Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Mohli jsme si myslet, že to bude drama – a byla z toho nakonec úplná selanka.
Smlouva DCA o případném pobytu amerických vojsk v Česku prošla v úterý ve Sněmovně prvním čtením neuvěřitelně hladce.
Na Malostranském náměstí před budovou dolní komory Parlamentu v tom odpoledni protestovalo pod taktovkou SPD asi 60 lidí, o obvyklé obstrukce se pokusili pouze zjevně dost otrávení poslanci SPD, jejichž předseda Radim Fiala na grémiu Sněmovny skoro omluvně vysvětloval, že kdyby řečnili jen do deseti večer, jak zněla původní dohoda šéfů klubů, jejich voliči by se cítili podvedeni. Ministryně obrany a Xena české politiky Jana Černochova trpělivě a s úsměvem odpovídala na všechny otázky, druhý den se hlasovalo. A výsledek byl úplně jednoznačný: ze 135 přítomných poslanců bylo 119 pro, SPD a tři poslanci hnutí ANO proti. Hotovo, do konce července je to i se souhlasem Senátu a podpisem prezidenta celé pod střechou.
My pamětníci epických bojů o radar v Brdech z konce první dekády tohoto století jsme se cítili skoro podvedeni: Copak tohle je nějaká pořádná bitka o smlouvu, která by měla – podle kritiků – být zhruba na úrovni zvacího dopisu z roku 1968? Kde je autobus Nezákladňák? Kde je idealistická koalice naivních pacifistů a za věčný mír bojujících celebrit? Co dělala ruská propagandistická mašinerie?
Doba se změnila. Zatímco před 15 lety nasál tehdejší předseda ČSSD vítr průzkumů a postavil se do čela odboje proti Američanům okupujícím Příbramsko, Andrej Babiš si to spočítal jinak. A i když můžeme mít o jeho motivech různé pochybnosti, nechť je řečeno: spočítal to mnohem zodpovědněji, klidně řekněme „státotvorně“.
Možná to v tom všem tradičně divokém dění ve Sněmovně skoro zaniklo, ale nemělo by: hlasy ANO pro tuhle smlouvu (které by pro stejný výsledek ani nebyly potřeba) jsou mimořádně důležité. A ve svém důsledku mají schopnost měnit celou českou politiku – nebo ji zase někam po letech zakopávání se v předem určených pozicích posunout.
Babišovo hnutí nebylo v úplně jednoduché situaci. Část jeho voličů, o které Babiš permanentně bojuje s Okamurou, se cítila podvedena, což se mnoho poslanců ANO dozvědělo ze svých e-mailových schránek.
Pusťte si Šťastné pondělí
ANO kolem téhle záležitosti taky docela umně bruslilo. Andrej Babiš označil smlouvu za „technikálii“, Alena Schillerová se křižovala, že by její hnutí nikdy nedovolilo rozmístění cizích vojsk v Česku. Tak si to řekněme na rovinu: smlouva, která řeší detaily pobytu americké armády v Česku, není tak úplně technikálie. Ona nějak preventivně předpokládá, že by se tu jednotky US Army mohly objevit a nějaký čas tu pobýt, takže by bylo dobré stanovit si dopředu nějaká pravidla. Což byste nedělali, pokud by k tomu nemohlo fakt nikdy dojít, že.
Samozřejmě platí, že o každé jedné návštěvě amerických vojáků musí Parlament vždy hlasovat znovu. Ale pokud zvednete ruku pro tuhle „technikálii“, nejspíš tím chcete dát najevo, že proti tomu v principu nic nemáte…
A to je ten základní a zásadní moment. Smlouva DCA rozdělila opozici na prokremelské poskoky a stranu, kterou sice můžete považovat za populistickou a poněkud obtížně odhadnutelnou, s níž ale sdílíte aspoň některé základní hodnoty: třeba loajalitu k vlastní zemi a jejím spojeneckým závazkům. (Ano, zní to poněkud mramorově, ale je to tak.)
A proto také ANO pro smlouvu hlasovalo. Na rozdíl od Okamury jeho racionálnější politici vědí, že mohou už zase brzy vládnout a že se jim tenhle risk vyplatí. Někteří nespokojení voliči se sice mohou přemístit do tábora CSKA Moskva, pro jiné je to ale zase důkaz, že nás ANO po případném návratu k moci nehodlá rovnou prodat na Východ.
Aby to bylo úplně jasné, ANO si tímhle postojem otevírá dveře k příští povolební koalici s dnešními vládními stranami, přinejmenším některými. Což teď nemá být úvod do pravidelné neproduktivní debaty na téma „stejně bude jednou ANO vládnout s ODS“, nicméně pojďme si říct, že se to jednou stát samozřejmě může. A že to ve výsledku bude pro zemi lepší než spojení Babiše s Okamurou nebo někým dalším podobně obskurním. Zvlášť když nic jiného třeba na výběr nebude.
Postoj ANO ke smlouvě DCA samozřejmě nijak nezmění podstatu politiky ANO řízené od průzkumu k průzkumu. Právě teď hnutí prochází další pozoruhodnou proměnou od alternativy pro zklamané pravicové voliče přes vysavač levicových hlasů pod heslem „žádná dávka není dost vysoká“ k jakémusi národnímu konzervatismu. Což znamená zhruba jen to, že o sobě Andrej Babiš řekne, že je národní konzervativec. Šéf a majitel ANO má vlastně pravdu, když říká, že stojí v čele „catch all party“, strany, která je ochotna obsloužit v podstatě jakýkoli typ voliče tím, že mu přikývne na to, co chce takový člověk zrovna slyšet.
U smlouvy DCA ovšem ANO tuhle taktiku na chvíli odložilo, což ovšem taky vyvolalo potřebu mluvit o to víc třeba o migrační dohodě. Není to nic moc pěkného, poslouchat znova všechny ty plky o hordách blízkovýchodních migrantů na našich hranicích. Ale s jistou dávkou nadhledu se to dá pochopit. Koneckonců sám Babiš je celou svou osobností tím nejpřesvědčivějším varováním před příliš liberální politikou vůči ekonomické migraci.
K tomu je ale potřeba vědět ještě jednu věc. Andrej Babiš je přesně ten typ politika, který před domácím publikem vystrčí ramena, zařve „nikdy vás neprodám jako Fiala“, odletí do Bruselu, přijede do sídla Evropské rady, rozkopne dveře, zamíří v nastalém tichu rovnou k Ursule von der Leyenové, namíří na ni prst a nekompromisně se zeptá: „Kde to můžu podepsat?“
O smlouvě DCA se ještě ve Sněmovně bude definitivně hlasovat, ANO nejspíš předvede několik znepokojených figur, obviní vládu ze „špatné komunikace“, bude zcela bezpodmínečně trvat na nějakém méně významném ústupku a nakonec dokument většinově podpoří, protože koneckonců stejnou smlouvu má s Washingtonem i Orbánovo Maďarsko. (Andrej Babiš bude při hlasování možná omluven stejně jako teď v úterý.)
A radši to zopakujme ještě jednou: automaticky to neznamená, že se na Mošnově a v Libavé začnou od října stavět americké základny. Toho se možná dočkáme někdy v budoucnosti. Třeba až o umožnění takové stavby požádá poslance předseda vlády Karel Havlíček.
