Pokud nic nezabere, je povinné očkování na místě, říká zástupce WHO v Česku

„Pokud situace dospěje do stavu, kdy už opravdu není co dělat, a vyčerpali jsme všechny možnosti, pak je povinná vakcinace relevantní možností. Tak jako proti jiným nemocem,“ konstatuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Srđan Matić, zástupce Světové zdravotnické organizace (WHO) v Česku.

Proočkovanost v Česku je aktuálně kolem 57 procent. Co bychom měli dělat, abychom ji zvýšili alespoň na osmdesát procent, při kterých jiné země aktuálně ruší protiepidemická opatření?

Myslím, že by se mělo udělat co nejvíc pro to, aby se vakcína dostala k lidem, kteří mají ztížené podmínky – vakcinační místo je daleko, musejí se registrovat, mají strach z vedlejších účinků… Prostě odstranit cokoliv, co jim brání v očkování. Doktoři by je měli informovat, vakcína by měla byt blízko jejich domova a neměli by se muset registrovat.

Dělíte lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat, na skeptiky a odmítače. Skeptiky by mohla vámi zmíněná opatření přesvědčit, ale co s odmítači? Můžeme něco udělat, abychom je přesvědčili?

Je to velmi těžké, protože u odmítačů je vakcinace otázka víry – a oni v ni nevěří. Nečtou média, neumíme jim dát potřebně informace. Doktoři, média, vláda, všichni podle nich lžou… Tahle skupina je opravdu problematická. Pokud situace dospěje do stavu, kdy už opravdu není co dalšího udělat, a vyčerpali jsme všechny možnosti, pak je povinná vakcinace relevantní možností. Tak jako proti jiným nemocem. Ale zatím jsme od ní daleko.

Mělo by být podle vás očkování povinné? Anebo by otázka měla raději znít: pro koho by mělo být povinné?

Je to možnost. Povinné očkování máme proti jiným nemocem a není rozdíl mezi nimi a covidem. Ale je to citlivé téma, speciálně v tak emočně nabitém diskurzu, jaký je okolo covidu. Můžeme ale ještě udělat jiné věci, než zavádět povinné očkování.

Jaké věci?

Třeba pro lidi, kteří mají legitimní obavy z vedlejších účinků vakcinace. Může se stát, že se nebudou po očkování dva dny cítit dobře, nebudou moci jít do práce. Pak ji ztratí, nebo dostanou jen 60 procent výplaty jako nemocenskou. Takže řešením je zavést stoprocentní nemocenskou hrazenou státem. Bude to možná drahé pro zemi s deseti miliony obyvateli, ale stojí to za to. Pak je tu ještě problém aktivního zapojení praktických lékařů do vakcinace. Mohli by chodit přímo domů k starým lidem. Takto by se mohla proočkovanost zvedat procento po procentu.

Jedna z největších diskuzí se aktuálně v Česku vede o to, jestli očkovaní mají být testovaní stejně jako neočkovaní. Jaký je názor WHO?

Testování očkovaných je v pořádku, pouze pokud je prováděno pro stanovení diagnózy, pro nemocné lidi, anebo pokud slouží pro vyhledávání kontaktů, případně vyšetřování ohniska. V takových případech je moudré udělat test i vakcinovanému. Protože pokud byl v kontaktu s pozitivně testovaným nebo vykazuje symptomy, je potřebné nákazu potvrdit, nebo vyvrátit. Obecně si ale nemyslím, že má smysl masivně testovat i očkované.

Česká republika od listopadu zastavila plošné proplácení testů, přičemž je ponechala právě jenom očkovaným. Jak se díváte na tenhle krok, je správný?

V kontextu rychle rostoucí epidemie, což je aktuální situace v Česku, je dobré testovat co nejvíc lidí. Neproplácení testů samozřejmě sníží jejich dostupnost pro část populace. V jistém ohledu tedy ekonomicky dává smysl, aby testy byly hrazené pojišťovnou. Ale není na to černobílá odpověď. Každá země se musí podívat sama na dopad takového rozhodnutí a určit si, jestli má smysl, nebo ne. Pokud se vaše vláda rozhodla přestat s proplácením testů, musela si být vědoma, co tím způsobí. Tady asi není univerzální odpověď.

Pokud by dopadem takového rozhodnutí byl nárůst očkování, bylo by podle vás správné?

