální náhradu ve výši 16 procent platové základny a také víceúčelovou paušální náhradu „na dopravu“ závislou na vzdálenosti bydliště poslance od sídla komory.
Jednoduché, přehledné.
Což se nejlépe projevilo před 12 lety. To poslanci usoudili, že by vzhledem k restriktivní, fiskálně zodpovědné politice Nečasovy vlády zvané „škrtni, co najdeš“ bylo vhodné upravit také vlastní platy. Což má svou logiku, přiznejme si. Takže to poslanci taky udělali. A snížili si v prosinci 2010 slavnostně platy o celých pět procent. Respektive mysleli si, že si je snižují o pět procent.
Poslechněte si Šťastný podcast
Když pak v únoru 2011 viděli své první výplatní pásky toho roku, nevěřili vlastním očím. Kvůli zdanění náhrad bylo najednou těch procent v minusu zhruba 20. A popularita ministra financí Miroslava Kalouska z TOP 09, který návrh připravil, spadla do záporných čísel i mezi poslanci jeho vlastní strany.
Nakonec to dopadlo, jak muselo. V roce 2014 politici s hrůzou zjistili, že jim platy od roku 2015 zase poskočí o částky, které by jejich voliči jen obtížně vydýchávali. Hrábli tedy do zákona a slavnostně prohlásili, že konečně vynalezli takzvaný „automat“, díky němuž už nebudou muset nikdy své platy řešit.
Takže je intenzivně řešili zase o čtyři roky později, kdy si platy jako téma vybralo neobvyklé spojenectví Pirátů a SPD. Ano, pokud jsem vám to ještě neřekl, s touhle blbinou obvykle přicházejí sněmovní nováčci. Ve druhém, případně třetím volebním období už obvykle přijdou na to, že je lepší se v tom vůbec nehrabat. Nebo jste někdy slyšeli mluvit Marka Bendu o nutnosti zmrazit nebo snížit platy poslanců?
Pak se to všechno zase opakovalo v roce 2020 a v roce 2021, zase se mrazilo, takže od Nového roku 2023 se stane co? Ano, platy politiků významně stoupnou. Třeba řadovému poslanci či senátorovi, kdyby se tedy náhodou nějaký takový našel, o pěkných 12 tisíc hrubého.
Kdo by to byl řekl? Co s tím budeme dělat?
Nic. Naštěstí s tím letos nebudeme dělat nic, jak správně rozhodl ministr práce Marian Jurečka.
Důvodů je víc, jedním z nich třeba taková maličkost, že onen zákon z roku 1996 řeší i platy státních zástupců a soudců, kteří několikrát prokázali, že jsou ochotni se kvůli svým platům i (úspěšně) soudit.
Takže pro letošek máme snad klid. A můžeme se těšit na příští sezonu. Tohle téma se objeví myslím nejpozději tak v září a měl bych dokonce jeden tip, kdo s tím přijde. Nebo dva.
Protože zřejmě neexistuje síla, která by nás každoročního utrpení s předstíranou poslaneckou skromností dokázala zbavit. I když jeden nápad bych možná měl.
Po 26 letech by třeba bylo možné napsat úplně nový zákon, třeba nějaký srozumitelný. Můžeme mu říkat třeba „automat“. Takový, na který už nebude nikdy nutné sahat. Určitě. Nepochybuju o tom.
