Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Ne zcela vydařené vystoupení olympijského vítěze Davida Svobody v České televizi na téma „účast ruských sportovců na olympijských hrách“ a jeho následný podobně úspěšný pokus vysvětlit nevysvětlitelné v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukázaly jednu věc: potřebu pečlivě si naslouchat a snažit se o vzájemné porozumění.
A proto jsme zde my, analyticko-komunikační tým Šťastného pondělí. Pokusili jsme se o cosi jako překlad a zároveň kritickou reflexi nejčastějších výroků a myšlenek, které ve veřejném prostoru zaznívají. Doufáme, že se nám pokus zdařil, a ty, kteří níže uvedené věty a argumenty používají, prosíme, aby dali vědět, jestli si rozumíme správně.
Takže – co to znamená, když říkáte…
„Politika do sportu nepatří.“
Chcete tím patrně říct, že by se ruští sportovci měli zúčastnit, třeba i pod neutrální vlajkou, už olympijských her v Paříži v roce 2024. Je to výborný nápad, pokud si přejete, aby se her neúčastnila Ukrajina a patrně také mnoho dalších zemí – doufejme, že i ta naše, milý Český olympijský výbore.
Dokud Rusko z Ukrajiny nevypadne nebo se Ukrajina sama svobodně nerozhodne uzavřít těžký kompromis, je společné sportovní zápolení sportovců obou zemí (pod heslem „co jsme si, to jsme si, teď si dáme volejbal“) nepředstavitelné. To snad není tak obtížné pochopit. Účast Rusů – a případný bojkot dalších zemí – by Putin a jeho propaganda automaticky proměnili v první olympijské zlato celých her. Takže ta teze, že „politika nepatří do sportu“, trochu kulhá. Navíc, abychom nezapomněli, tohle není „politika“. Tohle je válka, kterou rozpoutal Putin.
„První obětí války je pravda.“
Často to tak bývá. A ještě častěji to slyšíme jako argument obhájců ruské agrese. Protože finta „kdo ví, jak to všechno bylo, lepší je se o to nezajímat, stejně to nezměníte“ patří v ruské propagandistické škole k těm nejužívanějším. A od ní také vede přímá cesta k další oblíbené větě:
„Kde jste byli v roce 2014, když po Majdanu konflikt na Ukrajině začal?“
Ano, to je pravda. Když Rusko ukradlo Ukrajině Krym a na východě země propukly boje, které Moskva podporovala svými vojáky, byla reakce naší části světa hanebně slabá. Putin si vyzkoušel, že mu projde ledacos, a mohl se v klidu chystat na pokračování. To asi máte na mysli, že? Tak aspoň na něčem se shodneme.
Taky vás ještě stále mrazí, když si vzpomenete, jak Miloš Zeman v roce 2017, tři roky po Krymu, navrhoval, aby Rosatom bez tendru dostavěl nové jaderné bloky v Dukovanech? Dneska bychom tomu mohli říkat velezrada, ale naštěstí jsme si po Vrběticích oddechli. Bylo to o fous, ale dobře to dopadlo, příště budeme už ostražitější.
Pusťte si Šťastné pondělí
„A útok USA na Irák vám nevadil?“
Ano, s odstupem času si můžeme říct, že vadil. Nebo vadit měl. Rozdíl je snad v tom, že Američané se spojenci nešli v nervózní době po 11. září 2001 do Iráku s cílem vraždit civilní obyvatelstvo. Šli svrhnout šíleného diktátora Saddáma Hussajna, který průběžně ohrožoval celý region, napadal sousední země a likvidoval po tisících vlastní obyvatelstvo. To se nakonec podařilo – Saddám padl, čehož se obtížně lituje.
Přesto bylo irácké dobrodružství (zdůvodněné nikdy nenalezenými zbraněmi hromadného ničení) chybou. Západ za ni platí dodnes a neustále se k ní v mnoha debatách vrací.
Nicméně pokud argument Irákem používáte v debatě o Ukrajině, nejde vám o Irák, z nějž mimochodem Američané dávno odešli. Jde vám o klasický whataboutismus, který ovšem Putinovu vinu nezmenšuje ani o milimetr.
„Američani slíbili v roce 1990 Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na východ…“
To je krásná báchorka, kterou ovšem popřel už v roce 2014 sám poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov. Jen abychom si připomněli dobovou realitu: USA, Německo a Francie jednaly po pádu Berlínské zdi s tehdy už zvolna se rozpadajícím a ve studené válce poraženým Sovětským svazem. O znovusjednocení Německa. Moskva se snažila aspoň zajistit, že na území bývalé NDR, tedy v její někdejší okupační zóně, nebudou umístěny vojenské základny, když už celé sjednocené Německo bude členem NATO. Což se také stalo.
