Glosář: Pojďme se promořit, zpívala tribuna Sever. Stát zaspal

Zpívali své vlastní písně a chorály. Ale do fanouškovského repertoáru na mnoha sportovních stadionech v zemi by se v pátek či o víkendu docela dobře hodila i parafráze někdejšího hitu Petera Nagyho (viz originál), nyní s aktualizovaným počeštěným textem: Pojďme se promořit, v sobě máš ten protijed…

A cílená operace státu to tedy nejspíš nebyla. Mnozí na ta srocení lidu v dané epidemiologické situaci hleděli jako na zjevení. A nešlo jen o sportovní stadiony, ale též o koncerty, trhy, jarmarky… Lidé se potkávali na mnoha místech a v tak hustých davech, že z toho musel být sám pomyslný pan Covid v šoku, jakou tu dostává příležitost vstupovat do dalších a dalších doširoka otevřených dveří.

Zpráva o tom, že se rekordní hodnota počtu pozitivních testů na den přehoupla přes tři tisícovky, se v pátek v mnoha očích velmi bizarně protnula s obrázky z fotbalového Sinobo Stadium, kam na zápas s Teplicemi přišlo více než deset tisíc lidí.

Pokud v televizi zrovna někdo přecvakl z kontinuálního zpravodajství o rozjíždějící se zdravotní apokalypse v zemi na rozjásanou tribunu Sever, kde se ve velkém počtu a koncentraci lidí fandilo, jako by se nechumelilo, vzbudilo to samozřejmě u leckoho překvapení, pohoršení a obavy.

A nelze se tomu divit. Ano, dělíme se teď ve společnosti na ty vyděšené. A na ty, co se tváří, že jsou nad věcí a budou se za všech okolností chovat, jak budou chtít oni sami. Plus samozřejmě všichni těkající mezi těmito dvěma póly. Ty se nám v pátek i díky fotbalu nabídly v dokonalém vizuálním střetu těchto dvou paralelních „republik“ v jedné reálné.

Bylo srocování fanoušků na stadionech opravdu nebezpečné? To se dozvíme už za pár dní, zda se po klastru Techtle Mechtle bude hovořit třeba také o klastru Eden.

Jak už jsme zmínili, tam dorazilo přes 10 000 lidí. Na tribunách podél hřiště většinou drželi rozestupy dle předpisů, na tradičně divočejší tribuně Sever to tak nevypadalo.

Na Spartu mohlo v neděli podle platných předpisů přijít takřka osm tisícovek lidí, přišlo jich ale méně – 5 469, obava už asi byla silnější než v pátek.

Pětitisícovou návštěvu přivítali také ve Vítkovicích na Baníku, v Brně čtyřtisícovou, další návštěvy fotbalové Fortuna ligy se o víkendu vešly mezi dva až čtyři tisíce diváků.

A rozehrála se i hokejová extraliga, největší návštěvu – 5 118 osob – přivítali na hokeji v Pardubicích.

Užívání roušek na venkovních akcích pro více než 100 lidí je v Praze povinné až ode dneška, na fotbale měl tedy na tribuně roušku málokdo.

Při rozumném pohledu na věc se snad většina lidí shodne, že některá opatření se měla urychlit, mělo se razantněji vyžadovat důslednější plnění těch stávajících. A někteří fanoušci se bezpochyby měli chovat zodpovědněji.

Každopádně, co se stalo, stalo se. A zpátky to už nikdo nevezme. Jedeme v tom průšvihu všichni, a jak jsme zrovna předestřeli, svou chybu v tom najdou i leckteré kluby či někteří jejich příznivci, nejvíc však jednoznačně a bezpochyby stát a jeho příslušné instituce.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch v pondělí ráno rezignoval kvůli celkové situaci, ani za jeho velmi liberální a hlavně v aktuální situaci včas nepozměněná pravidla pro sport mu asi ve finále nepřiřkla zrovna dobrou známku.

Problém je v těžkopádné státní mašinerii. Ano, na jednu stranu se nám leckdy a oprávněně nelíbí velmi zbrklá rozhodnutí spouštěná a obměňovaná ze dne na den, to je jisté. Na druhou stranu čísla záchytů přinejmenším v Praze stoupala celý týden po tak exponenciální křivce, že se nad víkendovým sportovním programem v hlavním městě možná mohl někdo zamyslet opravdu výrazně intenzivněji.

Co se týče fotbalu, úřední šiml má prostě zjevné zpoždění za realitou. Když byla v červenci a srpnu „covidová“ čísla dole, platila pro fotbal restrikce s možností zaplňovat hlediště postupně, nejvýše však 25 procent kapacity. A někdy v půli srpna se řeklo: Chlapi, vypadá to dobře, tak od 1. září umožníme divákům obsadit půlku stadionu. Když ovšem budou sedět v oddělených sektorech, ob řadu a tak podobně.

