Poklidný sváteční večer ve zdivočelé zemi

Budiž, Petr Robejšek byl sice kdysi v Německu usvědčen z plagiátorství, ale prezident Zeman ho prostě asi rád čte.

Někdejší komunistický poslanec Josef Mandík, který před týdnem zemřel, byl navržen jako dlouholetý šéf českých včelařů Poslaneckou sněmovnou, ale řekněme, že je to mnohem snesitelnější než loni oceněný člen komunistické vlády Miroslav Toman.

A to je tak asi všechno, nad čím bychom mohli ze sestavy oceněných z Vladislavského sálu pozvednout obočí. A to jsme tedy, přiznejme si, čekali po loňsku víc.

Vyznamenání si z Hradu odnášejí samozřejmě i osobnosti, před nimiž lze jen tiše smeknout a těšit se, že se své medaile dočkaly aspoň 27 let po pádu komunismu. (Jako třeba pilot RAF Alois Dubec. Všechna čest a díky.) Totéž platí třeba pro mladého hrdinu z Uherského Brodu Jiřího Nesázala a řadu dalších.

Prezident dokázal udržet celý páteční večerní program ve střízlivém a v podstatě nekonfliktním duchu, což si samo o sobě zaslouží ocenění, které ovšem také svědčí o tom, jak nízko položenou laťku už máme.

Na recepci u Miloše Zemana: Přišli hlavně přátelé, Hůlka ztratil medaili

Anebo jen o tom, že tradiční podzimní akci „malinko vás teď poškádlíme” prezident a jeho tým spustili už v čase těsně před slavnostním večerem. Protože všechen ten relativní klid byl vykoupen pořád ještě těžce uvěřitelným příběhem Jiřího Bradyho, o kterém bylo napsáno už skoro vše, včetně úplně bizarní komunikační výměny mezi prezidentovými muži Ovčáčkem a Forejtem, kteří se nebyli veřejně schopni ani dohodnout, kdo, kam, komu, kdy a proč vlastně telefonoval.

Jenže si také prosím povšimněte jedné věci: Prezident osobně v téhle historce vůbec nefiguroval. Roli roztleskávačů vzali na sebe, tak jak se čeká, jeho úředníci, aby pak mohla hlava státu do rozhicované atmosféry sestoupit na zem a důstojně oslavit „tradice”.

To se skoro povedlo, jen nikdo na Hradě asi úplně nepočítal s tím, že by osmaosmdesátiletý česko-kanadský penzista mohl přivést na Staroměstské náměstí desítky tisíc lidí na alternativní oslavy státního svátku, které se staly největší politickou demonstrací minimálně od chvíle, kdy Miloš Zeman usedl na Hrad.

Není nutné to přeceňovat, protože revoluční adrenalin brzy opadne a ad hoc spojenci ze Staroměstského náměstí (kdo by kdy čekal takhle aplaudovanou alianci Daniel Herman - Miroslava Němcová?) se zase sobě vzdálí v každodennosti běžného politického provozu. Chtěl-li ale Hrad nezištně dodat startu - stále ještě oficiálně nevyhlášené, ale už šlapající - prezidentské kampaně Michala Horáčka ty správné kulisy, povedlo se mu to.

A teď už to celé půjde v podobném tempu dál, směrem do „supervolebních” tří měsíců od října 2017 (sněmovní volby) do ledna 2018 (prezidentská volba). Je to stále ještě dlouhá doba a udržovat voliče stále ve střehu není jednoduché.

Na druhou stranu, kdo chce, příležitost vždycky najde: Za tři týdny je tu 17. listopad a nejautentičtěji prožívaný státní svátek ze všech. Pak prezidentovo Vánoční poselství, leden, únor, březen a očekávané prezidentovo oznámení, zda se skutečně chystá obhajovat svůj mandát. Nudit se nebudete.

Úplně na závěr jen stručná otázka: Neviděl jste někdo v posledním týdnu Andreje Babiše?