Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Pokud jste se náhodou nějakou shodou okolností ocitli v téhle zemi teprve minulý týden, museli jste být šokováni. V Poslanecké sněmovně, považte, se dá najíst za ceny, které lze ve srovnání s okolními podniky v centru Prahy považovat za relativně nízké.
Pokud tu žijete delší čas, pravděpodobně jste o tom už někdy slyšeli. Psalo se o tom dost pravidelně zhruba třikrát ročně v letech 1992, 1993, 1994, 1995… a potom také, ano, samozřejmě, v prvním desetiletí nového milénia, jistě i v tom druhém. Pořád. Dokola. V podstatě neexistuje otravnější téma, které se obvykle v redakcích vyhrabe ve chvíli, kdy se zrovna nic moc jiného v české politice neděje. A kajícně přiznávám, i já jsem o tom pár textů stvořil, zejména pak v letech 1992, 1993, 1994, 1995… a také i potom. V redakci obvykle tuhle kravinu házeli na krk někomu, kdo nebyl schopen sepsat nic složitějšího.
Nedávno si jídelního lístku ve sněmovní restauraci povšiml – v rámci svého lobbingu za zmrazení platů politiků – i sám Andrej Babiš. A samozřejmě ho to naprosto šokovalo - špenátová polívka za patnáct! Dokonce s vajíčkem! A smažák za stovku! Přitom tam berou stovky tisíc a předsedkyně Pekarová Adamová z pětislepence s tím nic nedělá! Lidi, pojďte na náměstí!
Ano, jsou to od lídra opozice samozřejmě zcela legitimní úvahy. Stejně jako třeba ta, jestli má dolarový multimiliardář zapotřebí nechat si zaplatit sto milionů na svou „inovativní linku na toastový chléb“ od českých daňových poplatníků. Nakonec proč ne, když se to smí, ne?
Asi bych ale reagoval stejně, kdybych něco takového zaregistroval – jako Andrej Babiš – teprve po deseti letech pobytu v politice. Respektive kdybych byl také schopen předstírat, že jsem si toho ještě nevšiml, kdybych se nad tím jako ministr financí nepohoršoval třeba v roce 2016 a také tehdy nenechal na sněmovní obědy uvalit sazbu DPH 21 procent. Což se kupodivu v cenách jídla nijak zvlášť neprojevilo, protože Sněmovna prostě jen zrušila přirážku, kterou tehdy už stejně účtovala.
Pusťte si Šťastné pondělí
Fascinace cenami v parlamentním bufetu se pochopitelně netýká jen Babiše. A je vlastně až symbolicky pěkné, že se předseda ANO konečně po letech sešel na stejné palubě se svými oblíbenými Piráty. Ti hodlali nepřijatelně levné obědy se zvláštním zřetelem k rakvičce se šlehačkou řešit v časech svého nevinného politického dětství ve svém prvním sněmovním období.
Tehdy se dokonce Pirátům podařilo prosadit padesátiprocentní přirážku, jenže to vydrželo jen pár měsíců, než si poslanci začali stěžovat, že je to přece jen trochu moc a přirážka byla snížena na čtyřicet procent.
A teď si položme otázku: Kdo byl tehdy předsedou Sněmovny, který tenhle krok hájil do roztrhání těla? Ano, správně, Radek Vondráček z ANO, kterého tehdejší vtípky Pirátů rozhodily natolik, že vydal k celé věci zásadní stanovisko: „Na základě této zkušenosti je zřejmé, že přímé zapojení poslanců do rozhodování o cenách ve sněmovních zařízeních je nešťastné,“ prohlásil v červnu 2018 předseda Vondráček. A dodal, že by ceny měly zůstat dostupné zejména pro pět stovek zaměstnanců Sněmovny, kteří skutečně statisícové platy nepobírají. Možná by to teď mohl vysvětlit svému šéfovi.
Abychom si rozuměli, nemám nic proti tomu, když se politici chovají uměřeně. I historie české Sněmovny nám přinesla mnoho příkladů, kdy si solidně placený poslanec nemohl pomoci a umístil třeba svou poslaneckou kancelář do domu, který patřil jeho rodině. Jistě, není to nelegální, jen dost trapné. A v důsledku poškozující celou parlamentní demokracii. Je to ale také risk: Takové drobné přikrádačky obvykle snadno prasknou a voliči pak mají tendenci tyhle výtečníky dost nemilosrdně trestat.
Poslechněte si Šťastný podcast
A pak je tu opačný extrém. Patrně nikdy nekončící, protože hrozně jednoduchý populismus, v němž nikdy, opakuji nikdy nesmějí chybět požadavky na zmrazení platů ústavních činitelů následované zděšením z částky, o kterou narostou, když se zase mají podle zákona o několik let později rozmrazit. Následuje hledání všeobecného kompromisu, díky němuž už nebude třeba nikdy platy řešit. Což platí přesně do dalšího volebního období a celé se to může rozjet zase znova.
Stejně jako debaty o cenách ve sněmovním bufetu. Na druhou stranu, kolik podobně bytelných jistot nám z těch báječných, optimistických a svobodných let 1992, 1993, 1994 nebo 1995 vlastně zbylo?
