Poprava za sdílení filmů. KLDR zpřísnila tresty za „zpátečnické myšlení“

Popravu na vlastní oči viděla poprvé, když jí bylo 11 let. Severokorejská policie u jejího souseda našla záznam s jihokorejským dramatem, což znamenalo jediné. Mladá dívka jménem Jon Mi-so spolu s celým sousedstvím musela celému procesu přihlížet. „Kdybychom to neudělali, bylo by to bráno jako zrada,“ řekla pro BBC ze svého nynějšího domova v Soulu.

Severokorejská stráž se postarala o to, aby o trestu hrozícím za pašování nezákonných videí věděl úplně každý. „Stále mám v živé paměti vzpomínku na muže se zavázanýma očima, stále vidím, jak mu stékají slzy. Bylo to pro mě traumatizující. Zavázané oči a tváře zalité slzami. Položili ho na kůl, svázali a zastřelili,“ vzpomíná po letech Jon Mi-so.

Obdobný zážitek má pravděpodobně nespočet Severokorejců žijících pod neustálým dohledem, bez internetu a sociálních sítí, sledujících jen několik televizních kanálů informujících přesně o tom, co se lidem do hlavy snaží vštípit vláda. Vůdci země Kim Čong-unovi to však nestačilo a zašel ještě dál – zavedl nový rozsáhlý systém zákonů cílených proti tomu, čemu severokorejská vláda říká „zpátečnické myšlení“.

Trest smrti tak čeká každého, kdo bude přistižen s větším množstvím mediálního obsahu z Jižní Koreje, Spojených států nebo Japonska. Na oplátku za sledování zahraničních filmů a videí 15 let ve vězeňském táboře. Zájem o zahraniční kinematografii ale není jediným trestuhodným činem.

Státní média nedávno publikovala Kim Čong-unův dopis, ve kterém vyzval severokorejskou Ligu mládeže, aby zakročila proti „nechutnému, individualistickému a antisocialistickému chování“ mezi mladými lidmi. Tímto by rád učinil přítrž „nebezpečným jedům“ – cizím jazykům, účesům a módě.

The Daily NK, redakce sídlící v Soulu publikující zprávy na základě severokorejských zdrojů, uvedla, že v převýchovných táborech skončili tři mladí lidé, kteří si ostříhali vlasy podle svých k-popových idolů a kalhoty nosili založené nad kotníky. Tento příběh, stejně jako mnoho dalších severokorejských, však nelze s jistotou ověřit.

Podle analytiků tak Kimové uvrhli zemi do války s cizími mocnostmi bez toho, že by potřebovali jaderné zbraně a rakety. Snahou režimu má být úplné zastavení toku informací proudící dovnitř i ven i navzdory přísným kontrolám a cenzuře. Podle posledních informací z dění v KLDR je zřejmé, že běžní Severokorejci rozhodně nemají na růžích ustláno.

Špatná situace v KLDR sice tajemstvím není, rozsah problému však do jisté míry ano. Kim Čong-un však v dubnu na stranickém sjezdu učinil znepokojivou paralelu s obdobím hladomoru v 90. letech, během kterého zemřelo 220 tisíc až tři miliony lidí. Od okolního světa se KLDR o to více odřízla kvůli pandemii, před kterou nepropustně zavřela hranice. Zavřela si tak ale i brány pro zásobování a obchodování se sousední Čínou. Nyní sice vzájemný byznys obnovila, pro hladovějící lid měsíce krmený pouze výživnou propagandou to však nestačí. Dobrovolná izolace ještě více narušila už tak selhávající ekonomiku, ve které peníze namísto na potřebná místa tečou do jaderných ambicí. Začátkem roku sám Kim přiznal, že jeho lidé čelí „nejhorší situaci, kterou kdy museli překonávat“.

Kopii zákona jako první získala redakce Daily NK. „Uvádí se v něm, že pokud je chycen pracovník, může být potrestán šéf továrny. Pokud je problematické dítě, mohou být potrestáni i rodiče. Systém vzájemného sledování podporovaný severokorejským režimem se v tomto zákoně odráží agresivně,“ řekl pro BBC šéfredaktor Lee Sang Jong. Podle něj mají zákony za cíl „rozbít“ jakékoli sny či frustrace, které v mladých Severokorejcích představy o Jihu probouzí. „Jinými slovy, režim dospěl k závěru, že by se mohl vytvořit pocit odporu, kdyby se do země dostala cizí kultura,“ řekl.

Čchoi Jong-hun, jeden z mála přeběhlíků, kteří se v loňském roce dostali ze země, pro BBC řekl, že platí jedno – „čím těžší doba, tím tvrdší předpisy, zákony a tresty“. „Psychologicky, když máte plné břicho a sledujete jihokorejský film, je to jen záležitost volného času. Když trpíte hlady a bojujete o život, lidi něco takového rozhodí,“ popsal.

Otázkou je, co takové zpřísnění reálně způsobí. Z předchozích obdobných zkušeností je známo, že restrikce v lidech vzbuzují spíš vynalézavost pro jejich obcházení. Zakázané filmy dříve Severokorejci dostávali přes hranice z Číny. Jejich kopie se šířily a předávaly přes USB flash disky, kterých je dle Čchoie v zemi obrovská spousta.

