Článek
Winston Churchill je pro Brity institucí, a tak se nelze divit, že když v Londýně počmárali jeho sochu demonstranti Black Lives Matter, vyvolalo to bouřlivé reakce.
Jiní Britové sochu okamžitě vyčistili s tím, že energie a času mají dost, takže ji klidně vyčistí zítra i pozítří. Když jednomu z nich mladý youtuber položil otázku, zda aspoň souhlasí s tím, že bývalý premiér byl historicky kontroverzní figurou, muž ve středním věku odpověděl: „Kdyby Churchill neexistoval, tak tady na tom podstavci stojí někdo úplně jiný a tamhle nad parlamentem vlaje hákový kříž.“
Za pár dní se prakticky to samé opakovalo i v Praze. Ve čtvrtek ráno na podstavec Churchillovy sochy na náměstí Winstona Churchilla před Vysokou školou ekonomickou (vedle mimochodem nedávno přibyl nový kancelářský komplex, jenž je rovněž pojmenován po Churchillovi) někdo načmáral, že byl rasista.
Ještě do oběda byl podstavec vyčištěn a pod Churchillem se objevil nápis, že „porazil Hitlera“. Rychlým zákrokem se pochlubil šéf žižkovské ODS Alexander Bellu. Tím můžeme věc považovat za vyřízenou. Nebýt článku na Seznam Zprávách a sociálních médiích, možná by Praha incident ani nezaznamenala.
Winston Churchill není v Česku sporná figura, jeho největším „hříchem“ asi je, že je oblíbeným politikem Miloše Zemana. Ale jinak je bývalý britský politik nám Čechům vesměs sympatický: když ne svou vyhlášenou pracovitostí a odvahou, tak určitě smyslem pro humor a láskou k alkoholu.
Poničení sochy na Žižkově může mít dvě vysvětlení, ani jedno však nemá nic společného s autentickými stíny rasismu v historii západní civilizace. Nasprejovat nápis „rasista“ mohlo napadnout nějakého notorického aktivistu, který chtěl Česko přiblížit celosvětovém kvasu jménem Black Lives Matter.
Ale pokud by to tak bylo, byl to pokus veskrze neúspěšný. Zvandalizování Churchillovy sochy na Žižkově by bylo ještě směšnějším pokusem o světovost než ruské spanilé jízdy Nočních vlků na motorkách Harley-Davidson. A to jsme si mysleli, že jde o nepřekonatelnou metu.
Ledaže by Noční vlci nasedli na mopedy značky Babetta nebo něco takového. Ale mnohem pravděpodobnější je druhé vysvětlení, totiž že nasprejovaný nápis je dílem někoho, komu se říká troll. Prostě nějakého pitomce, který buď za peníze, nebo jen tak dělá věci, kterými vytočí co nejvíc jiných lidí.
Pokud by to tak bylo, pak záměr je jasný. Není to tak dlouho, co se na druhém pražském břehu Vltavy řešil zdánlivě podobný případ. Hlas lidu žádal odstranění sochy jiného bojovníka proti fašismu, ruského maršála Koněva, a politická reprezentace tamní městské části mu vyhověla. Socha je pryč.
Koněv a Churchill nemají historicky nic společného. Ano, oba se v poměrně krátké historické době ocitli na stejné straně historie, ale víc než cokoli jiného to byla náhoda a shoda okolností. Nejsou odlišnější charaktery než Koněva a Churchilla. Nejsou odlišnější životní příběhy.
Posprejování Churchillovy sochy není impulzem k debatě o minulosti, jak kdosi napsal. Je cílenou a vlastně i docela dobře promyšlenou snahou tuhle debatu utnout, protože se její potenciální účastníci ještě víc vyhraní a zakopají ve svých pozicích. A znovu zopakujme, že „vyrovnání se“ s historickým odkazem Churchilla nedává v dnešním českém kontextu žádný smysl.
Ano, my v Česku jsme po roce 1989 bourali a strhávali spousty pomníků. Ale z jiného důvodu a v jiném kontextu, než se děje dnes v demokratických západních zemích. Komunistické monumenty byly svědectvím o naší pokoře a zbabělosti. Byly ponižující a nedůstojné. Museli jsme je odstranit.
