Chceme vůbec Českou televizi? Nejspíš brzy žádnou mít nebudeme

Známá novinářská poučka říká, že pokud vidíte na konci titulku otazník, odpověď zní s největší pravděpodobností „ne“. Takže tentokrát tu máme výjimku potvrzující pravidlo. Možná Českou televizi chceme. Ale nejspíš brzy žádnou mít nebudeme. Nebo úplně jinou.

Ohlášená – a všeobecně očekávaná – třetí kandidatura Petra Dvořáka na post generálního ředitele ČT nám může připomenout některá vcelku zajímavá fakta.

Když se Dvořák stal nejvyšším šéfem na Kavčích horách v roce 2011 poprvé, byla průměrná mzda v zemi 24 319 korun a koncesionářský poplatek 135 korun.

Když Dvořák funkci v roce 2017 v podstatě kontumačně obhájil, brali Češi v průměru 29 504 korun. A koncesionářský poplatek byl 135 korun.

Dnes už v průměru vyděláváme 40 023 korun, z nichž České televizi pořád odvádíme stejných 135. Tak, jak to bylo zákonem určeno v roce 2008, kdy Češi měsíčně v průměru vydělali 23 542 korun.

Bystrý pozorovatel si povšiml jistého rozporu. Ano, představte si to, za televizi platíme stejně jako před patnácti lety. Sice tak nějak předpokládáme, že její program a služby budou odpovídat letopočtu 2023, ovšem dáváme jí na to stále stejně peněz jako v předminulé dekádě.

To není velký objev. Ale možná je ta pravá chvíle zeptat se svých politiků, na nichž rozhodnutí nakonec bude: Chcete vůbec Českou televizi a obecně média veřejné služby? A vaše odpověď budiž jasná, ano-ano, ne-ne, tentokrát ale už bez jasného a zřetelného lidoveckého „možná“. Protože v tuhle chvíli už to vypadá, že je prostě nechcete.

I to je dnes zcela legitimní odpověď, dokonce v roce 2023 už kvůli ČT možná málokdo vyrazí na Václavské náměstí. Ale už si to prosím ujasněme. Politici obvykle média nemilují - a když se s nimi bavíte o České televizi, záhy zjistíte, že ji většina z nich hodnotí podle zpravodajství a publicistiky, často navíc jen podle toho, co v ní viděli včera, nebo podle toho, jak dlouho je nepozvali do Událostí, komentářů.

A i když politici tyhle pocity obvykle chovají vůči většině médií, je Česká televize a Český rozhlas tím nejjednodušším cílem. Politici rozhodují o jejich financích (správně, jsou to veřejné peníze) i obsazení kontrolních rad (znovu správně, protože jiné, legitimnější reprezentanty veřejnosti nemáme). Chce to do nich jenom trochu politické a lidské velkorysosti a schopnost myslet jinak než ze dne na den.

Zařídit finanční jistotu veřejnoprávních médií je nesmírně jednoduché. Stačí napsat zákon tak, aby poplatky pravidelně rostly podle nějakého předem stanoveného klíče - třeba jako platy ústavních činitelů nebo jako důchody. (Oba příklady ukazují, že to sice není žádná jistota, ale pořád lepší než dnešní stav.)

Nebo je možné určit, že výše poplatku bude stejná řekněme pět let a pak se bude hlasovat po veřejné debatě znovu. Nebo můžeme spolu vymyslet cokoliv jiného. Jedinou podmínkou je, že to bude předvídatelné.

To všechno je tak snadné. Akorát to bere politikům ten jedinečný vydírací potenciál vůči oběma vlivným médiím, která mají v popisu práce politiky kontrolovat a také kritizovat. A – logicky – iritovat. Samozřejmě víc, když zrovna vládnou, tedy mají většinu, a tedy mohou rozhodovat, jak moc chtějí veřejnoprávní média přidusit, nebo jim naopak zajistit budoucnost.