Jenže v září se nejprve sehrál trochu divotvorný reprezentační program, z nařízení UEFA bez diváků. A pak až dosud jen dvě ligová kola. Slávisté i sparťané nastoupili v tomto módu na domácích stadionech po delší době poprvé, a tak si to jejich fanoušci samozřejmě chtěli náležitě užít.

A užívali si, na Slavii zejména. Vyčítat jim to by ale bylo asi trochu pošetilé.

Fanouškovství je totiž veskrze iracionální záležitost, vrací dospělé do dětských let – a obvykle je to ku prospěchu věci. Nemůžeme se tedy asi moc divit, že v prostorách, kde jsou fans zvyklí se naprosto uvolnit, ano, kupříkladu na tribuně Sever, se pak v den, kdy v daném počtu znovu mohou, začnou chovat, jak jsou prostě zvyklí. Křičí, volají, skandují… A kapénky jim přitom odletují od úst.

Virus se tak samozřejmě může snáze šířit. A nejen mezi nimi. Poté, co dotyční opustí stadion, tak i mezi všemi dalšími, se kterými se v běžném životě zkontaktují.

Co se týče velkých klubů, stojí mezi dvěma ohni. Na jednu stranu dělají maximum, aby se do jejich hráčského kádru a jeho blízkého okolí pokud možno covid-19 vůbec nedostal. To proto, že mají vážně panickou hrůzu, aby je případná virová kalamita nevyřadila z kvalifikačních bojů o Evropu. Ostatně Slavii i Plzeň čekají už tento týden.

Sparta má oproti tomu alespoň výhodu jistého startu ve skupině Evropské ligy, která se rozehraje až 22. října. Takže ji aktuální situace, kdy pozitivní testy na covid-19 poslaly do karantény Libora Kozáka a Ladislava Krejčího, tedy toho mladšího, který přišel z Brna, zase až tolik nerozhodila.

Nicméně u celé silné klubové trojky platí, že na sebe v opravdu velmi těsném sousedství narážejí – a neměly by se protnout – dva tak blízké a přitom dva tak odlišné světy.

Na jedné straně skleník, v němž žijí třeba slávisté, kteří kolotají jen mezi klubovým hotelem a stadionem a před zápasy s Midtjyllandem nesmí opravdu ani za rodinou. Opravdu snad ani kosmonauti nemají před startem do vesmíru tak přísný režim.

A tento skleníkový svět hráčů obklopuje v neprostupném prstenci svět fanouškovský, včetně uvolněné divoké jízdy na tribuně Sever, která s režimem „astronautů“ kontrastovala měrou opravdu maximální.

Ano, kluby nabádaly své fanoušky (například zde), ať si na stadion přinesou roušky, ať je povinně používají ve vnitřních prostorách, ať si opravdu sednou na místo, které mají vytištěné na vstupence. To proto, že systém vydaných vstupenek zohledňoval předpisy ohledně požadovaných rozestupů a tak podobně.

Jenže aby se několik tisícovek rozjařených fanoušků chovalo bez výjimky zcela dokonale dle předpisů, to je asi v Česku utopie.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda zejména Slavia udělala maximum pro to, aby bylo předepsaným normám na jejím stadionu opravdu učiněno zadost.

Každopádně hlavním a logickým zájmem klubů je pochopitelně mít fanoušky na stadionu. Nejen kvůli finančnímu příjmu, ale třeba i proto, aby s nimi udrželi sounáležitost. A kontakt též jiný než jen virtuální.

Ještě v sobotu tak Sparta, respektive její marketingový ředitel pobízel fanoušky, ať určitě přijdou, že lístky ještě zbývají.

V nedělním večeru už se spustila nová komunikační vlna. Tentokrát se ozvala Ligová fotbalová asociace, která fotbalovou ligu řídí. S prosbou či spíš apelem na státní orgány, ať neuplatňují očekávaná restriktivní opatření vůči návštěvám na stadionech paušálně a plošně. Prostě ať neříznou z jedné vody načisto všechny stejně.

Není tajemstvím, že virem nejzasaženějšími místy v republice jsou Praha a jižní Morava. Pokud se tedy budou regiony v otázce uplatňovaných opatření nějak rozlišovat, lze čekat, že se brzdový pedál přiblíží podlaze nejvíc právě tady. Pokud se tedy na brzdu opravdu nešlápne všude, region neregion.

Největším pánem v zemi je teď bohužel covid-19. A uplynulý víkend na stadionech tomu asi bohužel jen přispěl.