Flash disky se snadno ukrývají i šifrují hesly. „Pokud zadáte nesprávné heslo třikrát po sobě, USB odstraní jeho obsah. Můžete jej dokonce nastavit tak, aby k tomu došlo po jednom nesprávném zadání hesla, pokud je obsah mimořádně citlivý. Existuje také mnoho případů, kdy je USB nastaveno tak, aby ho bylo možné zobrazit pouze jednou na určitém počítači, takže jej nemůžete připojit k jinému zařízení nebo dát někomu jinému. Vidíte to jen vy. Takže i když jste to chtěli šířit, nemohli jste,“ vysvětlil.

Mi-so vzpomíná, že pro sledování filmů lidé podstupovali prakticky cokoli – její rodina si jednou půjčila autobaterii, kterou napojila ke generátoru a mohla tak získat dostatek elektřiny pro napájení televize a sledovat jihokorejské drama „Schody do nebe“. Tento epický milostný příběh o dívce bojující nejprve s nevlastní matkou a poté s rakovinou byl v KLDR populární před 20 lety. Tehdy také vzrostla fascinace zahraničním mediálním světem, k čemuž napomohla levná CD a DVD z Číny.

Toho si však režim v Pchjongjangu začal všímat. Čchoi vzpomíná na den, kdy v roce 2002 státní bezpečnost provedla razii na univerzitě a našla více než 20 000 CD. „Jednalo se pouze o jednu univerzitu. Dokážete si představit, kolik jich bylo po celé zemi? Vláda byla v šoku. Tehdy tresty zpřísnili poprvé,“ řekl.

Kim Geum-jokovi bylo v roce 2009 teprve 16 let, když ho zajala speciální jednotka zřízená k dopadení a zatčení kohokoli, kdo sdílí nelegální videa. Svému kamarádovi dal několik DVD s jihokorejskou populární hudbou, která jeho otec pašoval z Číny. Policisté s ním zacházeli jako s dospělým – zavedli ho do tajné místnosti k nekonečnému výslechu, během kterého se starali o to, aby nemohl usnout. Dle svých slov byl opakovaně mlácen, trvalo to čtyři dny. „Byl jsem vyděšený,“ řekl BBC ze Soulu, kde v současné době žije.

„Myslel jsem, že můj svět končí. Chtěli vědět, jak jsem získal toto video a kolika lidem jsem ho ukázal. Nemohl jsem říct, že ta DVD můj otec získal z Číny. Co jsem mohl říct? Byl to můj otec. Nic jsem neřekl, jen jsem opakoval: Nevím, nevím. Prosím, nechte mě jít.“

Geum-jokova rodina v Pchjongjangu patří mezi elitní třídu, což ho nakonec zachránilo. Jeho otec podplatil bezpečnost a dostal ho na svobodu. Podle nových zákonů bude něco takového prakticky nemožné. Mnozí z těch, kteří byli tehdy chyceni za obdobné trestné činy, skončili v pracovních táborech. Ukázalo se však, že to není dostatečně odstrašující, a tak se tresty opět zpřísnily.

„Zpočátku za to byl rozsudek asi rok v pracovním táboře – to se změnilo na více než tři roky. Když se do pracovních táborů dostanete teď, zjistíte, že je tam více než 50 procent mladých lidí, kteří sledovali zahraniční média,“ říká Čchoi. „Dvě hodiny sledování nelegálního materiálu znamená tři roky v pracovním táboře. To je špatné.“ Podle zdrojů BBC za poslední roky počty zajatců v táborech rostou, což může být důkaz toho, že přísnější zákony fungují. „Sledovat film je luxus. Nejprve se musíte najíst, než si vůbec pomyslíte, že se na film podíváte. V dobách, kdy je problém sehnat jídlo, může být pro rodinu zničující poslat dokonce i jednoho člena rodiny do pracovního tábora,“ míní Čchoi.

„Nás to ale nutilo riskovat, nad zvědavostí nikdo nemohl zvítězit. Chtěli jsme vědět, co se děje ve světě tam venku,“ popsal BBC Geum-jok. Poznání pravdy mu nakonec život skutečně změnilo. Byl jedním z mála privilegovaných Severokorejců, kterým bylo dovoleno studovat v Pekingu. A objevit tak internet.

„Zpočátku jsem nemohl uvěřit popisu Severní Koreji na Wikipedii. Myslel jsem, že západní svět lže. Wikipedia lže, jak jsem něčemu takovému mohl věřit? Byl jsem ale rozpolcený. Začal jsem sledoval dokumenty o Severní Koreji, četl mnoho článků. A pak jsem si uvědomil, že jsou pravděpodobně pravdivé, protože to, co se říkalo, najednou dávalo smysl.“ Jakmile procitl, návrat domů nepřipadal v úvahu.

Geum-jok nakonec uprchl do Soulu, kde stejně tak Mi-so žije svůj sen módní poradkyně. První věcí, kterou podnikla ve své nové domovské zemi, byla návštěva všech míst, která viděla ve filmu Schody do nebe. Příběhy, jako jsou ty od Mi-so a Guem-joka, jsou však čím dál vzácnější. Opustit zemi se stalo téměř nemožné kvůli současnému příkazu platnému na přísně kontrolovaných hranicích – „zastřelit, zabít“.