Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Jedné z nejhloupějších věcí v politice se dopustíte, když ukážete, že máte strach ze svého protivníka. A zoufalý dojem ještě vyšperkujete, pokud se preventivně snažíte mu vůbec zabránit, aby se mohl soutěže s vámi zúčastnit, takže znovu a znovu sedláte dávno mrtvého koně.
Ano, dnes se budeme věnovat oblíbené disciplíně „obrana liberální demokracie prostřednictvím Andreje Babiše“. Což – připouštím – zní jako oxymóron, ale není.
Takže k věci. Sledujeme snahu vládní většiny změnit znovu lustrační zákon tak, aby členové vlády museli povinně předkládat čisté lustrační osvědčení, tedy důkaz, že před listopadem 1989 nespolupracovali s komunistickou Státní bezpečností. Je to čistě účelová schválnost namířená proti jedinému člověku: Andreji Babišovi, jehož jméno stále najdeme na seznamu příslušníků StB. (O což se Babiš mimochodem na Slovensku bez definitivního výsledku soudí od roku 2012.)
A to všechno se úplně vážně odehrává ve chvíli, kdy Češi rekordním počtem hlasů zvolili svým prezidentem někdejšího velmi perspektivního příslušníka Československé lidové armády, aktivního člena KSČ a frekventanta zpravodajského kurzu vojenské rozvědky Petra Pavla. A ten v prezidentském finále porazil jiného druhdy perspektivního komunistu a spolupracovníka StB Andreje Babiše. Dohromady těmto mužům dobrovolně odevzdalo hlas 5 759 199 lidí. Naše slavné „vyrovnání se s minulostí“ v lednu roku 2023 definitivně skončilo.
Jen abychom si rozuměli, tohle není lekce z primitivního antikomunismu. Jako ročník 1972 jsem byl jistých životních a kariérních rozhodnutí ušetřen a upřímně nevím, jak bych v nich sám obstál. Taky věřím, že se lidé mohou upřímně změnit a své někdejší chyby odčinit. A že mají rozhodně právo účastnit se demokratického procesu, kandidovat ve volbách a zastávat vysoké funkce, pokud si to lidé přejí.
Pusťte si Šťastné pondělí
Tohle snad není složitá úvaha: Andrej Babiš se mohl stát českým prezidentem. Pokud by ale prošla chystaná změna lustračního zákona, nemohl by být jmenován předsedou vlády. Jímž už navíc jednou byl, poté co suverénně vyhrál volby 2017. V nich jeho hnutí ANO získalo jeden a půl milionu hlasů. V podstatě stejně jako o čtyři roky později, tedy ve chvíli, kdy každý, kdo chtěl, Babišovu minulost dobře znal. Stejně jako v prezidentské volbě tu Pavlovu.
A teď si budeme znovu hrát na to, že člověk, který vyhraje svobodné volby a dokáže pak složit koalici, nesmí stanout v čele vlády? (Pravda, ještě nevíme, jestli o to Andrej Babiš vůbec hodlá ještě usilovat.)
Je samozřejmě pravda, že tak jako má být „lustrák“ účelově změněn kvůli Babišovi teď, měnil se účelově kvůli Babišovi – tehdy ovšem v jeho prospěch – taky v roce 2014. Od té doby výslovně platí, že se členové vlády nemusejí čistým lustračním osvědčením prokazovat. Což souvisí se samotnou přetrvávající – a už dávno obtížně ospravedlnitelnou – existencí lustračního zákona. Ten měl podle původního znění platit pouhých pět let do roku 1996.
Zákon 451/1991 Sb., aby se autor blýskl svou znalostí, je typická revoluční norma přijatá v roce, kdy byli dnešní padesátníci ještě teenagery. Účel byl logický a správný: ochránit mladou demokracii před komunistickými funkcionáři, udavači a milicionáři – před jejich úmysly a případně i před jejich vydíratelností.
Mimochodem předkládala ho tehdejší federální vláda, v jejímž čele stál Marián Čalfa, sám nomenklaturní komunista, který sice po roce 1989 odvedl zemi cenné služby, ovšem taky seděl už ve dvou posledních komunistických vládách, za nichž policie mlátila a zatýkala pokojné demonstranty na náměstích. Včetně Václava Havla, v roce 1991 už podruhé zvoleného prezidenta. Dějiny jsou někdy složité.
Poslechněte si Šťastný podcast
Návrh vlády tehdy ovšem z Federálního shromáždění vylezl v mnohem přísnější verzi, než jakou si Čalfův kabinet představoval – a sám Havel ho pak odmítnul podepsat. „To jsou jen a jen interní materiály státní bezpečnosti, které demokratický stát bere jako rozhodující kritérium k posuzování lidí,“ řekl tehdy Havel. Odpor byl marný. Lustrace se spolu s privatizací a restitucemi staly jedním ze základních stavebních kamenů rodící se české pravice.
V roce 1996 byl zákon o dalších pět let prodloužen poté, co Sněmovna musela přehlasovat Havlovo veto, a v roce 2001 znovu – tentokrát už na neurčito. „Není moc dobrým nástrojem vyrovnávání se s minulostí, stejně ti největší viníci uniknou,“ netajil se tehdy skepsí první český prezident. Vývoj mu dal o deset let později za pravdu.
Ještě jedna věc je ale na lustračním zákoně zajímavá. Týká se pouze lidí narozených před 1. prosincem 1971. Což z něj automaticky vyjímá osm členů Fialovy vlády narozených později, kteří neměli ani teoretickou šanci si v dospělosti s komunistickým režimem zadat. Jistě však najdeme ještě mnoho lidí v aktivním věku, kteří tenhle problém mají a jichž by se mohla chystaná změna zákona týkat. Teoreticky.
Prakticky míří jen na jediného. A každý, kdo pro změnu zvedne ruku, to dobře ví. Česká demokracie je po 33 letech tak slabá, že se bojí jednoho populisty, kterého přece ti, kteří sami o sobě mluví jako o „demokratech“, teď prý třikrát za sebou porazili.
To je nečekaně smutný vzkaz.
