Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Nehodlám tu předstírat, že jsem velký znalec slovenské politiky, ale jedno snad můžu říct: Važte si toho, co máme v Česku.
A to i s vědomím, že si Slováci dokázali mnohem dřív než Češi zvolit důstojnou hlavu státu. Už v roce 2014 to byl Andrej Kiska, jehož v roce 2019 vystřídala Zuzana Čaputová: naplněný sen českých liberálů o společném potomkovi Václava Havla a Sharon Stone, jehož kmotry byli T. G. Masaryk a dalajláma.
Prezidentka, která do Prahy přijížděla vždy v pozici celebrity, na jejíž počest byl třeba krátce po její inauguraci v červnu 2019 uspořádán oslavný koncert pod názvem „Zuzana není sama doma“ na Kampě.
Uměřená politička, strážkyně ústavy s citem pro správná gesta ve správnou chvíli - pokud mohu soudit.
Anebo si prostě vedle ní představte Miloše Zemana a nemusíme si říkat víc.
Liberální část Česka adoptovala Zuzanu Čaputovou za „svou“ hlavu státu už dávno. Osmačtyřicetiletá politička vychází z průzkumů jako pro Čechy nejdůvěryhodnější zahraniční státník, konkurovat jí dokáže jen ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.
Její návštěva ve volebním štábu Petra Pavla minulou sobotu vyvolala ve Foru Karlín nadšení srovnatelné pouze s příchodem frontmana kapely Nine Inch Nails Trenta Reznora na stejné pódium v den, kdy se tenhle sál v roce 2014 slavnostně otevíral. Sociální sítě už v sobotu večer zaplavily společné fotografie Čaputové s Pavlem s popisky ve stylu „nejkrásnější prezidenty světa nabízí Československo“. Pohádka má happy end.
Takže bychom se už konečně mohli přestat dojímat. A vzít příběh slovenské prezidentky jako svého druhu varování. Nejde tu přímo o způsob, jak svůj úřad vykonává. Její popularita sice podle průzkumů klesá, ale to nic moc neznamená. Slovensko bude znovu volit hlavu státu až v roce 2024, a ostatně ani Čaputová ještě neoznámila, zda hodlá mandát obhajovat.
Jen jakoby roky, které zatím strávila v Grasalkovičově paláci v Bratislavě, znamenaly potvrzení staré moudrosti o fázi očekávání, kterou nutně následuje fáze zklamání.
České volby pohledem publicisty Sama Marce:
Zuzanu Čaputovou vyzvedl do prezidentského křesla společenský pohyb, který na Slovensku vypukl po vraždě novináře Jána Kuciaka v únoru 2018. Odvážná právnička, která se nebála postavit temným postavám slovenského polosvěta, vyhrála volby suverénně, ve druhém kole nad eurokomisařem Marošem Šefčovičem podporovaným nejsilnější vládní stranou Směr obvyklým iluminátským poměrem 58:42.
Změnu a zdánlivý konec éry slovenského politického suveréna dvou dekád Roberta Fica pak dokonaly v únoru 2020 volby do slovenského jednokomorového parlamentu, Národní rady - nově vzniklá koalice v čele s Igorem Matovičem a jeho stranou OLaNO (Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, což by měl být na první dobrou ten nejpodezřelejší název na světě) měla dokonce ústavní většinu 95 ze 150 křesel.
A letos v září budou mít na Slovensku předčasné volby, protože se Matovič projevil jako - a nyní prosím slovenskou ambasádu za prominutí - absolutně nezodpovědný pošuk, který se chvíli před padesátkou chová jak moje šestiletá dcera, když zrovna nemá dobrý den. Matovič, který musel premiérský post přenechat v dubnu 2021 svému stranickému kolegovi Hegerovi, aby se jeho koalice nezhroutila už tehdy, má ovšem výkyvy mnohem častěji.
Ale abychom nezůstali jen u Matoviče, i další reálie slovenské politiky stojí za to. V čele parlamentu zůstává jistý Boris Kollár, muž proslavený dvouciferným počtem potomků s dvouciferným počtem matek, což by asi vadilo míň než jeho někdejší styky s šéfy slovenské mafie („taková byla doba“) a hlavně opsaná diplomová práce, což je něco, za co se celkem automaticky odstupuje i v Česku.
Přečtěte si povolební rozhovor Jiřího Kubíka s Petrem Pavlem:
Jedeme dál. V čele průzkumů už dlouho setrvává strana Hlas bývalého premiéra Petera Pellegriniho - jde v zásadě o odpadlíky kdysi dominantního Ficova Směru, který je už ale v těsném závěsu. Bývalý dlouholetý premiér, za nějž přestalo být na Slovensku jasné, kde končí státní správa a začíná organizovaný zločin, se z těžké porážky roku 2020 už oklepal a z někdejšího proevropského populisty proměnil v populistu už nepokrytě proruského.
Šanci na další volební období v parlamentu už průzkumy příliš nepřisuzují Lidové straně Naše Slovensko - kotlebovcům, což jsou klasičtí neonacisté, vedle nichž i Tomio Okamura vypadá jako předseda sdružení na podporu integrace imigrantů. To je samozřejmě dobrá zpráva, až na to, že pozici Mariana Kotleby (aktuálně odsouzeného za šíření nenávisti) a jeho politických holých lebek zaujala formace Republika, což jsou nepřekvapivě odpadlíci od Kotleby, kterým některé průzkumy věští až deset procent voličů.
A pokud hledáte třeba nějaké strany podobné těm, které vládnou v Česku, ano, jistě, najdete je, ale buďte pozorní, abyste si je nespletli s jinými, podobně pojmenovanými a s úplně stejným programem, protože jestli slovenská politika produkuje něco skutečně unikátního, pak je to počet ambiciózních politiků, kteří si myslí, že právě oni mají nárok na svou vlastní stranu.
Zářijové volby slibují být opravdickou lahůdkou.
Za tohle všechno samozřejmě prezidentka Čaputová nemůže. Jen ukazuje, že zvolení jednoho, byť třeba osvíceného a empatického politika do nejvyššího úřadu v zemi prostě nedokáže změnit zemi jako takovou, její politiky a voliče.
A v Česku to nemůže dopadnout o mnoho jinak. Ale na druhou stranu, vždycky je docela fajn si aspoň chvíli říkat, že možná opravdu jsme jako země tak cool jako ten nejkrásnější pár prezidentů z bývalého Československa.
Žádný strach, to přejde.
