Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Politika je maximálně vzrušující disciplína, v níž si nemůžete být jisti hodiny ani dne. Od chvíle, kdy do ní vstoupíte, musíte být smířeni s pravidlem, že mezi absolutním vrcholem a koncem vaší kariéry vás obvykle čeká maximálně pár let.
Takže bychom vlastně asi teď měli smeknout před těmi, kteří v tomhle skutečně extrémním prostředí dokázali vydržet tak dlouho.
Třeba Miloš Zeman, jeden z mužů listopadu 1989, předseda ČSSD (1993–2001), z níž dokázal udělat skutečně velkou, vítěznou stranu. Předseda vlády, která privatizovala banky a podnikla mnoho kroků k členství Česka v EU. Prezident republiky, dvakrát zvolený v přímé, zcela demokratické volbě. Měřeno volebními výsledky, patrně nejúspěšnější porevoluční politik – možná s Václavem Klausem, samozřejmě.
Jeho třiatřicet let dlouhá politická cesta (s desetiletou pauzou) se nyní, po zvolení jeho nástupce, kterého si nepřál, přiblížila k definitivnímu konci. Osmasedmdesátiletého prezidenta čeká posledních šest týdnů v úřadu, pak od něj kancelář, pravomoci a klíče převezme nová hlava státu.
A Miloš Zeman odejde do historie jako kolektivně opovrhovaný proruský kolaborant, který dokázal deset let na Hradě proměnit v neuvěřitelnou a téměř nekončící přehlídku hrůzy podle hesla „Mysleli jste si, že už to nemůže být horší? Podržte mi sklenici“.
Jen tak pro srovnání. Když se před dvaceti lety blížil odchod Václava Havla, přijely se s ním do Prahy rozloučit celebrity světové politiky na summit NATO.
Vzpomínku na Václava Klause sice poněkud komplikuje jeho velkorysá amnestie z ledna 2013, nicméně pořád to byl důstojný odchod hlavy státu.
Miloš Zeman odjede z jednoho konce Lán na druhý, aniž by to kdokoliv zaznamenal, samozřejmě kromě několika povinných zpravodajských vět a záběrů.
Prezidenti Havel i Klaus měli pro své postprezidentské období připravena nová zázemí – vznikající knihovnu, respektive institut. Oba byli – byť trochu jiným okruhem zájemců – zváni na zahraniční přednášky, oba dál publikovali své názory, komentovali dění, i když u Václava Klause musí člověk občas zavřít obě oči, aby si zachoval ne zcela zničenou vzpomínku na spoluzakladatele moderního Česka s mnoha zásluhami o stát.
Miloš Zeman vypráví, jak bude v penzi sedět u okna svého bungalovu a koukat z okna na ježky. Možná s ním občas někde vyjde nějaký rozhovor, nicméně jeho dopad bude asi takový, jaký zaznamenalo jeho sobotní večerní interview pro Frekvenci 1. Všimli jste si ho vůbec? Víte, že tam třeba hodnotil úroveň předvolebních televizních debat? A zajímá vás, co si o nich myslí? Rozumím, mě taky vůbec.
Mimochodem, až bude Andrej Babiš se svým týmem hledat důvody své drtivé porážky, neměl by vynechat „faktor Zeman“. Dosluhující prezident podpořil Babiše ještě přímo ve volební místnosti v přímém přenosu v pátek odpoledne. Kdyby si Babiš vzpomněl na osud těch, kteří byli stejnou Zemanovou kletbou postiženi v minulosti, musel by to včas s díky odmítnout.
V roce 2014 podpořil Zeman Roberta Fica proti Andreji Kiskovi.
O dva roky později Norberta Hofera proti Alexandru Van der Bellenovi v rakouských prezidentských volbách.
A v roce 2019 znovu na Slovensku Maroše Šefčoviče proti Zuzaně Čaputové.
Všichni jasně prohráli.
Jistě, Zemanovu podporu dostal také Donald Trump v roce 2016, kdy excentrický miliardář senzačně zvítězil nad Hillary Clintonovou. Ponechme stranou úvahu, jak velký vliv měl Zemanův endorsement na americké voliče a uznejme, že se mu Trump odměnil pozváním do Bílého domu… Tedy vlastně ne, protože dokonce i na Trumpa byl Zeman trochu moc toxický.
Všeobecná lhostejnost, která teď Miloše Zemana obklopuje, je ovšem stále to nejlepší, co se může přihodit politikovi, který ještě v roce 2017, tři roky po anexi Krymu navrhoval, aby ruská společnost Rosatom dostala bez výběrového řízení zakázku na dostavbu Dukovan.
Pravděpodobně až časem se budeme dozvídat aspoň některé podrobnosti z desetileté činnosti hradního ansámblu, této pozoruhodné sestavy kombinující charaktery lidových komiků a kmotrů organizovaného zločinu. A tipuji, že až některé věci vyplavou na povrch, možná se na chvíli zhrozíme, s jistým zadostiučiněním konstatujeme, že to bylo snad ještě horší, než jsme si mysleli, a pak v nás převáží onen uklidňující pocit, že už to celé hlavně máme za sebou. Že jsme to přežili, byť se štěstím, ale nakonec se to povedlo.
Miloš Zeman už svému nástupci Petru Pavlovi nabídl osobní setkání. Zvolený prezident by ho měl přijmout. Samozřejmě ze slušnosti, protože takhle se přes všechno, co bylo o Zemanovi řečeno, civilizovaně střídají nejvyšší ústavní činitelé.
A možná by Petr Pavel neměl opomenout šanci Miloši Zemanovi poděkovat. Bez něj by nikdy prezidentské volby nevyhrál takovým způsobem, jakým se mu to podařilo poslední lednovou sobotu roku 2023.
