„Politici si píchli jen vitamin.“ Reportáž z města, kde většina vakcínu nechce

Atmosféra na sídlišti Za Chlumem v severočeské Bílině se během pár týdnů viditelně proměnila. V zářijové reportáži místní obyvatelé popisovali svoji nedůvěru k očkování. Někteří si i vypomáhali příběhy o známých, kteří po vakcíně zemřeli, ač se tato úmrtí nepodařilo ověřit.

Začátkem listopadu už většina z těch, s nimiž se reportér Seznam Zpráv dal do řeči, mluví jinak. Vypráví o známých, kteří skončili v nemocnici nebo dokonce na covid zemřeli.

Neznamená to ovšem, že by se ve městě začalo více očkovat. Podle dat od 15. září do 4. listopadu přibylo 380 lidí s alespoň jednou dávkou vakcíny proti covidu. Město Bílina tak stále zůstává ve statistikách na špici žebříčku nejméně proočkovaných oblastí. Společně s Jablunkovem, na druhém konci republiky, jde o nejméně proočkované obce s rozšířenou působností. Ke 4. listopadu vykazovala Bílina proočkovanost na úrovni 46,1 procenta, zatímco okolní města přesáhla padesátiprocentní hranici.

Aktuální situace právě na sídlišti Za Chlumem přitom zásadně ovlivnila život většiny tamních obyvatel. Z epidemických důvodů museli nejnověji uzavřít tamní mateřskou školku, už týden je zavřená ze stejných důvodů i škola. Nákaza se tam prokázala u desítek lidi a další stovky musely do karantény.

Co hůř, od pondělí nad vchodem do školy plápolá černá vlajka, redakce má od ředitelky ověřeno, že úmrtí má souvislost s covidem.

„Vyvěsili černou vlajku? To je hrozné,“ tuhne hlouček starších chlapíků, kteří pokuřují před jednou z restaurací na sídlišti.

Právě tamní hospodští, zdá se, platí od listopadu za hlavní proticovidové bojovníky – přísně vyžadují od svých štamgastů doklad o bezinfekčnosti.

Porovnejte, jaká atmosféra panovala na sídlišti v září:

Dokazuje to hádka před dveřmi do další restaurace mezi majitelem a jeho zákazníkem. Zákazník s vlasy odbarvenými na blond s cigaretou v ruce se vzteká a kňouravým hlasem vyčítá, že přeci zdravotní stav prezidenta je také tajemství a nikdo nemá právo ho do detailů znát. „A já tady mám, Lojzíku, ukazovat kdejaké servírce, jestli jsem očkovaný? Co to je?“ zakončuje svůj argument muž.

Je vidět, že majitel restaurace už ztrácí trpělivost s podobnými úvahami. „Já si kvůli tobě nenechám zavřít hospodu,“ rozčiluje se Alois a pak přechází k věcnějšímu tónu. „Ani nevíš, co v sobě máš od malička. Tetanus a tak. A tady z toho budeš dělat kovbojky,“ vyčítá zákazníkovi Alois.

Rázná pravidla ale většině místním osloveným pivařům vyhovují. Například starší pejskař v maskáčových kalhotech si to pochvaluje jako jednu z hlavních výhod očkování.

„Bereme covid asi vážněji. Chodím na pivo a tam si to zapisují. Kdo je a kdo není očkovaný,“ říká s tím, že jakmile je člověk na seznamu očkovaných, tak má klid.

To ochotně přisvědčuje i kroužek kuřáků před restaurací, kteří se otřásli při informaci, že škola vyvěsila černou vlajku.

Říkají, že osobně znají lidi, co na nákazu umřeli. „Vím o dvou. Mladí zobáci. Ročník 1965,“ říká hřmotný sedmdesátník Emanuel.

„Mně zemřel soused z chajdy. Nekouřil, nepil. Chlap jak hovado, takovéhle pazoury,“ demonstruje objem paží drobnější muž, který se představuje jako Eduard.

„Jsme všichni očkováni. Ukážete test a můžete na pivo,“ vysvětluje Emanuel postup, který funguje od listopadu. Všichni pro demonstraci vytahují z vnitřních náprsních kapes své papírové potvrzení a pyšně je ukazují a nechávají se s nimi i vyfotit. Jen Emanuel ho loví na telefonu v aplikaci Tečka.

„Baba to má v telefonu, ale já jsem na to blbý,“ kouká na něj jeho kamarád Eduard. Hlásí, že už byl i na třetí dávce a potvrzení o ní má zatím doma, plánuje si ho totiž nechat vytisknout zmenšené, aby se mu vešlo do kapsy.

Popisují, že když jim někdo zkusí přijít do hospody bez očkování, tak ho vyvedou. „Jsou to hlupáci,“ říká Eduard a dodává, že už ví o dvou, co si proto raději zašli na očkování, aby mohli do hospody.