Byly to sochy, kolem kterých po roce 1989 chodili reální lidé, jimž předobrazy těchto soch reálně zničily život. Pomníky někdejších koloniálních vládců či obchodníků s otroky jsou svědectvím z dob, které jsou dávno pryč. Pro lidi, kterým vadí, jsou symboly. Ano, neznamená to, že pro ně nemohou být symboly velmi nepříjemnými a bolestnými. Ale představují zástupný terč. Na rozdíl od komunistických zločinců, kteří – skoro bez nadsázky – měli ještě krev na rukou.
Komunismus a nacismus jsou největší traumata západní civilizace dvacátého století, mimo jiné i proto, že v nás je stále obava, že se mohou opakovat. Otroctví a koloniální éra se opakovat nebudou. Neznamená to, že nebyly na počátku historické nespravedlnosti, která do určité míry trvá dodnes. Ale lidé na těch sochách jsou opravdu zástupnými terči.
Nejlépe se s nimi vyrovnáme tak, že budeme odstraňovat reálnou nespravedlnost, ne její symboly na podstavcích. A ano, je určitě poctivé vést debatu o výkladu dějin. A nejspíš ji doplnit v tom smyslu, že názory či činy mnoha velkých historických osobností jsou z dnešního pohledu nepřijatelné. Opakujme – z dnešního.
Historie je důležitá a podstatná, stejně jako je hloupý bonmot, že ji píšou vítězové. Není to tak. Vítězové „pouze“ stavějí sochy. Ty s historií často mají jen velmi málo společného. Každá socha je symbolem a hlavně karikaturou, ne reálným obrazem historické figury.
Máme sochy bourat? I to je legitimní otázka. Jsou součástí veřejného prostoru a o ten se dělíme všichni. Demokracie není hrůzovláda většiny, to jsme se snad už za těch třicet let našeho pokusu o demokracii naučili. Demokracie znamená i respekt k lidem, kteří jsou slabí a v menšině. Když něco působí bolest lidem, se kterými sdílíme veřejný prostor, není důležité, jestli jsou většinou, nebo menšinou. Neměli bychom to dopustit.
Takže debata o sochách je legitimní. O Churchillově i o Koněvově, ať se to komukoli nelíbí. Ale debatu nevede dav, který sochy strhává nebo poškozuje. Musí ji vést politici. Ostatně v Británii na lokální úrovni už právě v těchto dnech politická debata o desítkách osobností na pomnících začala.
Bude těžká, o tom není sporu. Budou v ní hrát roli rozdíly názorové, sociální i generační. A měla by zůstat debatou o symbolech, nikoli sporem o naše kořeny a dějiny. Je nepřijatelné z historie škrtat jména, události nebo například umělecká díla. Zase bychom se vrátili k tomu hloupému „historii píšou vítězové“. Jen by se ti vítězové vyměnili.
Jak napsal na Twitteru anglický komik a herec John Cleese, je to komplikované. Římané si čtyři století podrobovali Brity. Mají tedy dnešní obyvatelé britských ostrovů nárok na reparace od Italů? A co takový Isaac Newton? Část majetku měl uloženou v akciích jedné z koloniálních firem obchodujících mimo jiné s otroky.
Škrtneme jeho jméno z učebnic? Napíšeme, že gravitaci popsal nejmenovaný učenec? Anebo její objev rovnou připíšeme některému z jeho současníků? Je to komické, samozřejmě. A to jsme teprve na začátku. V ohrožení jsou pochopitelně „otcové zakladatelé“ USA, kvůli otroctví i genocidě původního severoamerického obyvatelstva. A Bůh nás chraň před debatou o dekadentní antice, kdy byly ovšem položeny základy naší civilizace i vzdělanosti.
Může to být debata stejně tak vzrušující a zábavná jako i bolestná a nepříjemná. Měla by být vážná a věcná. Neměla by se vést na náměstích a v ulicích. A asi ani na sociálních sítích, kde se stala jen další záminkou, abychom na sebe mohli ječet a křičet. Jak jsme se už také mohli přesvědčit, na Facebooku ani Twitteru se zatím ještě nikdy nic nevyřešilo.
Ale ono toho zase tolik vyřešit nejde, zopakujme, že jde opravdu „jen“ o spor o historii. A o symboly, většinou zástupné. Traumata a nenávisti současnosti stavěním a strháváním soch nevyřešíme.
