Česko, země nepostradatelných komunistů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Těžko říct, jestli ve chvíli, kdy vyjde tenhle text, bude ještě Robert Fremr schváleným kandidátem na post soudce Ústavního soudu, anebo už bývalým kandidátem, který sám dobrovolně usoudil, že některé bitvy je zbytečné bojovat, pokud tím nechcete prohrát celou svou dosavadní kariéru a respekt, který jste si dokázali za 30 let získat.

Každopádně, kdo viděl čtvrteční Interview ČT 24 s doktorem Fremrem, vsadil by si spíš na druhou variantu. Justiční superhvězda, muž, který měl být ozdobou čtvrtého Ústavního soudu, a až donedávna nezpochybnitelná profesní autorita, byla po celou dobu v tak hluboké defenzivě, že člověk skoro cítil pot, který mu v tu chvíli stékal po zádech.

Byl to smutný pohled. A Robert Fremr možná mohl cítit jistou nespravedlnost. Vždyť téměř před dvaceti lety za mnohem menšího humbuku přicházela do Ústavního soudu soudkyně Vlasta Formánková. Ta v roce 1980 odsoudila za narušení komunistické schůze vedoucího plzeňské restaurace Jalta Jana Čermáka, jemuž napařila deset měsíců za výtržnictví a hanobení národa, rasy a přesvědčení. (Čermák byl po listopadu rehabilitován, satisfakce se ale nedožil.)

Před deseti lety zase Senát schválil prezidentu Zemanovi kandidáta Jaroslava Fenyka, někdejšího komunistického vojenského prokurátora, v jehož osobním spise z doby pozdní normalizace se našly obžaloby za odpírání vojenské služby.

Nechceme tu teď srovnávat míru závažnosti jednotlivých případů, protože nám ještě chybí dost informací. Je ale zjevné, že Fremr doplatil na zdánlivě paradoxní kombinaci, ve které se český boj s vlastní minulostí pohybuje už od začátku 90. let. Můžeme to nazvat třeba balancování mezi okázalým antikomunismem na jedné straně a na druhé pragmatickým pomrkáváním „taková byla doba“, „všichni jsme si trochu zadali“ a „přece nemůžeme odepsat opravdové odborníky“.

Tou první a zároveň nejlepší ukázkou byla hned první volba Václava Havla československým prezidentem ještě plně bolševickým Federálním shromážděním v prosinci 1989. V ní sehrál svou životní roli Marián Čalfa. Ještě na počátku roku 1989, kdy Václav Havel putoval po Palachově týdnu naposledy do vězení, byl Čalfa řadový ministr Adamcovy poslední komunistické vlády. Na konci konci téhož roku už předsedal první nekomunistické vládě po víc než 40 letech.

Čalfa byl muž s absolutní Havlovou důvěrou a převozník do nových časů, bez nějž by první porevoluční administrativa netrefila na Úřadě vlády ani na toaletu. V prvních svobodných volbách v červnu 1990 už Čalfa kandidoval za Veřejnost proti násilí, slovenskou obdobu Občanského fóra, a federálním premiérem byl až do dalších voleb roku 1992.

Marián Čalfa byl prvním „nepostradatelným odborníkem“, který si sice kdysi dost nepěkně zadal, dnes vám ale jistě mnoho pamětníků i z řad někdejších disidentů řekne, že si svou minulost v prvních porevolučních letech tvrdě odpracoval.

Jeho vláda taky třeba v roce 1991 předložila Federálnímu shromáždění takzvané lustrační zákony, které měly zabránit tomu, aby se nejzprofanovanější a nejvydíratelnější exponenti komunistického režimu včetně spolupracovníků Státní bezpečnosti dostali na určité pozice ve státní správě. Byla to tehdy hodně dramatická přetahovaná. Vznikající česká pravice návrh zpřísnila tak, že jej Václav Havel odmítl podepsat. Důraznější vymezení se vůči době před listopadem 1989 se vůbec stalo základem programu české pravice, jejíž étos byl založen na rychlé a rozsáhlé privatizaci (konec socialistické ekonomiky), restitucích (náprava křivd) a právě lustracích (potrestání viníků).

Verbální antikomunismus měl ale svoje limity, a tak, když se v roce 1992 ujala pravice pod vedením ODS naplno vlády, nemohla se ani ona obejít bez svých „nepostradatelných komunistů“. Ministrem financí za ODS se stal Ivan Kočárník, ministrem průmyslu a obchodu zůstal Vladimír Dlouhý. Ten byl nominován do Čalfovy vlády ještě v dresu KSČ, posléze se stal nejpopulárnějším českým politikem a členem ODA, tedy strany založené disidenty Pavlem Bratinkou a Danielem Kroupou.

Nový český stát na začátku své existence a s touto politickou reprezentací v čele nicméně pocítil za povinnost přijmout speciální zákon „o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“, z velké části deklaratorní, ovšem taky dost užitečný, protože se v něm pozastavovaly promlčení lhůty pro komunistické zločiny.

Shodou okolností to byl také vůbec první zákon, kterým se v roce 1993 zabýval první Ústavní soud ve své sestavě velikánů – a také jej slavnostně potvrdil. A po třiceti letech vážně řešíme, jestli se člověk, který se - byť tvrdí, že nevědomky - na těchto protiprávnostech podílel, může stát ústavním soudcem.