V Česku je ale situace ještě o něco komplikovanější. Česká televize se pro jistou a nemalou část veřejnosti stala součástí politického zápasu, respektive přímým politickým aktérem. Poprvé na přelomu tisíciletí v době vánoční krize let 2000 a 2001. A podruhé v posledních několika letech, kdy jí soustavně pohrdali, uráželi ji a snažili se ji maximálně oslabit dva nejmocnější muži v zemi - Miloš Zeman ve funkci prezidenta a Andrej Babiš jako premiér a majitel jednoho z největších mediálních domů v zemi. Což je trochu problém sám o sobě, že.

Není náhodou, že se v obou obdobích, tedy v časech opoziční smlouvy a ve vrcholné fázi aliance Zemana s Babišem, Česká televize do téhle pozice dostala. Přes všechny svoje chyby a slabiny je to zásadní demokratická instituce, kterou jsme si kdysi pořídili proto, aby demokracii nebylo možné jen tak lehce rozebrat, oslabit nebo zdeformovat. Problém je, že ne každý to tak pochopil.

Respektive chvíli se zdálo, že ano. To když politici někdejší opozice, dnešní vládní koalice, hájili ČT a její radu před nájezdy sněmovní hlasovací koalice ANO–SPD–KSČM, která si v pohledu na veřejnou službu mimořádně rozuměla. Aspoň v tom smyslu, že ji nechtěla.

Andrej Babiš si na sklonku volebního období nakonec na úplné ovládnutí ČT netroufl. Příště už tuhle chybu neudělá, soudě dle toho, jak umanutě teď tlačí svou myšlenku, že by veřejnoprávní televize i rozhlas měly být placeny ze státního rozpočtu. To, vážení přátelé, neznamená nic jiného, než že média přestanou být veřejnoprávní a začnou být státní. A pokud vás zajímá, jak by pak taková televize mohla vypadat, podívejte se do Maďarska, kde Babiš pro své autoritářské sklony obvykle hledá inspiraci.

„Fialová vláda“ si na svém začátku do programového prohlášení napsala, že se „zaměří se na udržitelnost financování veřejnoprávních médií, což je základní podmínka jejich nezávislosti“. Ano, přesně tak to je. Vzápětí ministr kultury Martin Baxa (ODS) oznámil, že se zvyšováním poplatků v tomto volebním období nelze počítat. Mohl by pak tedy pan ministr vysvětlit, co si představuje pod pojmem „udržitelnost“?

Skoro to vypadá, že někdejší opozici a dnešní vládní koalici ani tak nevadilo to, že chce Babiš Českou televizi ovládnout a vyhladovět, jako spíš to, že to nemohou udělat oni.

Tohle volební období je zřejmě poslední, v němž bude možné ČT v současné podobě zachránit. Anebo v nějaké jiné, patrně redukovanější, což je úplně legitimní debata. Celý princip veřejnoprávní televize je dnes už v podstatě historický, vznikl v době, kdy stát držel monopol na televizní a rozhlasové frekvence. Doba, technologie i návyky diváků se nepochybně zásadně změnily.

Možná už opravdu není potřeba veliká instituce v téměř historických kulisách na Kavčích horách. Možná můžeme z fleku zrušit ČT2, možná se můžeme dohodnout, že nechceme ani ČT Sport. Můžeme se bavit o tom, jak má vypadat první program a původní tvorba - a dopředu hlásím, že v téhle diskuzi budu bojovat za další řady StarDance jako lev.

Třeba nakonec dojdeme k názoru, že si vystačíme jen s veřejnoprávní ČT24, což ovšem znamená, že se na ČT bude dívat patrně mnohem méně lidí, takže ochota platit (třeba i nižší poplatek) bude ještě klesat. Nicméně je to otevřená diskuze, která se vede ledaskde v Evropě včetně Británie s její „matkou veřejné služby“ BBC. A která bude čím dál intenzivnější.

Takže klidně do toho. Ze všeho nejhorší je ale dnešní udržování současného stavu, kdy sněmovní většina drží televizi pistoli u hlavy a svatouškovsky u toho vykládá, jak moc si nezávislosti a veřejné služby váží.