Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
A už je to zase tady. Jiří Paroubek s Matějem Stropnickým stojí na barikádách a mávají velkým praporem. Stojí na něm: Ami Go Home! Bývalý relativně úspěšný předseda ČSSD a bývalý neúspěšný politik v jakékoliv straně ho našli ve sklepě, když vzpomínali na svůj hrdinský odboj proti stavbě amerického radaru v Brdech před patnácti lety.
A správně pochopili, že se jim ještě bude hodit. Ta chvíle je tu: Česká vláda dojednala smlouvu o obranné spolupráci (DCA) se Spojenými státy, což je – informace speciálně pro Paroubka se Stropnickým – náš dobrovolně zvolený spojenec. Takže jsme zase na začátku, jako s tím radarem v roce 2007. Jen o patnáct let starší a s mnoha zkušenostmi, které se nám teď mohou hodit.
Tak si je jen stručně zopakujme.
Fialova vláda – stejně jako kdysi Topolánkova – nehodlá umístit na českém území americké jaderné zbraně. Ani žádné jiné americké zbraně. A dokonce zatím ani americkou vojenskou základnu. Zatím. Bohužel.
Takže až vám přijde – jako mně včera – od zmateného příbuzného e-mail s předmětem Fwd: Fwd: Fwd: Tohle vám vláda zatajila a bude se v něm psát, že americká letadla už startují z letiště v Karlových Varech, klidně ho smažte. Protože mnohem spíš budou ta letadla jednou startovat z Čáslavi nebo Mošnova u Ostravy. Ostatně, kdo poslouchal projev Alexandra Vondry na kongresu ODS v roce 2020, nemůže být překvapen.
Každopádně, pokud by tu někdy americká základna skutečně vzniknout měla, a já se na to moc těším, bude o tom znovu jednat vláda a hlasovat Parlament, možná už v úplně jiném složení. Velmi pravděpodobně ale mezi těmi, kteří o tom budou rozhodovat, nebude Paroubek ani Stropnický.
Což samozřejmě neznamená, že nemají právo na protest, stejně jako kdokoliv jiný. Možná vás to překvapí, ale stále ještě žije webová stránka organizace Ne základnám, kdysi vcelku masového hnutí, které v druhé půlce nultých let sdružovalo odpůrce výstavby radaru. A co byste tam teď asi tak čekali? Ano, samozřejmě, nemýlíte se, výzvu, aby lidé psali řediteli Národního muzea Michaelu Lukešovi, ať okamžitě sundá z budovy na Václavském náměstí ukrajinskou vlajku.
Čímž se tenhle příběh v kruhu logicky uzavírá. Když začaly první protesty proti radaru, mnohé to překvapilo. (Bohužel to vypadalo, že i Topolánkovu vládu.) Co by mohli mít Češi, kteří jen pár let před tím vstoupili s nadšením do NATO a brali to jako konečně získanou záruku své bezpečnosti, proti jednomu v podstatě technickému zařízení kus od Prahy s nepočetnou americkou posádkou?
Ukázalo se, že dost – a že na to slyší dost lidí. A abychom si rozuměli: všichni ti, co nesouhlasili, to samozřejmě nedělali z pokynů Moskvy. V pestrých řadách protestujících jsme našli naivní pacifisty, prohnané politiky řídící se průzkumy veřejného mínění (ano, to je přesně Paroubek), některé celebrity, které měly zřejmě pocit, že k jejich společenskému postavení patří i boj za mír, ať už to znamená cokoliv…
A pak ale skutečně i ty, kteří si pro instrukce obrazně chodili na ruskou ambasádu. Což je věc zdokumentovaná dávno zpravodajskými službami. Bohužel nezpochybnitelné vítězství Moskvy v „boji o radar“ se tehdy stalo důležitou výhybkou ve směřování Česka, což byl proces, který o pár let později vyvrcholil dvojnásobným zvolením otevřeně proruského kolaboranta Miloše Zemana na Hrad. Vybrali jsme tuhle zatáčku na poslední chvíli, ale nakonec se to povedlo.
A teď si to celé zjevně užijeme znova. Rok a pár měsíců po ruském útoku na Ukrajinu by se mohlo zdát, že se někdejší naivita nebo aktivní spolupráce s nepřátelskou mocností nebude už v takové síle opakovat. Omyl, je to stále stejné.
A už se hlásí všichni tradiční podezřelí, kteří v podstatě od začátku ruské agrese volají po míru, tedy ukrajinské kapitulaci:
Vedle Stropnického s Paroubkem už se se svým očekávaným nesouhlasem hlásí Trikolora, SPD, komunisti a samozřejmě i nový kluk v ulici Jindřich Rajchl a jeho PRO, všichni s vzájemně opisovaným „argumentem“ o „zvacím dopise“ a přiblblými analogiemi se sovětskou okupací Československa let 1968-1991. Až nás Američani obsadí za jedinou noc a unesou prezidenta Pavla, premiéra Fialu a ministryni obrany Černochovou na základnu Ramstein, budeme se o tom bavit vážně, souhlasíte?
Fialova vláda samozřejmě ví, že schvalování smlouvy DCA je stále dost citlivá záležitost, což si nedávno vyzkoušeli na Slovensku. Je celkem jisté, že smlouva projde koaličními hlasy bez problémů oběma komorami Parlamentu. Ale tentokrát by se opravdu hodilo, aby ji podpořili i poslanci a senátoři ANO, čímž sice riskují hněv části svých voličů, ale třeba tím zase jiné přesvědčí, že to navždy nemusí být dotačně-politický vehikl Andreje Babiše, ale síla cítící odpovědnost za stát. Tak, jak to koneckonců sám Babiš před dvěma lety předvedl při očistné operaci Vrbětice. Nebude lehké odolat tváří v tvář promoskevské „mírové úderce“ pokušení sáhnout si na protisystémové hlasy, ale třeba budeme překvapeni.
Česko se před patnácti lety americkému radaru postavilo a nakonec ubránilo. Dneska je situace mnohem přehlednější. A každý ví, co a proč v téhle situaci přesně dělá.