Argument, že si svou minulost a chyby lze odpracovat, ale také není lichý. Hodně jsme jej slýchávali během prezidentské kampaně Petra Pavla a jistě stojí za zkoumání. Stejně jako u soudce Fremra, jehož polistopadové CV je také přímo ukázkové.

Kdyby Pavel s Fremrem byli jen neschopnými poskoky komunistického režimu, nikdy by se do svých polistopadových pozic nedostali. Zároveň je taky nepochybné, že díky své někdejší „chybě“, jak o tom oba mluví, získali svého času před řadou svých vrstevníků náskok. Ano, podobně jako třeba Andrej Babiš zase ve svém někdejším oboru.

Díváme se na tyhle příběhy s víc než třicetiletým odstupem, a hlavně s jednou podstatnou informací: víme, jak to tehdy dopadlo. Otázka, na kterou už nikdy nedostaneme odpověď, zní: Jak by se asi stejní lidé chovali, kdyby nepřišel listopad 1989 a zdechnutí komunistického režimu? Možná by byl Robert Fremr dávno předsedou Nejvyššího soudu, Petr Pavel náčelníkem Generálního štábu Československé lidové armády a Andrej Babiš členem ÚV KSČ a ministrem zemědělství a výživy.

To se nikdy nedozvíme, a tak nezbývá, než se uchýlit k hodnocení, jak se kdo choval posledních 30 let. Problém je v tom, že to není ta nejtěžší životní zkouška, protože v sobě nenese žádné vážné existenční riziko. A pokud ano, pak rozhodně menší, než jaké by s sebou neslo třeba rozhodnutí osvobodit v roce 1985 obžalované z „nedovoleného opuštění republiky“.

Slyšíme, že něco takového tehdy nepřipadalo v úvahu, protože taková byla doba a zákony, které trestaly i něčí touhu žít jinde než v okupované zemi obehnané ostnatým drátem. Takže když někdo chtěl být trestním soudcem, neměl na vybranou.

Pardon, ale to prostě není pravda. Především v roce 1985 nebylo povinné stát se soudcem. A spousta lidí se také rozhodla, že na to nemá žaludek. A teoreticky je samozřejmě možné představit si i situaci, že by se v roce 1985 našel soudce, který by obžalované zprostil viny. Pravděpodobně by okamžitě vyletěl z práce, ano, možná by se záhy z pana soudce dokonce stal pan obžalovaný. Ale někteří lidé byli i tehdy schopni takhle riskovat a žít.

(Na tomhle místě je asi podstatné říct jednu věc. Autor tohoto textu se narodil v roce 1972, takže měl velké a ničím nezasloužené štěstí, že podobná rozhodnutí nikdy nemusel činit. A není si vůbec jist, jak by v takových zkouškách charakteru uspěl.)

České vyrovnávání se s komunismem jako politické téma skončilo nejpozději v lednu 2023, kdy jsme si ve druhém kole prezidentské volby vybírali ze dvou někdejších mladých nadějných členů KSČ. Předcházela tomu léta pomalého, ale nezastavitelného vývoje, během nějž jsme nejednou slyšeli výrazy jako „primitivní antikomunismus“ coby seriózně vyslovovaný argument v debatě.

Ještě v roce 2011 Andrej Babiš tušil (a říkal), že jeho minulost může být pro jeho politické ambice vážným hendikepem. O šest let později se stal prvním českým premiérem, který prošel volbami a byl ještě 17. listopadu 1989 členem KSČ. A není náhoda, že všichni tři zbylí premiéři s předlistopadovou komunistickou minulostí, tedy Tošovský, Fischer a Rusnok, stáli v čele „úřednických“ vlád, do nichž politici sháněli uznávané „experty“, kteří to za ně dotáhnou k předčasným volbám.

V roce 2018 padla další polistopadová jistota. Babišova druhá vláda vznikla jen díky přímé podpoře komunistické strany.

Odchod dua Babiš-Zeman od moci a KSČM úplně mimo Sněmovnu možná v mnoha lidech vzbudil naději, že se vracejí časy, kdy ještě minulost kandidátů na nejvyšší posty nebyla každému ukradená. Prezidentská volba nás ovšem vyvedla z omylu. Petr Pavel nebyl jen „nejméně špatnou“ z velmi špatných možností, ale byl nadšeně přijímaným kandidátem mnoha lidí, kteří před listopadem 1989 stáli na úplně jiné straně než on. I oni v lednu 2023 navlékali flanelové košile. A tak se kandidátem téhle části Česka nakonec také stal její vlastní nepostradatelný komunista. Protože nikdo jiný k dispozici nakonec nebyl.

Robert Fremr má tak trochu smůlu. Doplácí na možná poslední vzepětí českého antikomunismu. Už jen proto, že do důchodového věku pomalu dorůstá celá generace, které bylo v roce 1989 třicet. Za pár let tahle dilemata nebudeme už nejspíš řešit. Případ doktora Fremra ale zůstane v učebnicích jako jeden z nejpozoruhodnějších.