Praze chybí velké stavby, za kterými by lidé jezdili, říká odborník

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jsou dva typy developerů, ti první vyznávají otevřenost a své plány na výstavbu dopředu konzultují se všemi zúčastněnými. Ti druzí jdou opačnou cestou. Vše tají a čekají, dokud to „nepraskne“.

„Zastávají názor stavět co nejdéle v tichosti a dostat se co nejdál. A když už je projekt objeven, je víceméně hotovo a někdy bývá pro ty, kteří s ním nesouhlasí pozdě,“ říká expert na realitní trh Petr Palička. V létě téměř po 17 letech skončil v Penta Real Estate a jak sám říká, o jeho dalším působení bude jasno během dvou měsíců. V pořadu Inside Talks popisuje, jak vlastně probíhá výstavba v Praze.

Všechno začíná pozemkem. „Staré pravidlo je, že lokalita je klíčová. Nemovitost můžete xkrát přestavět, ale místo už nezměníte,“ říká Palička s tím, že v dnešní době je o pozemky velký zájem, což šponuje ceny. „Firmy se samozřejmě přeplácí. Nestává se, že by měl pevnou cenu a kdo ji zaplatí jako první, ten pozemek získá. Obvykle se čeká i na další nabídky,“ říká Palička. Původní cena se tak často i zdvojnásobí.

„Zpravidla ale platí, že tím nejdražším pozemkem je nějaký malý cíp u něčeho, který je potřeba dokoupit, aby daný projekt mohl být zkompletován. Většinou se o tom ale ani neví,“ dodává Palička.

Samotná výstavba má podle něj směřovat od funkce k jednotlivostem, což se ale v Česku prosazuje těžko. „Můj názor je, že by se mělo jít od funkčního urbanismu k jednotlivým budovám –⁠⁠ od velkého celku k jednotlivosti. To ovšem může narážet na úskalí, jako když Penta představovala Masaryčku. Ukázali jsme celý koncept rozvoje území a narazili na to, že to řada lidí považovala za jakýsi hotový projekt, který jdeme prosadit a který jdeme stavět. My jsme nic takového nechtěli dělat, chtěli jsme stavět jednu až dvě budovy, ale chtěli jsme to zasadit do celého konceptu,“ říká Palička.

V Česku prý developerům vychází rychleji a efektivněji takzvaná „salámová metoda“. „Tedy představit jednu budovu a příště druhou. Takhle by to podle mě být nemělo,“ dodává Palička.

Pokud chce developer výslednou podobu dopředu probrat se všemi zúčastněnými, komunikuje hned od začátku. „Od lidí, kteří v tom místě žijí a pracují, politiků, kteří se v ideálním případě za ten váš projekt dokážou postavit, prosadí si tam své zájmy a řeknou, co by město chtělo a vlastně vám pak pomáhají projekt prosadit. Samozřejmě jsou tady i památkáři, urbanisté a všichni odborníci, se kterými je potřeba vést dialog a které nemůžete ignorovat,“ vysvětluje Palička.

„Pak je tu určitá skupina, se kterou je trochu těžké komunikovat. To jsou různé aktivistické spolky, z nichž daleka ne všichni to myslí dobře,“ říká Palička. Celý proces je ale na delší dobu. Při výstavbě zmiňované Masaryčky bylo jen jednání s památkáři několik desítek. „Nejednalo se jenom o koncepci, ale i detailech a prostě o kdečem,“ dodává Palička s tím, že výsledkem byl kompromis a stavba je tak nižší.“ O tom se hodně mluví, ale tam byl základní problém v tom, jestli vůbec může stát moderní budova 300 metrů od Prašné brány, jestli může pohled na Masaryčku z určitých úhlů zabránit pohledu na Vítkov. To byly nekonečné debaty,“ dodává.

Cesta utajené výstavby sice může být podle Paličky rychlejší a efektivnější, ale jen do okamžiku, než všechno „praskne“.

„Potom ten odpor může být tak silný a v tolika scénách, že to může být problém, který nejde překonat. Ale hlavně, vy jste ve veřejném prostoru. Stavba není něco, co byste měli doma někde schované v kuchyni. To je prostě věc, kterou všichni vidí a žijí s ní. Myslím, že i developeři už jsou jinde, než to bylo v těch devadesátých letech.“

Pak je tu ještě jedna skupina –⁠⁠ sousedé. „Málokdo má radost, že vedle něj najednou začne stavba. Odpor starousedlíků tam obvykle je, s tím se samozřejmě dá počítat. Jiná věc je, jakou oni dokážou vyvodit sílu. Přestože to není ani jejich pozemek, ani jejich stavba, ani jejich peníze, ani město, prostě jenom tam bydlí a byli tam o půl roku dřív. A nemusí to být přímí sousedé. „Jednou se nám do řízení odvolal nějaký spolek, který jsme dohledali asi ve 130 kilometrů vzdálené vesnici. Co si pak o tom máte myslet? “ říká Palička.

Celkově by podle Paličky ale mělo být v Praze více unikátních staveb. „Musí to být živé město, které se rozvíjí. Není důvod, aby se najednou ten rozvoj zastavil. Praze chybí velké dominantní a významné stavby, za kterými by lidé jezdili a které by je oslovily jako Pražský hrad a Vyšehrad. My jich tady příliš nemáme,“ říká Palička.

Upozorňuje, že dnešní politika je ale právě, i co se výstavby týče, spíše „marketingová“. „Všichni politici si hodně dávají pozor na to, co si myslí jejich voliči. To je ale názor, který je často velmi povrchní. Laické líbí–nelíbí, přestože tomu vůbec nerozumím, tak na to mám názor,“ říká. To se podle něj projevilo nejenom nedávno u budovy Nového Hlavního nádraží, ale v minulosti také u Kaplického knihovny.