Článek
Můj text na téma pochybností o stávající strategii boje s covidem Ruinujeme ekonomiku, není jisté proč vyvolal, jak jsem doufal, mnoho reakcí. Včetně té od matematika Martina Šmída a lékaře Jana Trnky, kteří zveřejnili polemiku s názvem OK, Singer!
Nechám na čtenářích, které to zaujme, aby si argumenty mé i mých oponentů sami zvážili. Přesto mi to nedá, abych se nevěnoval čtyřem omylům a jednomu případu nepochopení mého textu ze strany autorů obsáhlé polemiky.
Nepochopení nastalo u pasáže, kterou věnuji metodice testů. Na příkladu vyprávění Jana Švejnara ilustruji, že ony „šťourací“ přesnější PCR testy se provádějí v různých zemích různě. Možná jsem to měl rozvést více, ale šlo mi hlavně o dvě věci. Ukázat, že i PCR test může být prováděn jednodušeji, a – což je důležitější – demonstrovat čtenářům, že nejistoty jsou stále poměrně základní. Takže i něco tak elementárního, jako je provedení testu na covid, může být předmětem debat. Z toho pak samozřejmě plyne, že i základní časové řady o pozitivních identifikacích jsou zatíženy velkými nepřesnostmi. Různou metodikou prováděný stejný test má nepochybně i různou pravděpodobnost detekce covidu.
To ale samozřejmě velmi limituje schopnost teoreticky sebesofistikovanějších modelů předvídat další vývoj situace. I u nás se testy provádějí různě. Díky svému zaměstnavateli, který ode mě očekává, že dvakrát měsíčně na test půjdu, mám možnost srovnání. Někde mi prošťourali jednu nosní dírku, někde obě, někde k tomu přidali i výtěr z krku (což mě fakt překvapilo).
To ale znamená, že už změny například v procentu pozitivních testů na covid nemusejí mít žádný věcný význam. A jsou-li časové řady ohledně pozitivních identifikací zatíženy touto mírou nejistot, pak pro modely, jenž z nich generují graficky působivé „situační zprávy“ či „predikce“, platí jedna stará moudrost aplikovaného statistického modelování. V angličtině se vyjadřuje souslovím „garbage in, garbage out“. V češtině, a trochu něžněji, můžeme říci, že data jsou pro schopnost predikovat budoucí vývoj mnohem větším limitem než teoretická kvalita modelu.
Což mě vede k prvnímu omylu autorů polemiky. Autoři se evidentně stále ještě domnívají, že ke zvládnutí situace potřebujeme zavést „lockdown á la Izrael či Wales“. Nejsou v tom sami. Sofistikované modely nám to ukazovaly a jejich autorské týmy zásobovaly média předpověďmi, ze kterých plynulo, že bez připoutání lidí k jejich domovům covid nezvládneme. Mohli jsme číst o „400 mrtvých denně“ a desetitisících hospitalizovaných k minulé neděli. A minulý týden poté, co se ukázalo, že kolaps se nekoná a asi ani konat nebude, alespoň o permanentním přetížení našeho zdravotnictví.
Vyšla nová týdenní „situační zpráva“ centra modelování BISOP, s nímž mí oponenti spolupracují. Není náhoda, že v ní už konečně nečteme výzvu ke zostření lockdownu. Stojí zato se i pozorně zadívat na první graf zprávy, který má demonstrovat, že se nákaza vyvíjí tak, jak modely očekávaly. Vážně? Opravdu se počet vážně nemocných, který reaguje na vývoj situace rychleji než počet hospitalizovaných, vyvíjí v souladu s prognózou? Tým sám považuje za nutné odchylku v situační zprávě vysvětlovat. Inu, garbage in, garbage out.
Omylem číslo dvě je, že by při šíření nákazy stejně kolabovala ekonomika, neboť „ekonomika se při promořování stejně utlumí, protože se lidé budou bát“. To by mohlo platit na jaře, kdy jsme ještě o viru moc nevěděli, ale ne dnes. Už je docela obecně známé, neb je to zjevné, že důsledky covidu jsou drasticky nesymetrické vůči různým věkovým skupinám. Pro občany pod 40 let je zřejmě méně hrozivý než chřipka (ačkoli existují jednotlivé případy, kdy tomu tak není). Pro občany nad 65 je naopak výrazně hrozivější.
Proč by se tedy při neexistenci restrikcí začali mí mladší spoluobčané či koneckonců i mí vrstevníci spontánně chovat ostražitě vůči nebezpečí, jež se jich netýká víc než jiná virová onemocnění, není jasné. A naopak starší spoluobčané, tedy alespoň ti rozumnější, se chovají a chovali ostražitě i v době, kdy ekonomika bez restrikcí slušně rostla. Jinak by pozitivních případů mezi občany nad 65 let, jichž je v populaci 20 procent, nebylo relativně o čtvrtinu méně, tedy 15 procent – a to při jejich obecně nepochybně nižší schopnosti přítomnosti viru vzdorovat. Takže bez restrikcí by se 80 procent populace nebálo a ekonomika by nekolabovala.
Třetí, pro mě nepochopitelný omyl předvádějí oba autoři polemiky v okamžiku, kdy se snaží polemizovat s tím, že k rozmachu šíření viru na přelomu září a října mohla přispět i opatření, která posadila mladší generaci před televize vedle jejich rodičů a prarodičů.
Autoři píší: „Singerův argument, že se nemoc šíří více v rodinách než v klubech, je ale naprosto kontraintuitivní. Zatímco v rodině potkáváme opakovaně pár stejných lidí, a když někdo onemocní, všichni jdou do karantény, v klubech se potkává spousta neznámých lidí, které je velice těžké dohledat. (…) Navíc se návštěvníci klubů musejí někdy přijít domů vyspat, případně i posedět na gauči u televize.“
Pokud jde o neslavně známý klub, pamatuji si, že argumentem k uzavření hospod bylo něco přes 700 nakažených z desetitisíců, takže ten příklad asi moc univerzální není.
