Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Tenhle argument zní ve volební kampani Andreje Babiše tak často, že je možná načase podrobit jej kritickému zkoumání. „Pětikoalice ovládá celou zemi, mají Sněmovnu, Senát, předseda Ústavního soudu jim fandí. A když budou mít na Hradě prezidenta, 46 procent voličů nebude mít zastoupení,“ napsal Babiš třeba v pondělí na svůj twitterový účet. Opakoval to předtím i potom ještě mnohokrát.
Ke konci týdne k tomu už bez zbytečné kamufláže rovnou dodal, že nám v takovém případě hrozí „totalita“.
Dobrá, pojďme si to rozebrat. Andrej Babiš má v něčem pravdu. Tak trochu.
Nechme teď stranou skutečnou míru sympatií předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského k dnešní vládní koalici. Jistější je spíše konstatovat, že Rychetský nemá rád Babiše a že to, jak v tomhle sloupku už jednou zaznělo, dává najevo ne úplně vhodným způsobem.
Nebudeme se dokonce ani přít o to, zda lze Petra Pavla označit za kandidáta celé pětikoalice. A připustíme, že základem voličské koalice bývalého generála jsou skutečně voliči vládní sestavy.
Můžeme to vzít z opačné strany a potvrdit, že pokud Petr Pavel zvítězí, bude hnutí ANO na úrovni celostátní politiky skutečně kompletně v opozici.
A teď si položme dvě otázky: Blížíme se tím opravdu k totalitě, jak Babiš permanentně varuje? A skutečně zažijeme poprvé v dějinách situaci, kdy obě parlamentní komory i Pražský hrad kontrolují političtí spojenci?
Odpovědi jsou jednoduché. Ne. A ne.
Jak opravdu dopadly volby? Pusťte si Šťastné pondělí!
Česko i já samozřejmě už pamatujeme období, kdy se vládní koalice mohla spolehnout na většinu v obou komorách a měla i „svého“ prezidenta.
Třeba středopravicová vláda Mirka Topolánka v letech 2006–2009, i když tehdejší premiér by asi úplně nesouhlasil s myšlenkou, že Václav Klaus byl „jejich prezidentem“. Nebo aspoň „jeho“, ačkoli pro Klausovo zvolení v letech 2003 i 2008 udělal tehdejší předseda ODS maximum.
A pak známe ještě jeden příklad. Ten z let 2014 až 2017. Možná by si to mohl pamatovat i Andrej Babiš, protože u toho tehdy byl v roli vicepremiéra a ministra financí vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD). Sociální demokraté měli spolu s lidovci a ANO bezpečnou většinu v obou parlamentních komorách. A na Hradě už tehdy seděl Miloš Zeman, který měl sice s premiérem Sobotkou trochu komplikované vztahy, nicméně byla to ČSSD, která Zemana v druhém kole prezidentské volby 2013 podpořila proti Karlu Schwarzenbergovi. Dostali jste, co jste chtěli, přátelé.
Pravda, Andrej Babiš v roce 2013 volil Karla Schwarzenberga, což mu ovšem při jeho známé názorové pružnosti nebránilo stát se zhruba od roku 2015 Zemanovým nejbližším politickým spojencem. A v dalších volbách v lednu 2018 ho (už jako předseda vlády) jasně podpořit.
A jen na okraj, abychom to vysvětlili úplně celé, předsedou Ústavního soudu byl tehdy také Pavel Rychetský, kterého do funkce jmenoval nejprve v roce 2003 Václav Klaus a po něm v roce 2013 i Miloš Zeman.
Takže to, před čím Andrej Babiš varuje, nejspíš nebude úplně neznámá situace. Což tak trochu předjímá odpověď na otázku, jestli se nám v případě vítězství Petra Pavla do země definitivně vkrade „totalita“.
Takže ještě jednou: ne. Fakt ne.
Poslechněte si Šťastný podcast
Babišových „46 procent lidí bez zastoupení“ ve skutečnosti neznamená „46 procent lidí bez zastoupení“, ale 46 procent lidí v opozici. Nevím sice, kde přesně předseda ANO sebral oněch 46 procent, ale celkem logicky to sedí – 46 procent je méně než 50,1 procenta. Pokud to dobře počítám, vychází mi to jako menšina. Možná by se Andrej Babiš mohl zeptat svého přítele a vzoru Viktora Orbána, jak je to s mírou zastoupení opozice v čele ústavních institucí v Maďarsku.
Česko ale naštěstí není Maďarsko, i když by si to Babiš přál – samozřejmě v případě, že by v Orbánově pozici byl zrovna on. Česká demokracie stále ještě funguje a umožňuje dnešní menšině, aby se již brzy mohla zase stát většinou. Což se v Česku děje až ukázkově – na vládní úrovni pravidelně po dvou sněmovních volebních obdobích, více či méně dramaticky a důstojně, ale děje.
Protože přes všechny oprávněné výhrady vycházející z třicetileté zkušenosti Česko skutečně je svobodná země s relativně dobře fungujícími institucemi. A taky docela svobodnými médii, byť jsou tu politici, kteří si chtěli pojistit svůj úspěch třeba nákupem jednoho z největších mediálních domů či nejposlouchanějšího rádia. Nakonec jim ani to úplně nepomohlo a teď je docela pikantní poslouchat, když stejní politici varují před omezením svobody slova.
Hlavní zatěžkávací zkouškou prošla česká demokracie ve dvou obdobích – v období opoziční smlouvy a pak o 20 let později v letech 2017 až 2021, kdy se ji k svému obrazu snažili upravit právě Miloš Zeman s Andrejem Babišem. Neuspěli. Třeba i díky Senátu a Ústavnímu soudu, dvěma institucím, které Babiš upřímně nesnáší, protože ani za dlouhá léta strávená v politice nepochopil, k čemu je systém brzd a pojistek zabudovaný do základů české demokracie. Respektive možná pochopil, ale nikdy ho nepřijal, protože si donedávna nebyl ochoten připustit, že by jednou mohl také fungovat v jeho prospěch. Nebo spíš ve prospěch voličů, které on legitimně zastupuje.
A ten systém bude fungovat i dál bez ohledu na to, kdo se za týden stane čtvrtým českým prezidentem. Což je zase odpověď těm, kteří se obávají, že nás Babiš na Hradě přivede za pár let přinejmenším do Maďarska, případně rovnou do Ruska. Nepřivede.
Tyhle volby jsou samozřejmě z mnoha důvodů důležité. To jsou. Spousta lidí si možná dokonce myslí, že jsou osudové. A to nejsou. Naštěstí.
