Odbojář, svědomí národa, zachránce. Jak vypadají dějiny podle Babiše

Tomu se říká výzva: Po letech nezávazného vtipkování cítíme, že před námi stojí skutečně něco velkého. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš tento týden vybídl „nestranné, nezávislé historiky“ k sepsání polistopadové historie naší země. Takové dílo je ochoten zasponzorovat.

A to je chvíle, na kterou jsme čekali. Avšak nečekali jsme jen tak s rukama v klíně, ale jako bychom tušili, jaký úkol před nás doba a Andrej Babiš postaví, spolu s historicko-dokumentačním oddělením Šťastného pondělí již nějaký čas na tomto tématu pracujeme.

Vybíráme pro Andreje Babiše jen několik krátkých výňatků z naší monumentální studie, která - při vší skromnosti - může aspirovat na označení „Nové Budování státu se zvláštním přihlédnutím k roli Andreje Babiše“.

Češi a Slováci žili na konci 80. let své smutné osudy v okupované, totalitní zemi, kde vládnoucí struktury dusily každou nezávislou aktivitu a nutily obyvatelstvo k pasivní existenci v jeho obývacích pokojích a na víkendových chalupách.

Jen málo občanů tehdy našlo sílu k aktivnímu odporu. Mezi tuto hrstku statečných patřila například exilová odbojová skupina „Fosfát“ se sídlem v marockém Rabatu. Základy této organizace byly položeny již počátkem 80. let v bratislavské vinárně U Obuvníka, kde se mladí, idealističtí pracovníci podniku zahraničního obchodu Petrimex pod přísným krytím zdánlivě zapálených členů KSS scházeli s obdobně opozičně naladěnými příslušníky Ministerstva vnitra.

Taktika marocké skupiny byla důmyslná a lišila se od všech známých forem opoziční činnosti v zemích bývalého sovětského bloku.

Její příslušníci pod vedením mladého statečného obchodníka Andreje Babiše podkopávali komunistický režim nákupem nekvalitních syrských fosfátů, hrou v tenis a pečlivým studiem tržní ekonomiky, jejíž oporou se přirozeně stali okamžitě poté, co se nenáviděný komunistický režim pod jejich skrytým, avšak o to účinnějším tlakem zhroutil. Hrdinové exilového odboje konečně mohli odhodit své stranické legitimace, jak po tom toužili od chvíle, kdy je převzali, a vrátit se do své země, pro jejíž svobodu toho tolik udělali.

Proces takzvané privatizace 90. let provázelo v Československu a později v České republice nekonečné množství skandálů: korupce, klientelismus, tunelování, to všechno byly doprovodné jevy počátků znovuobnoveného kapitalismu.

Najdeme v této době jen několik málo případů transparentních ekonomických transakcí, na jejichž základech vyrostly skutečné hodnoty. Jedním z nich bylo navýšení základního jmění společnosti Agrofert, která se tak v roce 1995 vymanila z vlastnictví mateřské slovenské společnosti Petrimex, v níž Andrej Babiš dlouhá léta působil.

Jednoho zimního dne toho roku zazvonila na dveře bytu 2+1 na sídlišti Jižní Město, v němž přebýval Andrej Babiš se svou rodinou, skupina mužů mladšího středního věku.

„Co si přejete?“ optal se příchozích Babiš.

„Ty nás nepoznáváš, Andreji?“ odpověděl vedoucí skupiny. „Jsme tvoji spolužáci z gymnázia College Rousseau v Ženevě, kam jsi chodil během emigračky tvé rodiny v 70. letech. Já jsem Claude, tohle je Jacques, tady Mario a u výtahu hlídá Günther.“

„Vítám vás, pojďte dál, přátelé,“ pozval Andrej Babiš své nečekané hosty do skromného obývacího pokoje zařízeného sektorovým nábytkem z roku 1981.

„A co vás ke mně přivádí?“ zeptal se, když návštěvě nalil do skleniček od hořčice svůj oblíbený Pražský výběr.

„Andreji, shodli jsme se tady se spolužáky, že ti hodně dlužíme za tvou pomoc v hodinách matematiky. A protože víme, že ty i tvá země procházíte nelehkými časy, uspořádali jsme na tebe v naší třídě sbírku. Není to mnoho, ale snad ti to do začátků pomůže.“

„To je…“ hekl šokovaný Babiš, když se podíval do obálky před sebou.

