Článek
O drahém bydlení v Česku se debatuje už roky. A zatím to nevypadá, že by se situace lepšila. Podle Eurostatu se růst cen domů a bytů na konci roku 2020 v ČR meziročně zvýšil o 8,9 procenta, přitom v Evropské unii byl průměr růstu 5,7 procenta.
Přesto chce současná generace mladých, stejně jako jejich rodiče, bydlet ve vlastním.
„Mladí dospělí se ocitají ve svízelné situaci. Na jedné straně jsou pod tlakem společenského ideálu vlastnit bydlení a na druhé straně zhoršujících se podmínek k jeho dosažení,“ vysvětluje sociolog Petr Kubala v rozhovoru pro Sociologický ústav AV ČR.
Ideálem bydlení je pro mladé dům nebo byt v širším centru nebo na okraji města. Své představy a hodnoty o bydlení přebírají od svých rodičů. Pokud tedy rodiče mladého člověka vlastní dům na okraji obce, je pravděpodobné, že dotyčný bude považovat za ideál podobný typ bydlení.
Jako hlavní problém, který jim stojí v cestě ke splnění snu o bydlení, vnímají investiční nakupování bytů, kdy velké firmy ukládají svůj majetek v nemovitostech a pro běžného člověka je obtížné si nemovitost koupit. „V České republice není ani tak nerovnost v příjmech jako nerovnost ve výši majetku,“ tvrdí Kubala. A to je důvod, proč určitá část lidí na vlastní bydlení prostě nedosáhne.
„Prozatím ale pozorujeme, že ideál vlastnit zůstává neotřesen. Možná i proto, že vlastní bydlení představuje v kolektivní představě dobré zajištění na stáří i potenciální dědictví pro vlastní děti, a také kvůli nízké ochraně nájemníků v Česku,“ vysvětlil Kubala. Nájemní bydlení většinou pro mladé znamená jen dočasné řešení.
Záleží na tom, do jaké rodiny se člověk narodí
Důležitým faktorem, který ovlivňuje to, zda mladý člověk bude bydlet ve vlastním nebo ne, je pomoc rodičů a příbuzných. Podle studie „Dráhy bydlení mileniálů“, na které Kubala spolupracoval, zhruba polovina lidí ve věku 27 až 35 let bydlí ve vlastním. Z nich asi 40 procent dostalo vlastní bydlení darem od rodičů nebo bydlení zdědilo, což je podle Kubala vysoké procento.
„Na druhé straně jen čtvrtina z těch, kteří jsou vlastníci, si bydlení byli nuceni pořídit z vlastních prostředků na trhu, bez výhodné privatizace, bez výpomoci rodičů. Zbylí mladí vlastníci si bydlení pořídili také za běžných tržních podmínek, ale velká část z nich dostala významnou finanční injekci od rodičů,“ vysvětluje Kubala.
Jiná startovací pozice způsobuje v bydlení nerovnosti. Krize bydlení tak nedopadá podle Kubala na celou věkovou skupinu stejně. Je tu velká skupina lidí, kteří díky svým rodičům a příbuzným jsou schopni dosáhnout na vlastní bydlení.
„Nejhůř na tom potom budou ti, kteří pocházejí z rodin stojících mimo ‚systém vlastnictví‘, přicházejí do velkých měst, kde nemají rodinné zázemí, a zároveň jejich rodina nemá možnost jim poskytnout žádný transfer,“ vysvětluje dál Kubala.
Stát by podle mladých měl v této situaci zasáhnout a regulovat trh s nemovitostmi, aby byly dostupné i pro lidi, kteří „neměli takové štěstí“. Zároveň by měl zabránit investičním nákupům.
Pandemie prohloubí nerovnosti
Podle Kubaly se nejspíš do budoucna budou dále vyostřovat současné trendy, které by navíc mohla posílit i pandemie covidu-19. „Budou se dále zvyšovat majetkové nerovnosti, bude stoupat nedostupnost bydlení, posílí se proces financializace bydlení, kdy se bydlení stává (hyper)komoditou a výnosnou investicí, spíše než domovem, a dojde k posílení všech negativních efektů s tím spojených,“ vykreslil budoucnost Kubala.
Čím dál tím více tak bude záležet na tom, do jaké rodiny se člověk narodí. Určitá část společnosti bude podle Kubala vyloučena z realizace svých ideálů a aspirací. Podle Kubala legitimizace kapitalismu spočívá právě v tom, že nezáleží na tom, kde se člověk narodil, ale na jeho aktivitě v životě. Ukazuje se, že toto pravidlo neplatí, a může to tak ohrozit funkčnost nastaveného systému ve společnosti.