Země, které zvládly masivní vlny, testovaly stovky tisíc lidí PCR metodou měsíce a měsíce. Zadarmo a všude. Byla to pro ně jedna z metod, kterou držely epidemii pod kontrolou. Česká republika netestuje dostatečně. Pozitivita stoupá, počet testů klesá. Na jaře Česká republika testovala šedesát tisíc lidí PCR metodou a sto padesát tisíc lidí antigenní metodou každý den. Pozitivita byla velmi nízko. A věděli jsme, kde je epidemie. Teď testujeme 60 až 70 tisíc lidí dohromady, co je zhruba polovina toho, co na jaře. A to je podle mě chyba.

Tedy vláda, potažmo lidé okolo vlády, nevědí, co dělají?

Myslím, že vědí, co dělají a mají své důvody, proč to dělají. Ale to je otázka na ně.

My se jich ptáme každý den, ale ne vždy dostaneme odpověď. Řekl jste, že pokud testujeme hodně, víme, kde je virus. Pokud teď testujeme málo, nevíme to. Je to takto jednoduché?

Věci nejsou vždy jednoduché a lineární. Dostatečné testování je klíčové, proto říkáme, že země by měly držet hladinu pozitivity pod pěti procenty. Protože pak dokážeme pojmenovat, jaká ohniska hrozí. Všechno přes pět procent je problematické. Státy by měly najít cesty, jak udržet nízkou pozitivitu. A zabezpečení dostupnosti testování je jednou z těchto cest. Lidé se budou testovat, pokud budou mít dostupné testy.

Aktuálně dominující pohled české vlády je, že nejdůležitější jsou indikované testy, tedy ty z diagnostických nebo epidemiologických důvodů, a ne ty pro vstup do bazénů či barů.

Ty první jsou samozřejmě důležité, protože vám dávají přehled o epidemii. Testy by neměly být pro lidí, co si chtějí dát pivo. To není z pohledu epidemie důležité. Důležité je identifikovat všechny nakažené a pak je izolovat, aby nenakazili své okolí.

Co dělá WHO proto, aby se zvedla proočkovanost globálně?

Naším největším cílem je, aby vakcína byla dostupná všude pro všechny. Máme multilaterální program Covax, který rozděluje vakcíny i do zemí, které buď nemají dostatek vakcín, anebo si nemohou dovolit je nakoupit. Je to obrovská operace, jenom v úterý jsme doručili na Ukrajinu tři miliony dávek.

Rozumím, ale vidíme třeba v Africe země, které mají 0,5procentní proočkovanost. Funguje tedy Covax správně?

Covax funguje, ale má dva problémy. První je, že není dostatek vakcín. Neprodukuje se jich dostatečné množství pro všechny. Globálně máme problém s dodávkami. Řešením by mohlo být, že země, které mají nepotřebné vakcíny, by se o ně mohly podělit se zeměmi, které je potřebují. Mnoho států slíbilo vakcíny, ale nedodalo je, respektive dodaly mnohem méně, než slíbily. Druhým problémem systému Covax je, že to není plně dotovaný program. Nemůže nakoupit to, co jiné země slíbily, ale nedodaly. Covax funguje, není to nefunkční mechanizmus. Jenom některé věci nefungují správně.

Mělo by Česko darovat část svých vakcín?

Česká republika má čtyři a půl milionu dávek aktuálně ve skladech. Vakcinuje zhruba 50 až 60 tisíc denně i s třetími dávkami. I kdyby Česko vakcinovalo sto tisíc dávek denně, dodávky budou stále přicházet, stále bude mít stát přebytek vakcín na skladech. Otázka pak zní, zda je skutečně pravda, že Česká republika nemůže darovat milion dávek a pokračovat v očkovaní s 3,5 miliony dávkami, které má ve skladech.

A co může WHO dělat s tím, že nechceme darovat vakcíny, byť můžeme?

Nemyslím, že aktuálně je politická vůle k darování vakcín. Už jsem to na jednáních řešil, navrhl jsem i takovou možnost, nic se nedělo.

A může být? Dříve nebo později se změní vláda. Vidíte v příští vládě politickou vůli k solidaritě?

Jasně. Ale to by mohla udělat i aktuální vláda, poslat milion dávek na Ukrajinu, nebo sto tisíc do Severní Makedonie. Můžou to dělat i na bilaterální úrovni. Proč to neudělat, když jsou tu země, které to potřebují a zároveň to nezničí domácí vakcinační program?