„Ano, třista šedesát milionů švýcarských franků a nějaké drobné,“ pravil Claude.

„To by mi nikdo neuvěřil…“ zmohl se Babiš na reakci.

„To asi ne,“ souhlasil Claude.

„Ale je to vůbec legální?“ zarazil se najednou Babiš. „Tolik peněz a bez stvrzenky…“

„Víš, Andreji, poradím ti něco velmi švýcarského,“ položil mu Claude ruku na rameno. „Možná to na první pohled nevypadá úplně košer, ale časem na to zapomeneš.“

A tak vznikl Agrofert.

Z Andreje Babiše se stal všeobecně vážený byznysmen, kterého respektovali jeho obchodní partneři a milovali jeho zaměstnanci, již pochopili jeho filozofii, že peníze nejsou všechno.

Jako úspěšný a zajištěný muž cítil Andrej Babiš odpovědnost vůči své vlasti a velmi ho trápil její politický vývoj. Politické strany zapomněly na obyčejné lidi, smyslem jejich existence se stala jen moc a životní úroveň jejich vedoucích představitelů.

Andrej Babiš na nebezpečí, které z toho plyne, politiky pravidelně upozorňoval a znechuceně si na poměry stěžoval.

Třeba ministru vnitra a pozdějšímu předsedovi vlády za ČSSD Stanislavu Grossovi při společných tenisových utkáních.

Místopředsedovi ODS a ministru vnitra Ivanu Langerovi na jeho svatbě.

Předsedovi antimonopolního úřadu a ministru vnitra Martinu Pecinovi při jejich oficiálním jednání na benzinové pumpě.

Čím více Andrej Babiš politiky poznával, tím si byl jistější, že s nimi nechce mít nic společného. Každá další schůzka, každá další uzavřená dohoda a drobná pozornost, které se pro svou dobrotivou povahu nedokázal vzepřít, ho utvrzovala v přesvědčení, že se země řítí do propasti. Stát se dolarovým miliardářem v téhle zkorumpované džungli znamenalo jít až na samou hranu toho, co byl ochoten pro svou zemi podstoupit.

Jeho deziluze dostoupila vrcholu v roce 2010, kdy prezident Václav Klaus vetoval zákon o podpoře biopaliv. Toto asociální Klausovo rozhodnutí namířené proti drobným výrobcům bionafty, potravin a pěstitelům řepky se podařilo na poslední chvíli poslancům zvrátit pouhý den před volbami v květnu 2010. O skromnosti Andreje Babiše svědčí fakt, že na tuto událost a svůj podíl na ní již dnes nechce ani vzpomínat: Byla to maličkost, kterou by udělal pro kohokoliv. A protože se zrovna nikdo jiný nepřihlásil, udělal ji pro sebe.

Tato zkušenost dovedla Andrej Babiše k úvaze, že není nutné pást tolik poslanců v různých politických stranách, když je může mít všechny pohromadě ve straně jediné. V roce 2012 tak vzniklo zcela apolitické hnutí ANO 2011, které od té doby mířilo od úspěchu k úspěchu: Lidé oceňovali nezkorumpovatelnost, odbornost a hlubokou lidskost sympatického miliardáře.

Štvanice, která vzápětí vypukla, nemá v moderních českých dějinách obdoby. Do honu na čestného člověka, který jen nezištně nabídl své zkušenosti a peníze pro záchranu země, se zapojily snad všechny složky polistopadového kartelu: ODS. ČSSD. KDU-ČSL. TOP 09. STAN. Seznam. ČT. ČRo. ČD. ČEZ. ČVUT. PSH.

Neuspěli, protože jak říkal Babišův velký přítel a vzor Václav Havel, pravda a láska nakonec vždy zvítězí nad lží a nenávistí.

Vrcholný okamžik Andreje Babiše a hrstky jeho věrných, pronásledovaných spolubojovníků přišel v sobotu 21. října 2017, kdy hnutí ANO 2011 suverénně zvítězilo ve sněmovních volbách. A jak stojí v dobových kronikách: V ten den se nad Českem rozvinula duha a ze země vytryskla nafta. A nebýt Rychetského podvodu, teče tu dodnes.