Nové povinnosti mají i po sídlišti korzující dámy v uniformách s nápisem Asistent prevence kriminality.

„Dohlížíme třeba i na to, jestli nejsou venku děti, které mají být v karanténě,“ říkají, když se zastavily u dětského hřiště a jedna z nich vytáhla svačinu.

„Jak to poznáme? To je ta místní znalost, víme, kdo chodí do zdejší školy a kdo jinam,“ usmívají se s tím, že je žádné dítě neoblbne.

Řada oslovených seniorů na poměry nadává – jejich sousedé se podle nich nijak nepoučili a covid stále berou na lehkou váhu. „Nikdo tady nenosí roušky, je to tady hrozné,“ zlobí se prakticky sborově senioři.

Dvě mladé ženy, které si povídají před obchodem s potravinami, si nejdříve myslí to samé – od září se nic nezměnilo. Po chvilce se ale ukáže, že se jim v soukromých životech změnilo mnohé.

„Mně na to zemřely dvě tety,“ říká blondýna v šedém kabátě, která se představuje jako Jarka a v ruce drží obří prázdnou kartonovou krabici.

„Na očkování jsem se upřímně bála jít, byla jsem kdysi ve sklárně očkovaná proti chřipce a myslela jsem, že umřu,“ vysvětluje, proč se stavěla k očkování odmítavě. Úmrtí tet to změnilo. „Tak jsem si řekla: A doprčic,“ popisuje Jarka.

Její kamarádka v dlouhé černé bundě líčí, že očkovaná je a navíc se teď kvůli zavřené škole a školce bojí pustit své dítě do jiné školky ve městě. „Nechápu tu logiku, že děti nemusí nosit roušky,“ popisuje s tím, že nakažené už bývají i děti.

Přímo na protáhlém náměstí před uzavřenou základní školou u kulturního domu postávají dvě Romky – ve fleecové mikině otužilejší Helena a u ní postávající drobnější Božena zachumlaná v teplejší bundě a s výraznými brýlemi.

Při pohledu na zavřenou školu obě reagují, že se covidu bojí, ale že s tím lidé na sídlišti vlastně počítali, že to takhle dopadne a školu zavřou. „Aspoň má vláda o čem mluvit. Ale co s tím my máme dělat?“ ptají se spíš tak do větru.

„Covid je celosvětový,“ zareaguje podobně i pánská skupinka pokuřující před školou na upozornění, že u vchodu visí nově černá vlajka.

Obě dámy pak začnou mluvit o tom, že očkování u nich nepřipadá v úvahu. „Já jsem alergická. Já, kdybych si to píchla, tak jdu k zemi,“ říká drobnější Božena kategoricky.

Paní Helena vypráví, že jeden z jejích blízkých skončil s covidem v nemocnici na kyslíku. „Někdo tu nemoc dostane, ale většina to zvládne,“ vypráví Helena s tím, že nebezpečnější je to pro starší lidi a ona se ještě cítí mladá.

„Jestli vláda chce, aby se lidé očkovali, tak mi řekněte, proč v televizi a všude ukazují, jak na to lidé umírají?“ vytáhne Helena na reportéra další argument. Na doptání pak popisuje, že takové informace čerpá hlavně ze sociální sítě a ne z televize. O chvilku později se ovšem zase vrátí k verzi, že to viděla v televizi.

Kamarádka Božena následně uzavře, že „test ji nezabije“. „Dáte mi do nosu tyčinku a za pět minut se dozvím, že jsem zdravá,“ pochvaluje si a následně se trochu rozčílí, když se dozví, že testy jsou pro neočkované od listopadu placené.

„Přísahám, že nám zavedou, že neočkovanému nedají důchod,“ dodává naštvaně. Ani Božena, ani Helena si ale neumí vysvětlit, proč se podle nich vláda takto „spikla“ a do očkování je nepřímo nutí.

Jasno v tom má ovšem postarší Rom s kšiltovkou na hlavě, který postává s dalšími muži prakticky přímo před bránou do školy. Představuje se jako Jarda a celá diskuze ho postupně natolik vytočí, že začne naštvaně řvát a jeho kumpáni pobaveně vrhají omluvné pohledy.

„Je to o penězích za testy,“ reaguje Jarda okamžitě.

Námitku, že nemusí za testy platit, pokud bude očkovaný, a proč se tedy nenechá očkovat, pokud si myslí, že je to o penězích, odmítne tvrzením, že se bojí a že se stejně žádný politik nenechal.

Opět se nenechá rozhodit ani zmínkou, že se očkovat nechali prakticky všichni politici. „Ukazují se, jak se očkují, ale nikdo neví, co jim ve skutečnosti píchnou. Nechají si píchnout vitamin, tak to je,“ rozvádí dál Jarda a začne halekat, že už nemůže pořádně ani do hospody, protože tam chtějí vidět, jestli má test.