Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Pavel Rychetský je úctyhodný, moudrý a zkušený muž, jehož názorům je dobré naslouchat. Jenže Pavel Rychetský je také stále ještě předsedou Ústavního soudu a bude jím až do července 2023. Pak bude jistě po dlouhá léta vyhledávaným komentátorem veřejného dění a stavu české demokracie, na jejímž vzniku a podobě má po 33 letech veřejné služby zásadní podíl.
Ale do té doby, než po dvaceti letech opustí svou brněnskou kancelář, by si, při vší úctě, měl některé komentáře odpustit.
Jako ten, do kterého se pustil tenhle týden v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Rozhovor je to velmi upřímný a otevřený, jen až trochu moc na stále ještě předsedu jedné z nejdůležitějších institucí státu.
„Teď to řeknu dost natvrdo. Nechtěl bych, aby došlo k agrofertizaci naší země. A doufám, že Ústavní soud nikdy nebyl a nebude součástí Agrofertu, který se snaží ovládnout naši zemi. Stejně tak je pro mě těžká představa, že by se hlavou našeho státu stal člověk, který byl do poslední chvíle nejen režimním komunistou, ale byl i evidovaný jako agent Státní bezpečnosti,“ pravil předseda Rychetský v dialogu s Radkem Bartoníčkem, známým pod přezdívkou „Muž, který se zeptá kdykoliv kohokoliv na cokoliv“.
Když kolega Bartoníček celkem logicky žádá přesnější pojmenování „narážíte na Andreje Babiše?“, bere předseda Rychetský trochu zpátečku: „Jako představitel Ústavního soudu, u kterého můžou skončit i různé volební kauzy, musím být v tomto zdrženlivý. Nemohu se vyjadřovat k jednotlivým kandidátům.“
Až na to, že to přesně dělá a dobře to ví, což je u předsedy Ústavního soudu již celkem obvyklý způsob komunikace, kdy na otázku „co si myslíte o panu XY“ rozvážně odvětí „jako představitel Ústavního soudu samozřejmě nebudu komentovat konkrétní osoby, ale obecně mohu konstatovat, že pan XY je pěkný gauner“.
Obavy Pavla Rychetského lze sdílet, třeba když mluví o Ústavním soudu. Již příští rok bude muset nový prezident či prezidentka obsadit osm křesel z patnáctičlenného pléna. Ovšem - narozdíl od bankovní rady ČNB - to nemůže udělat jen tak sám o své vůli, kandidáty mu musí schválit Senát, což - jak poznali Václav Klaus i Miloš Zeman - není rozhodně automatická procedura.
Při dnešní většině v Senátu není možné, aby prezident Babiš (zní to opravdu zvláštně…) obsadil Ústavní soud podnikovými právníky Agrofertu. Jistě, je tu teoretické riziko úplné paralýzy celého soudu, pokud bude příští prezident předkládat zcela nepřijatelné kandidáty a Senát je bude sériově odmítat. Ví o tom Pavel Rychetský něco bližšího? A jen tak na okraj, o potenciálních ústavních soudcích, které by chtěli jmenovat Danuše Nerudová či Petr Pavel, nevíme také pořád skoro nic.
Důležitější je ale jiná věc. Pavla Rychetského sice nikdo nezbavil osobní svobody slova, ale ani odpovědnosti za instituci, kterou reprezentuje a která i díky němu požívá solidní důvěry veřejnosti, což se nám všem může dost hodit. Ona důvěryhodnost ovšem nefunguje na každého. Například ne na voliče Andreje Babiše, kterým bývalý premiér už dlouho vypráví, že to vlastně bylo rozhodnutí Ústavního soudu ohledně volebního zákona z února 2021, které ho připravilo o volební vítězství a další roky ve Strakově akademii.
Je to pochopitelně lež, nový volební zákon, podle nějž proběhly sněmovní volby 2021, Babišovo ANO nijak nepoškodil, naopak. Nicméně, máloco může pro - nejen - Babišovy voliče jako mobilizační moment fungovat spolehlivěji než připomínka: Vidíte, už zas mě chce Rychetský připravit o vítězství. Je to nefér a já jsem oběť.
