Článek
Ty jsi byl jeden ze zakladatelů rádia Expres FM. Je pro tebe srdeční záležitost?
Je to tak. Když jsme ho před mnoha a mnoha lety spoluzakládali, tak jsme vlastně ani netušili, že to vydrží do roku 2020, protože tenkrát fakt vznikalo pirátským způsobem. My jsme vyhráli licenci a já jsem ji byl obhajovat u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Až do poslední chvíle jsem nebral vážně, že bychom tu licenci dostali. Nakonec se to povedlo.
To byl nějaký legrace projekt?
Nebyla to legrace. Ale já jsem znal to zákulisní prostředí rádií, protože jsem v té době měl za sebou šéfovské posty na Evropě 2. Tak jsem vůbec nepředpokládal, že bychom tu licenci dostali, protože jsem věděl, že tam jsou úplně jiní hráči než my. A říkal jsem: Ti nám to v životě nemůžou dát. My jsme tu licenci dostali po rádiu Limonádový Joe, které končilo. Kluci nás za to, což mi potom řekl Jirka Macháček, úplně nenáviděli, protože si mysleli, že kvůli nám končí Limonáda, což nebyla pravda. Tam to skončilo z různých důvodů, myslím i ekonomických.
Ale povedlo se a Expres funguje dodnes. Takže já k Expresu mám vztah, proto také, když jsem zvažoval mezi nějakými nabídkami, tak Expres byla pro mě v podstatě jasná volba. Nejen kvůli té historii, ale v podstatě kvůli tomu, že mi Seznam dal volnou ruku. A to bylo pro mě úplně nejpodstatnější. Nebylo to takové to „Ano, my vás chceme, ale, ale, ale“.
To nebylo. Takže tady prostě přišli s nějakým nápadem, já jsem ho poopravil a začali jsme se trošku namlouvat. Takže to bylo hrozně fajn. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem dostal volnou ruku v tom, co chci dělat.
Jaký byl Expres v tom roce 2001 a dneska? Je to jiné?
Ono se to hrozně špatně srovnává. Tenkrát jsme nabírali lidi, jako byla Laďka Něrgešová, Bořek Slezáček, Libor Bouček, kteří nebyli ještě z médií tak známí. Do toho jsme doplňovali lidi, kteří se nám líbili na konkurzech. Bylo to tak jako vyvážené a myslím, že jsme dělali úplně jiné rádio než tenkrát, včetně muziky. Expres měl specifický post v tom, že jsme se snažili vymezit z toho, co se tenkrát hrálo, což bylo velmi nevděčné, protože to trvá dlouho. A dokonce, když nám měřili první poslechovost, tak jsme měli nulu.
Načež jsme založili kampaň, kluci měli písničku Nuly, tak jsme si ji půjčili a udělala se kampaň. Lidi od Honzy Hřebejka přes Terezu Maxovou řekli do kampaně: „Jsem nula a poslouchám Expres.“ Kampaň se povedla, pak jsme udělali koncert na Staromáku, kde bylo strašně moc lidí. Pak jsme dělali ještě další koncert, který byl už na Strahově, přijela parta z Anglie. Myslím si, že na to, že jsme na to neměli skoro žádné peníze a občas i výplaty nepřišly úplně včas, tak to bylo skvělé období, které se už nemá šanci zopakovat, ta doba je úplně někde jinde.
Takže pokud bych to měl porovnat, tak hudebně je Expres FM dneska zase o kus dál, protože není možné kopírovat ten formát, který tu byl. A ani by mě to nebavilo, protože to je takové to „budeme dělat to, co jsme dělali kdysi“. To nejde, ta doba je někde jinde.
Ve dvojici už vystupovat nechci
Jak sis zvykl na to, že jsi najednou sólista? Ty jsi 26 let byl s kolegou Romanem Ondráčkem a najednou jste každý sám?
My jsme byli od roku 91 spolu v rádiu, úplně od začátku. Člověk si zvykne dělat ve dvojici. Moderovali jsme, dělali jsme spolu desky, pak první rádio, druhé, třetí, čtvrté, páté. A samozřejmě, že ten zvyk je o tom, že ty role jsou rozdělené, každý si připravoval něco. Nicméně potom, když dojde k situaci, ke které došlo, že se to prostě ukončilo, tak člověk musí velmi rychle zareagovat a říct: „Tohle bylo a to se musí uzavřít.“
Takže já jsem věděl od začátku, že v další práci jiná dvojice nebude, že nebudu pokračovat v jakékoliv variaci Pokondru, že prostě se to pro mě uzavřelo. A i kdyby přišel kdokoliv a řekl, že budeme dělat zase písničky, tak jsem věděl od začátku na 110 procent, že ne. Byl to úsek, který byl v mnohém fajn. Já se vždycky snažím si uchovat tyto pozitivní věci, takže jsem říkal: „Bylo to fajn a bylo toho dost.“ A v tuhle chvíli to prostě uzavírám a už se do toho nechci vracet.
Vy jste se nerozešli v úplně dobrém. Jak to dneska vidíš s tím odstupem?
Řeknu to jinak. Já jsem si myslel, že až k tomu dojde, a že by k tomu jednou určitě došlo, protože jsem věděl, že asi nebudeme vystupovat do osmdesáti let, tak jsem si jen představoval, že to bude jinak. Že třeba jednou za čas uděláme Lucernu a pozveme si tam kámoše, dáme si tam panáka a bude to fajn. Ale bohužel to nedopadlo úplně takhle, nechci to nijak víc rozvíjet. Je mi to samozřejmě líto, protože jsem vždycky chtěl, když už konec, tak aby byl s grácií, s nadhledem. A říct si: „Bylo to fajn, bylo to tak a tak a někdy si to můžeme zopakovat.“ Což tedy u mě teď určitě nehrozí.
Zpívat jsme vůbec nechtěli
Víš, že na Wikipedii jsi jako první psaný jako zpěvák?
Já se tomu směju. Když jsme začali zpívat, byla to obrovská náhoda. Dělali jsme na Evropě 2 ranní show a přišel Pepa Vlček, který dělal hudebního dramaturga, a říkal: „Kluci, já byl v Americe na nějaké radiové konferenci a teď je tam trend, že populární spíkři třeba jednou za rok na Vánoce nebo při nějaké příležitosti udělají song. A to rádio to hraje. Samozřejmě, ta ostatní rádia to negují, protože to je konkurence a je to vždycky taková sranda.“ My jsme řekli, že ne, že to nechceme dělat, nejsme zpěváci.
A pak jsme jednou měli ve vysílání Ondřeje Hejmu ze Žlutého psa a on nás poprvé do éteru pojmenoval Těžkej Pokondr. Pokondr jako Pokorný-Ondráček. A jako že máme někdy těžký zadek, že ty fóry jsou někdy super a někdy ne. A to je ta úžasná věc na tom živém vysílání. Když to zazvoní, tak to zazvoní, když se něco řekne, tak se to prostě řekne a nedá se to vystřihnout. On poprvé použil ten název a my jsme natočili Saša jede.
