Článek
Účastníci piety položili k pamětní desce na náměstí několik věnců. Tři čeští pánové, sedm rytířů a 17 měšťanů bylo na Staroměstském náměstí popraveno 21. června 1621. Poprava byla důsledkem stavovského povstání i porážky českých nekatolických stavů od katolických armád v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.
„Jsou to pro nás mučedníci, kteří své životy položili za svobodu, za vlast. Na to bychom neměli zapomínat,“ řekl patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta. Církev patřila spolu s Kostnickou jednotou, potomky popravených na Staroměstském náměstí a s dalšími historickými spolky k pořadatelům pietní akce. Europoslanec Jan Zahradil popravu 27 předních účastníků stavovského povstání označil za „krvavý vykřičník českých dějin“. Primátor hlavního města Zdeněk Hřib uvedl, že mnohé důsledky vln nucených emigrací, které české země po bitvě na Bílé hoře a v dalších následujících obdobích potkaly, pociťujeme dodnes. Ve svém proslovu rovněž zmínil, že „v dnešní době je to jen na nás, jakým směrem se bude naše země ubírat, na rozdíl od převážné většiny tehdejších obyvatel českých zemí“.
Exekuce tří pánů, sedmi rytířů a 17 měšťanů podle historiků upevnila vládu Habsburků na českém trůně a odradila potenciální opozici od jakékoli formy odboje. Dlouhodobými důsledky stavovského povstání, Bílé hory i popravy byla dědičná držba české královské koruny v rukou Habsburků dalších téměř 300 let či rekatolizace spojená s emigrantskou vlnou. Po bitvě na Bílé hoře a exekuci na Staroměstském náměstí odešla ze země velká část šlechty a městské inteligence a nekatolická náboženství byla postavena mimo zákon.
Památku popravených na Staroměstském náměstí dnes připomíná pamětní deska a 27 křížů vyznačených v dlažbě na chodníku.
