Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Investigativně-analytickému oddělení Šťastného pondělí se podařilo získat rukopis poznámek Václava Klause ze čtvrteční inaugurace na Pražském hradě. Některé dílčí myšlenky zazněly i v rozhovoru pro Českou televizi, nicméně vypátraný text má být součástí chystané knihy s názvem Rok třicátý čtvrtý. Přinášíme jej čtenářům v plném znění:
Stalo se již pěknou tradicí, že mě každých pět let zvou počátkem března na Pražský hrad, abych si tam spolu se svými příznivci, tedy vámi všemi, připomněl výročí mého nástupu do funkce prezidenta republiky v roce 2003.
Musím říct, že to je akce, kterou mám rád. A není nakonec ani důležité, že je pořádána na mou počest. Potkám tam pravidelně spoustu lidí, kteří mi lichotí stejně upřímně jako kdysi. Třeba Honza Zahradil. Nebo Honza Skopeček. Nebo Honza Zahradil. Jsou to milí lidé, kteří dokáží objektivně ocenit moje zásluhy o naši zemičku.
A tak když mi přišla pozvánka do Vladislavského sálu na čtvrtek 9. března 2023, příliš jsem neváhal. Odmítl jsem tedy protentokrát s těžkým srdcem pozvánku jednoho z mých nejbližších spolupracovníků Petra Hájka na jeho přednášku „Proč je země placatá a proč nám to nechtějí říct“ a spolu s Livií jsme vyrazili na Hrad. Atmosféra byla opravdu výjimečná. Na prvním nádvoří mě již očekávaly tisíce mých příznivců, kteří volali: „Ať žije prezident!“ přesně tak, jak každé ráno v našem institutu skanduje při mém příjezdu Láďa Jakl.
Usadili nás s Livií v první řadě, což se mi zdálo správné. Po mé levé, zdůrazňuji, že zcela symbolicky levé, ruce seděl Pavel Rychetský, který mi přišel poděkovat, že jsem jej před 20 lety jako zcela neznámého právníka jmenoval předsedou Ústavního soudu. Myslím, že je mi dodnes vděčný. Ptal jsem se ho, jestli ještě ve svém věku hraje tenis, i když v jeho případě by bylo vhodnější použít slovíčka „pokus o tenis“. Přátelsky se na mě usmál a pronesl: „Taky tě rád vidím.“ To myslím ani nemusel zdůrazňovat.
Pusťte si Šťastné pondělí
Velkou radost ze setkání se mnou projevovala i Dagmar Havlová. Čekal jsem, jestli dorazí i Václav Havel, ale ani tentokrát jsme se ho nedočkali. Nepřekvapilo mě to. Nikdy jako samolibý elitář nedokázal unést, že mě ve světě zná mnohem více lidí, a otevřeně na mě žárlí.
V letech 2013 a 2018 přednášel laudatio na mou osobu Miloš Zeman. Nesouhlasím celý život naprosto rezolutně s jedinou větičkou, kterou pronese. Musím ale uznat, že vždy mluvil o mnoho lépe než ten Neznámý vojín, který se projevu ujal letos. Myslím, že jsem pronesl nejvíce projevů ze všech politiků po roce 1989. A musím říct, že toto nebyl Projev s velkým P. Byl to projev s velmi malým, téměř neviditelným p.
Ocenil bych snad jedinou pasáž, kterou pronesl a při níž se díval směrem k mému místu: „Rozhlédněme se po úspěšných jednotlivcích a inspirujme se dobrými příklady.“ To bylo myslím pěkné a hlavně výstižné.
Moji spolupracovníci mi pak četli ohlasy ze sociálních sítí, kde se někteří lidé divili, že jsem po projevu netleskal. Nevím, nepřipadalo mi vhodné tleskat v podstatě sám sobě, to by mi přišlo nekonečně falešné a cizí, skoro jako kdyby to dělal Fiala.
Následné slavnosti ve Španělském sále Pražského hradu, kde jsem byl dvakrát, opakuji dvakrát, zvolen doživotním prezidentem republiky, jsem se již neúčastnil. Nechtěl jsem na sebe strhávat pozornost, což by se nevyhnutelně stalo v momentě, kdy bych vkročil do sálu, a přivádět tak účastníky do rozpaků, protože by se se mnou chtěli všichni fotit. Nevím, téhle levičácké selfíčkové módě, jak tomu říká Jirka Weigl, jsem nikdy nerozuměl. Nikdy jsem nemusel fotit sám sebe, protože se vždycky objevil někdo, kdo to za mě udělal.
Už jen u televizní obrazovky jsem si vychutnal koncertní provedení Te Deum ze svatovítské katedrály. Je to opravdu krásná skladba, kterou Antonín Dvořák složil na mou počest. To je myslím věc, na kterou bychom neměli zapomínat.
Poslechněte si Šťastný podcast
Upřímně řečeno se mi večer již nechtělo do České televize, která však připravila o mé oslavě celodenní speciální vysílání, a tak jsem žádosti o rozhovor vyhověl.
Nevím, proč přede mnou víc než hodinu znovu hovořil ten vojáček, ale aspoň jsem si vzpomněl, že jsem se s ním kdysi už opravdu setkal, když se ucházel o místo šéfa mé vojenské kanceláře. Už tehdy mi ten člověk připomínal spíše velitele tankové divize, který by měl táhnout do boje, nebo někam úplně jinam. Pamatuji se, že už tehdy z něj vyzařovala extrémní ctižádostivost. Myslím, že by lidé měli znát své možnosti a limity a svou ctižádostivost krotit. Tak jako to dokážu například já.
Potěšilo mě však, když přislíbil, že hodlá znovu zavést tradici mých novoročních projevů, a jsem připraven o této nabídce vážně uvažovat.
Nikdy jsem nebyl „slavící typ“, a tak jsem se již těšil do postele a druhý den do práce. Nebyl jsem nikdy jako Havel, který toho udělal strašlivě málo, proto ho ve světě nikdo neznal. V pátek v devět hodin jsem byl již opět ve svém institutu. Jako každé ráno mě před vchodem vítal Láďa Jakl, který skandoval: „Ať žije prezident!“ Tady je svět ještě v pořádku.
