Článek
Povinnost prokázat se negativním testem u kadeřníka nebo se nechat otestovat v zaměstnání či ve škole mají obecně jedno zásadní úskalí: při sepisování těchto mimořádných opatření si Ministerstvo zdravotnictví nedává příliš záležet na důvodech, proč je to nutné.
Co na první pohled působí jako slovíčkaření, má reálně zásadní dopad. Není totiž podle právníků jasné, jestli je nutné opatření dodržovat, nebo ne. „A co mohou dělat lidé? Buď to respektovat a omezovat svoje práva, nebo druhá možnost je to nerespektovat, pak člověk může dostat pokutu a může se případně proti ní soudně bránit,“ vysvětluje advokátka Zuzana Candigliota.
Sama připouští, že patří mezi druhou skupinu lidí - opatření, která jí přijdou nesmyslná, nerespektuje. „Z hlediska zásahu do lidských práv a svobod lidí je to šílené, co se děje. Nejde to nazvat jinými slovy. Pár let nazpátek bychom si to vůbec nepředstavili,“ říká Zuzana Candigliota.
Postup Ministerstva zdravotnictví kritizuje i ústavní právník Jan Wintr, který působí na Katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy. „Stavějí se k těm požadavkům právního státu a Listiny základních práv a svobod přezíravě. To je ten hlavní problém,“ komentuje přístup Ministerstva zdravotnictví k vysvětlování nařizovaných opatření.
Problém spočívá v tom, že Ministerstvo zdravotnictví se svými nedostatečně vypracovanými zdůvodněními naráží i u soudu, který kvůli tomu opatření ruší.
Posuďme sami, co soud později zruší
Naposledy tento týden v úterý dal Nejvyšší správní soud za pravdu ženě, jež navrhovala zrušit březnové mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které se týkalo toho, že zaměstnanci, u nichž samotest odhalí, že jsou pozitivní na covid-19, musí tuto okolnost nahlásit zaměstnavateli.
Nejvyšší správní soud přitom neměl příliš složitou práci – vycházel totiž z toho, že prakticky stejné opatření ministerstva ze začátku března už jednou zrušil.
„Jde především o závažné nedostatky v odůvodnění,“ vysvětluje své rozhodnutí Nejvyšší správní soud. Na nedostatečné zdůvodnění soud Ministerstvo zdravotnictví upozorňuje opakovaně.
A jádro popsaného případu se obecně stává běžnou praxí: Ministerstvo zdravotnictví vydá opatření, které není dobře zdůvodněné, někdo ho napadne, Nejvyšší správní soud ho zruší, ale mezitím Ministerstvo zdravotnictví vydá nové, téměř identické opatření, které platí, dokud ho opět někdo nenapadne u soudu.
„Pokud to opatření vypadá tak, že bude velmi pravděpodobně soudem zrušeno, tak potom občan si může s určitou mírou nejistoty vsadit na to, že případná pokuta by byla zrušena soudem, protože byla uložena na základě nezákonného opatření,“ říká Jan Wintr s tím, že to občana staví do nepříznivé situace, kdy má sám obtížně zvažovat, jestli opatření u soudu obstojí nebo ne.
Aktuálně má Nejvyšší správní soud před sebou dalších 68 návrhů na zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví. „Týkající se mnoha z opatření a částí opatření, namátkou opatření týkajících se omezení obchodu a služeb, omezení provozu škol, testování ve školách, testování zaměstnanců či nošení respirátorů na veřejnosti,“ popisuje Sylva Dostálová, mluvčí Nejvyšší správního soudu s tím, že touto agendou se soud zabývá přednostně.
Neexistuje právo na kino
Většina právníků se jinak shodne na tom, že protiepidemická opatření, jako je požadavek na negativní test, či očkování nebo doklad o prodělání nemoci, mají svůj smysl.
„Pokud je aktivita tak riziková, že tam může docházet k přenosu a k nakažení, jako třeba u hromadných vnitřních kulturních akci je to evidentní, tak tam si myslím, že lze žádat, aby se toho účastnili jen očkovaní lidé, nebo ti, co se vyléčili nebo jsou testovaní. Tam ten požadavek obstojí,“ říká Jan Wintr.
Právník František Valeš, který pracuje v Poradně pro občanská a lidská práva, pak poukazuje na to, že neexistuje žádné základní lidské právo na to navštěvovat některé konkrétní služby, jako například jít do kina. „Osobně si myslím, že to v souladu je. Je tam legitimní účel, aby se člověk prokázal, že netrpí tím onemocněním, aby dále nezhoršoval tu špatnou epidemickou situaci,“ říká František Valeš.
Advokát Vojtěch Bienek poukazuje na to, že je v kolizi právo na svobodu s právem na ochranu zdraví, a advokátka Jana Rydlo Kratochvílová zase podotýká , že samotný test není invazivní. „Něco jiného je například vyžadovat odběr krve. Tohle ale není zásah do tělesné integrity,“ míní Jana Rydlo Kratochvílová.