Ale nemohu se ubránit rozpakům. Kdyby byl text pouze dílem matematika Šmída, mohl bych asi doufat, že poslední citovaná věta jen odráží podstatu modelování nákazy. Tam se už pro nedostatek granulárnějších, podrobnějších dat všechny kontakty jeví stejně. Jenže on je pod textem podepsaný i lékař. A ten by asi měl vědět to, čeho si i laik jako já musel povšimnout už při debatě o mrtvých v severní Itálii před půl rokem. Nejde o kontakt, jde o virovou nálož. Tedy srozumitelně řečeno, pro přenos nákazy je rozdíl, jestli se s dědečkem někdo potká ve dveřích, nebo s ním bude dvě hodiny večer sedět u televize.
Čtvrtý omyl předvádějí autoři, když uvádějí: „Rozhodně to není tak, že covid zkrátí lidem život jen málo. Existují zahraniční studie dokazující, že průměrná ‚ztráta let‘ u zemřelých s covidem činí 10 roků.“ To je tedy skutečný nonsens. Studií je mnoho a ty, které zohledňují i zdravotní stav obětí covidu, docházejí ohledně průměrné „ztráty let“ k závěrům ve výši několika, pěti či méně, roků. Deset let a podobné hodnoty uvádějí studie, které pouze extrapolují z věku a dalších, nikoli však zdravotních, charakteristik těch, kteří nás opouští. Jenže ten nesmysl je v kontextu toho, co víme o viru, v případě debaty o vývoji v Česku zjevný. Takže si zopakujme: průměrný věk, ve kterém se u nás umírá s covidem, je 79,5 roku, zhruba o rok víc, než je průměrný věk úmrtí. Že by umírající měli vážně ještě deset let bez covidu žít?
Snad by to mohlo autory polemiky vést k alespoň elementárnímu ověření, zda u nás může průměrná „ztráta let“ dosáhnout hodnoty 10. Učinil jsem to za ně. Údaje o věkové struktuře úmrtí lze získat třeba z webu Ministerstva zdravotnictví a údaje o naději dožití zase z úmrtnostních tabulek statistického úřadu.
Nezohledňuji, že zvláště v mladších věkových skupinách jde nepochybně i o skutečná úmrtí „s covidem“, kde virus příčinou odchodu jistě často není, což „ztrátu let“ nadhodnotí. Přesto průměr pro „ztráty let“ vypočtené z těchto údajů je i tak pod deseti. Neboli pro ztrátu 10 let věku u obětí covidu by u nás bylo třeba, aby virus významně zasahoval tu část populace, která je zdravější než průměr, a má proto naději na delší dožití! Ale to je při obecně známých rizikových faktorech, jako je snížená imunita, cukrovka či obezita, fakt velký nesmysl.
Skončil bych tím, že zopakuji to zásadní. Covid není žádná chřipečka a není ani španělská chřipka, která měla více obětí než první světová válka. Je někde mezi. Je to průšvih ekvivalentní malému válečnému konfliktu. Včetně počtu obětí. Způsob, jakým tento problém řešíme, neznamená, že tyto oběti zachraňujeme jediným možným způsobem a s nejmenšími možnými náklady. Čelíme covidu způsobem, který je v rozhodující míře určen mediálním obrazem pandemie a jejího řešení, obrazem, který tvoří autority v médiích a na sociálních sítích.
Fakt, že rizika lidí do 65 let jsou menší nebo srovnatelná s jinými virovými infekcemi, znamená, že většina populace vyspělých zemí je schopna s virem žít a že při jeho šíření nedojde k ekonomické pohromě. Zákazy vycházení a restrikce mají ekonomické náklady, které jsou i vůči velmi nepěkným scénářům průchodu viru populací nejméně o řád vyšší než ty, za které běžně životy prodlužujeme a zachraňujeme. A přesouvají tyto oběti k mladším lidem způsobem, který zatím není vidět.
V této odpovědi vypichuji jen ty omyly pánů Šmída a Trnky, které jim umožňují namlouvat si něco jiného. Z toho, že autoři polemiky považovali za nutné ulevit svým emocím i stylistickými postupy, které jsou textům aspirujícím na serióznost zapovězeny, soudím, že je toto připomenutí zraňuje.
Nejsem tak úplně překvapený. Pandemie totiž všem připomíná to, co i některým lidem z mé generace umožnily zapomenout dlouhé dobré časy. Nemluvě o mladších debatérech včetně jednoho z autorů polemiky, jejichž osobnosti se formovaly téměř výhradně v těchto dobrých časech. Pandemie připomíná, že naše životy nemusejí spočívat jen v rozhodování se mezi řadou více nebo méně dobrých alternativ: „Studovat v Čechách, nebo v zahraničí?“ „Jít si hrát s dětmi, nebo pracovat na svém projektu?“ A podobně. Někteří z nás si mohou pamatovat doby, kdy museli řešit dilemata jako: „Vzdělání/kariéra, nebo otevřený odpor k režimu?“ Občas prostě musíme vybírat z alternativ, jež jsou všechny poměrně nevábné. Pandemie nám to připomněla. Nemá žádná příjemná řešení, minimalizace počtu obětí je vůči tomu, za co běžně léčíme a zachraňujeme, ale také vůči jiným přístupům, nesmírně drahá. To není vůbec dobré, ale provztekat se z toho nedá.
Tak snad nebudou podobné situace v budoucnu přicházet častěji. A také už snad bude ta vakcína…