A problém je, že to je bohužel pravda. Tedy ne že by byl Andrej Babiš kdykoliv v životě oběť, ale že to od Pavla Rychetského jednoduše není fér.
Tady je namístě nejspíš upozornění, že Šťastné slovo sice původně měla být lehká satirická glosa, ale že to autor myslí jako už poněkolikáté zcela vážně. Ano, Andrej Babiš si zaslouží zastání. (To koukáte, co?)
V dlouhých a důkladných debatách o Rychetského rozhovoru na sociálních sítích se často ozýval jeden argument. Za normálních okolností by bylo vystoupení předsedy Ústavního soudu nepřípustné. Ale my nežijeme v „normálních okolnostech“ a Pavel Rychetský v téměř 80 letech cítí, že by nástupem Andreje Babiše na Hrad mohly být ohroženy samy základy české demokracie a jejího ústavního pořádku.
Pardon, ale ne. Nemohly a nebudou.
Andrej Babiš pochopitelně není žádný přesvědčený demokrat a jestli někoho a něco v politice skutečně obdivuje, je to síla Viktora Orbána, maďarského semiautokrata. To je jistě riziko.
Jenže Babiš už na vrcholu moci coby předseda vlády s luxusní většinou 115 hlasů s komunisty a SPD v zádech a s účelovým spojencem Milošem Zemanem na Hradě zjistil, že Českem a jeho politickým systémem nelze hnout tak, jak by si možná přál. Jak jsme si mohli vyzkoušet v letech 2017-2021, Česko má skutečně silné a robustní instituce, které prostě neohnete ani jako vládce většiny, natožpak jako „obyčejný“ prezident. Začíná to dvoukomorovým parlamentem (proto Babiš tak nenávidí Senát) a pokračuje třeba přes Ústavní soud až po zpravodajské služby, které akcí Vrbětice fakticky ukončily zlaté časy hradní party a prezidenta Zemana - minimálně za tichého souhlasu tehdejšího předsedy vlády Babiše.
Natvrdo řečeno, Babiš by nebyl horší prezident než Zeman, což sice není těžké, ale je to docela důležité. Minimálně už proto, že narozdíl od Zemana za Babišem nestojí ruské zájmy, i díky svému kolosálnímu střetu zájmů je to „proevropský“ politik, který prostě někdy hraje domácí divadlo pro své euroskeptické voliče.
Doufám, že si rozumíme: Tohle není předvolební agitace ve prospěch předsedy ANO. Ze všech seriózních kandidátů u něj najdeme nejméně důvodů, proč by měl být zvolen, a nejvíce opačných. Nicméně, Babiš není ďábel, dokonce ani Orbán, je to v tuhle chvíli jeden z legitimních kandidátů, který už léta zastupuje minimálně milion a půl voličů. Pokud ho po všech skandálech a kolapsech jeho vládnutí nedokáže nikdo z demokratických kandidátů porazit, pak pardon, ale prostě v takové zemi žijete.
Ale ani to není důvod, abychom po cestě sledovali, jak se vzdáváme některých jistot, k nimž by měla patřit i zdrženlivost a především předběžná neutralita některých institucí a jejich představitelů, kteří lidem neříkají, koho si přejí nebo nepřejí na Hradě.
Tyhle volby budou možná ještě nervóznější než dvoje poslední. Úlevu, že už konečně někam zmizí dosavadní strašidelný držitel úřadu, kterého mimochodem dnešní většina odsoudila téměř do bezvýznamnosti, střídá zjevně tryskem stoupající nervozita, jestli náhodou nemůže přijít ještě někdo horší.
Samozřejmě, jen u části společnosti, protože až se zase na konci ledna sečtou výsledky druhého kola, zjistíme zřejmě, že pořád žijeme v poměrně jasně rozdělené zemi, jak to víme nejpozději od voleb 1996.
Ústavní soud a jeho předseda by se neměl v tomhle permanentním souboji už dopředu stavět na jednu stranu. Protože jeho úkolem je nakonec hledat spravedlnost pro všechny. A snažit se o to, aby tomu také co nejvíce lidí pokud možno i věřilo. Při vší úctě, poslední rozhovor předsedy Rychetského tomu nepomohl.
