Článek
Poprvé jsem Jaroslava Kuberu viděl na podzim 1993 na semináři o sociálních problémech Romů v Mostě. Byl tehdy tajemníkem radnice v Teplicích. Drobný, přátelský chlapík, který hulil jednu za druhou a z ničeho nedělal velký problém.
V pondělí zemřel jako přátelský chlapík, co hulil jednu za druhou, z ničeho nedělal velký problém – a i díky tomu se v závěru své kariéry stal druhým nejvyšším ústavním činitelem, předsedou Senátu.
Letos by mu bylo třiasedmdesát. Byl samozřejmě mužem minulosti, tím, jehož dnešní progresivní mládí oslovuje neuctivým „OK, boomer”, ale i proto ho v jeho ODS a jeho Teplicích, kde byl 24 let primátorem, měli rádi. Připomínal doby trochu divoké svobody, kdy se kouřilo, kde jste chtěli, a ODS měla pořád 30 procent. Tyhle časy jsou pro ODS dávno pryč, Jaroslav Kubera si ale dokázal své teplické voliče udržet.
Nikdy nekandidoval ve sněmovních volbách, i když by to ODS v obtížném Ústeckém kraji nepochybně pomohlo. Jeho terénem byly Teplice a okolí. Vyhrál tu čtvery senátní a sedmery (!) komunální volby.
Vybavuji si jeho pozdně večerní projev na jinak všeobecně depresivním kongresu ODS v listopadu 2012 v Brně. Krátce před kongresem ODS prohrála krajské volby a ztratila i 10 ze 14 obhajovaných křesel v Senátu. Kubera ale samozřejmě vyhrál. „Tak co volby?” pozdravil sál. „U mě dobrý.”
A delegáti se smáli, i když ODS prožívala nejhorší období své historie, které posléze vyvrcholilo zásahem komanda na Úřadu vlády v červnu 2013.
Kubera ale stále své straně připomínal, že se dá vyhrávat, i když je situace v podstatě zoufalá. Samozřejmě, šlo to jen někde, kde měla ODS politiky jako Kubera – lokální fenomény, muže a ženy, které jejich sousedé znali, a i když si nemysleli, že by byli bez chyb, věřili jim – a neměli důvod hledat někoho jiného.
Jaroslav Kubera nebyl při všem respektu typem státníka, a i když se ve své poslední velké politické roli snažil vystoupit z role klauna, většina v něm viděla veselého chlapíka, co nezkazí žádnou party. Nebylo těžké s ním nesouhlasit, nebo dokonce s otevřenou pusou koukat na jeho některé výroky, třeba když v posledním novoročním projevu prohlásil, že svoboda slova v této zemi už neexistuje.
Jaroslav Kubera byl především přátelský chlapík, který si stál za tím, co si myslel, nehodlal to měnit a který zároveň uměl mluvit s kýmkoliv. Česká politika přišla o jednu ze svých nejoriginálnějších osobností, což má být myšleno jako hluboká poklona.
