Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
První červnový týden roku 2023 a finálový zápas Evropské konferenční ligy West Ham United - Fiorentina v Edenu přinesl jedinečnou možnost připomenout si mnoho oblíbených klišé týkajících se hlavního města i fotbalu. Shrnout by se to dalo asi jako: „Na fotbal chodí ožralí primitivové, do Prahy se jezdí jen chlastat, takže to ve středu nemohlo dopadnout jinak. Chceme jinou Prahu!“
Abychom si rozuměli, na fotbal opravdu chodí také někteří ožralí primitivové (je jich mnohem méně než normálních fandů). A do Prahy opravdu někteří turisté jezdí s předsevzetím, že tu budou po celou dobu pobytu unikat hrozbě vystřízlivění. Pokud se nad tím chceme pohoršovat, opravdu jsme ve středu dostali dost argumentů, i když pro většinu obyvatel města nebylo nic těžkého se celé té akci v poklidu vyhnout, i když ve městě v ten den normálně žili, pracovali a pohybovali se po svých obvyklých trasách.
Pohled na hory odpadků na Staroměstském náměstí dal propuknout vlně všeobecného rozhořčení, v níž se volně mísily požadavky, aby se v Praze už nikdy podobný zápas nekonal, s úvahami, co jiného než levný chlast vlastně naše matička stověžatá svým návštěvníkům nabízí.
Možná by to ale celé s odstupem pár dnů už zasloužilo jistý střízlivější pohled.
Fotbal je nejpopulárnější sport na světě. Milují ho a chodí na něj lidé ze všech společenských vrstev. A když opravdu fandíte a váš tým má po desetiletích šanci získat trofej, musíte prostě být na místě. I kdybyste nesehnali lístek a hodlali finálový den strávit jen s kamarády ve fanzóně nebo v baru.
Praha je jedno z nejnavštěvovanějších měst v Evropě, ve všech možných žebříčcích jí pravidelně patří místo v první desítce, loni do ní přijelo šest milionů turistů. Jsou to sice pořád jen tři čtvrtiny stavu z posledního předcovidového roku 2019, trend je ale zřejmý - stále stoupající.
Takže je asi statisticky pravděpodobně, že když se tyhle dvě podmínky sejdou, může to na některých místech Prahy vypadat tak, jak to vypadalo ve středu. Jeden, maximálně dva dny, než se fanoušci odeberou domů. A také po deseti letech, protože poslední takový „evropský“ zápas se tu hrál v srpnu 2013 (finále Superpoháru Bayern Mnichov - Chelsea). A také to bylo na dlouho naposledy, protože Praha ani jiné české město nemá stadion tak velký, jak bude UEFA pro tyhle mače odteď vyžadovat.
Pusťte si Šťastné pondělí
Člověku by se skoro chtělo říct: Pokud ti divočejší angličtí a italští fandové přispěli k poklesu veřejné podpory pro stavbu „národního stadionu“ z veřejných peněz, bylo středeční finále skvělou investicí. Nejenže znamenala injekci pražským hotelům, hospodám, taxíkům a dalším službám, ale do budoucna i významnou úsporu. (Soukromník, třeba Daniel Křetínský, ať si samozřejmě za vlastní staví, co chce.)
Jen upozornění: Dokud se budou české kluby a reprezentace účastnit mezinárodních soutěží, je možné, že se soupeři dorazí i jejich fanoušci, mezi nimi i takoví, které byste asi domů na oběd nepozvali. Nebude jich zřejmě 30 tisíc, ale v idylických pražských kulisách vypadá i rvačka padesáti lidí jako začátek válečného konfliktu. Navíc Česko disponuje na evropské poměry velmi slušným počtem policistů, takže by snad nemusel být neřešitelný problém případné konflikty zvládnout.
Ceny piva a dalšího alkoholu jsou u nás opravdu ve srovnání s většinou populárních turistických destinací světa nízké. Zejména pro návštěvníky z bohatších zemí, což připomíná skoro každý turistický bedekr. Nejde však o speciální politiku zaměřenou na zahraniční návštěvníky Prahy, ale naopak o výsostně domácí přístup k alkoholu. Zřejmě nejlépe jej kdysi na půdě EU při jednání o spotřební dani formuloval tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý: „My Češi věříme, že pivo je součást jídla.“
Samozřejmě, že Praha je pro některé, hlavně mladší turisty místem, kam se jezdí levně ožrat. Pamětníkům to možná připomene, jak dnešní padesátníci na počátku 90. let objevovali Amsterodam. Místo, kde se šlo legálně zhulit a pak si o tom dokola povídat po pražských hospodách.
Poslechněte si Šťastný podcast
Kupodivu někdejší postkomunistická mládež jezdí často do Amsterodamu dodnes, třeba i s dětmi, kterým přitom možná (k jejich zděšení) dokola vypráví hrdinské historky z roku 1996. Ale dnes už je na tom městě zajímá něco úplně jiného. Nespí v laciných hostelech jako kdysi, utrácí i jinde než v coffee shopech. Protože si i v někdejším rauši stačili všimnout, že Amsterdam je fascinující místo i z mnoha jiných důvodů.
Život v centru města přeplněného turisty není speciálně v hlavní turistické sezoně žádný med. A není moc chytré radit rezidentům, uplatňujícím své právo se v noci vyspat, aby se odstěhovali jinam. Znovu: Od toho si štědře platíme četnou policii a různé další úřady, aby zařídily, že se bude dodržovat zákon.
Na druhou stanu život v hlavním městě země ve středu Evropy prostě není a nebude poukázkou na klid. Příjmy Česka z cestovního ruchu dělaly v roce 2022 skoro 120 miliard. Můžeme tady v Praze nostalgicky vzpomínat na časy covidu, kdy byly najednou ulice úplně prázdné a ceny i pro domácí návštěvníky mnohem mírnější. Jen ještě nikdo nevymyslel způsob, jak ty desítky miliard nahradit jinak než nabídkou, kterou máme k dispozici: Krásného zachovalého historického města, kde je prostě živo. A mimochodem díky tomu i města velmi bohatého, které zůstane turistickou atrakcí, i když se tomu bude bránit, jak bude chtít.