Ovšem počátkem roku 1990, v době, kdy ještě existovala Varšavská smlouva – slovy Michaela Žantovského „jediný vojenský pakt napadající výhradně vlastní členy“ – nikdo moc o vstupu někdejších sovětských satelitů do NATO neuvažoval. Když se pak, už jako suverénní země, rozhodly požádat o členství v Alianci, bylo to jejich svobodné a demokraticky učiněné rozhodnutí. Podepřené především zkušeností s Moskvou, která je buď ovládala, anebo přímo okupovala jako třeba Československo.
Kdo by se jim mohl divit? A Rusko naštěstí mělo dost dlouho starosti samo se sebou, než aby proti tomu mohlo něco podniknout. Byla to klika, smiřte se s tím, Biľaci.
A navíc, touhle svou tezí o údajném slibu učiněnému Sovětskému svazu tak trochu zpochybňujete další základní kámen své vlastní filozofie. A sice:
„Rusko není Sovětský svaz a v roce 1968 nás napadli Ukrajinci.“
Ne, Rusko skutečně není Sovětský svaz. Je to jeho nástupnická země, mimochodem i s jeho hymnou, kterou naše generace zná pod názvem „Sojúz něrušímyj“. Sovětský svaz se naštěstí rozpadl už před více než 30 lety, což Vladimir Putin označil za největší geopolitickou tragédii 20. století. Od té doby se snaží slávu říše zla obnovit. I proto je teď mimochodem na Ukrajině.
Poslechněte si Šťastný podcast
Možná bychom se napříště mohli vyhnout nedorozuměním: říkejme prostě Moskva – tehdy i nyní, protože jde o stejný typ imperiálního myšlení, ať už v Kremlu sedí etnicky čistý Rus Putin, nebo kdysi Brežněv, který se sice narodil na území Ukrajiny, ale především to byl duší sovětský komunista a prvotřídní gauner. (Stejně jako Putin.)
Sovětský svaz neblahé paměti byla totalitní komunistická velmoc a žalář národů, u nějž opravdu nezáleželo na národnostním složení politbyra nebo vojsk, zvlášť když se soudruzi rozhodli ztrestat vzpurnou kolonii. Jako třeba v roce 1968 Československo.
„A co Havel a humanitární bombardování?“
Nic, protože tahle slova Havel nikdy nevyřkl. A pokud jste zapomněli, která vláda schválila za Česko v březnu 1999 přelety letadel NATO směřujících přes naše území nad Jugoslávii, byla to vláda Miloše Zemana. A způsob, jakým tehdejší premiér a pozdější prezident nutil své ministry k souhlasu, byl podle pamětníků dost nevybíravý. Mimochodem, v té vládě seděly dvě dnešní hvězdy SPD Jaroslav Bašta a Ivan David.
„Nepodporuju v tomhle konfliktu Rusko ani Ukrajinu.“
Ano, rozumíme, prostě podporujete Rusko. Jen sami cítíte, že je to poněkud společensky diskreditující, takže si rádi pomůžete dalším heslem:
„Člověk dneska už nesmí říct ani…“
A tuhle myšlenku postupně zopakujete na twitteru, facebooku, možná na YouTube, a když se osvědčíte jako dostatečně prověřený pošuk, možná i na tribuně na Václavském náměstí, z nějž pak odejdete v klidu domů. Pokud se samozřejmě nerozhodnete vzít útokem Národní muzeum s ukrajinskou vlajkou. Protože samozřejmě nejste proruští, kdepak, ale přece na NÁRODNÍ muzeum patří NÁRODNÍ ČESKÁ VLAJKA! A když vám policie strhnout vlajku neumožní, budete znovu na twitteru, facebooku a YouTube vykládat, že je to tu horší než za Palachova týdne v lednu 1989.
A pokud se snad někdo chystá udělat třeba právě z olympionika Svobody oběť novodobé totality, protože dostal za své výroky důtku, pak si jen připomeňme: pan Svoboda je - nejspíš dobrovolně - profesionálním vojákem armády země, kterou Rusko považuje za svého nepřítele. A očekává se od něj proto alespoň základní orientace na bojišti. A loajalita.
„Dodávky zbraní Ukrajině jen prodlužují válku a utrpení.“
Tak tady je překlad nejjednodušší: Ukrajino, chcípni, pak bude konečně mír.
