Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Půlka prázdnin, půlka volebního období, celozávodní politická dovolená. Ano, přišel ideální čas zabořit se do průzkumů veřejného mínění a vzrušených twitterových diskuzí. A říct si, co všechno se může stát po příštích volbách. Možná se to samozřejmě nakonec vůbec nestane, nicméně si tím aspoň připomeneme dvě základní poučky české politiky.
První: Průzkumy veřejného mínění vám s jistou dávkou pravděpodobnosti ukazují, co si lidé myslí zrovna ve chvíli, kdy se jich někdo ptá, koho by volili, pokud vůbec půjdou volit. Neříkají ale obvykle nic o tom, koho lidé opravdu za dva roky, za rok, ba dokonce za jediný měsíc opravdu budou volit. Pokud vůbec půjdou volit.
A poučka druhá související úzce s tou první: Za 33 let už víme, že přes všechna silná slova a „vylučování něčeho, co vůbec není na stole“, tu nakonec dokáže vládnout každý s každým. Téměř. A ti, co spolu dosud nevládli, se k tomu blíží, protože nakonec „volič rozdá karty“ a obvykle je rozdá tak blbě, že se nakonec nedá dělat nic jiného.
Vezměte si jen takové lidovce. Od roku 1990 postupně dokázali jako opravdoví mistři disciplíny „být při tom“ sedět v jedné koalici s ODS, ODA, Občanským hnutím, Hnutím za samosprávnou demokracii - Společností pro Moravu a Slezsko, ČSSD, Unií svobody, Zelenými, Andrejem Babišem, TOP 09, STAN a s Piráty. A před 17 lety, v onom nekonečně se táhnoucím povolebním létě roku 2006, měli dokonce rozjednanou vládu s Paroubkem a podporou KSČM, čímž by bývali dosáhli takzvaného „lidoveckého binga“.
A jen připomínka pro ty, kteří by se jim chtěli – jako já – tak trochu posmívat za jejich všeobecně známou názorovou pružnost charakterizovanou stranickým „jasným a srozumitelným možná“, případně stručnějším kalouskovským „ano, ale“: Smyslem politické strany - pokud to není SPD - není hnít v opozici, obstruovat Sněmovnu a prohrávat jedno hlasování za druhým. Smyslem je plnit aspoň část svého programu.
V minulých dnech jsme si ovšem mohli přečíst, že se lidovci téměř loučí s českou politikou: jeden průzkum agentury Median jim naměřil pouhá dvě procenta, což stačí tak na důstojný souboj s Jindřichem Rajchlem a Robertem Šlachtou. Nad tím je samozřejmě třeba se vážně zamyslet a úplně seriózně konstatovat: Alespoň pro parlamentní politiku je to úplně jedno. Lidovci stejně nemůžou jít do příštích sněmovních voleb sami stejně jako TOP 09. Takže jejich aktuální „sólo“ čísla můžou snad něco naznačit o podpoře koalice Spolu jako celku, ale vlastně ani to ne.
Je to trochu trapné opakovat, ale čísla podpory stran uprostřed volebního období jsou vzhledem k očekávanému výsledku voleb za dva roky ta snad úplně nejzbytečnější. Pamatujete si třeba, jak sociální demokraté, tou dobou nejsilnější vládní strana a úřadující vítěz sněmovních voleb, získali v prvních eurovolbách v roce 2004 pěkných osm procent? V panice se pak zbavili svého předsedy a premiéra Vladimíra Špidly, sáhli po Stanislavu Grossovi, za rok ho v zoufalství z 12procentních preferencí vyměnili za Jiřího Paroubka a o pouhý rok později, ve volbách roku 2006, se vytáhli na 32 procent.
Skončili sice v opozici, ale po absolutním triumfu v krajských a senátních volbách roku 2008, kdy brali všechny kraje a 23 senátorských postů z 27, už se Paroubek cítil presumptivním premiérem. A pak v květnu 2010 zoufale sledoval, jak sociální demokraté nemají 35 procent, ale pouhých 22. Což pro ČSSD znamenalo znovu odsun do opozice a pro Paroubka osobně konec v nejvyšší politice.
Stručně řečeno: Všechno je nakonec úplně jinak, protože se lidé nakonec vážně rozhodují až na poslední chvíli. Podle dostupných dat to až třetina z nás dělá v posledních několika dnech před datem voleb. A teprve tehdy se mohou dít věci. Což zase ukazují čísla stará pouhé dva roky.
Podle stejné agentury Median, která teď lidovcům naměřila dvě procenta, měly v červenci 2021 dopadnout volby následovně:
ANO 26 procent.
Spolu 21,5 procenta.
Piráti + STAN 20 procent.
Za tři měsíce bylo všechno úplně jinak. (Mimochodem ve stejném průzkumu měla Šlachtova Přísaha 6,5 procenta a komunisti šest procent.)
Čili sestavovat teď, uprostřed léta roku 2023, jakékoli příští sněmovní koalice, je ta nejzbytečnější zábava. I když to táhne a láká. Europoslanci a spoluzakladateli ODS Janu Zahradilovi se povedlo proniknout na přední místa zpravodajských serverů ne úplně novou úvahou o možnosti koalice ODS s hnutím ANO. Ta by – opět podle onoho průzkumu Medianu – měla dokonce ústavní většinu.
Což jsme sice slyšeli už před šesti lety stejně jako před dvěma, ale v jednom má veterán staré, horší ODS pravdu. Proč bychom se o tom vlastně nemohli bavit? Zahradil je zatím se svým názorem v ODS v menšině, Fialovo vedení nic takového nechce ani nechystá. Ale taky není Jan Zahradil úplně osamocený. A určitě o tom nepřemýšlí sám.
A to i přesto, že nikdo neví, jak příští volby dopadnou. Jisté je jedno: jak říkal Pavel Tigrid, prodat dvakrát stejnou anekdotu je nejtěžší. Volby v říjnu 2021 měly jediné téma, šlo v nich jen o to, jestli se podaří ukončit éru „dvou Mečiarů“, Andreje Babiše a Miloše Zemana, v níž jsme žili od roku 2013.
To se nakonec stalo a definitivní tečku za celou jednou dlouhou etapou české politiky pak udělaly prezidentské volby letos v lednu.
Od října 2025 začínáme zase znova a možností, kdo s kým bude v téhle zemi vládnout, je nepřeberné množství. Nic není jisté, zato je skoro všechno možné. Zeptejte se u lidovců.
