Článek
Kancelář opavské pohřební služby Alfa. Ředitel David Kraus se obléká do černého a shrnuje plán na následující dva dny. „Zítra máme čtyři pohřby, pozítří šest.“
Mezitím jeho sjednatelka Marcela Večerková hovoří do telefonu: „Zjistím, jestli má smuteční síň volno alespoň v sobotu dopoledne,“ odpovídá ženě, která zařizuje poslední rozloučení se zesnulým otcem. Termín se nakonec v jediné smuteční síni v Opavě našel.
Byl poslední volný. Nejbližší další je až za pět dnů.
„To je nyní standardní čekací doba. Nejhorší to bylo mezi svátky, to bylo úplně plno,“ říká Marcela Večerková. „Pozůstalí se museli spokojit s posledním rozloučením mimo Opavu, nebo pohřby odkládali,“ krčí rameny.
David Kraus, jehož pohřební služba patří spíš k těm menším v regionu, na číslech dokládá, jak v posledních týdnech a měsících zesnulých přibývá. „Zajišťujeme v průměru sedmdesát pohřbů za měsíc. Za listopad a prosinec jich ale bylo přes dvě stě. Tedy o třetinu víc.“
Zhruba čtyřicet procent lidí, kteří potřebují jeho služby, zemřelo s covidem-19.
Pohřebnictví v době covidové
„První, co pozůstalé tady u nás na severní Moravě zajímá, je, jestli provádíme zaopatření,“ říká David Kraus.
Na jaře Ministerstvo zdravotnictví tuto službu, která spočívá v přípravě zesnulých do rakve, nedoporučovalo. Tělo mělo být podle ministerských úředníků uloženo do černého pytle, vloženo do rakve a pohřbeno. Protože se však dosud neprokázal přenos viru z těla zemřelého člověka na živého, úřady na podzim doporučení přehodnotily. Při zaopatření se ale musí dodržovat přísná hygiena.
Ne každá pohřební služba se však změně přizpůsobila. „Některé podniky zaopatření prostě odmítají dělat a vím i o těch, které rovnou řeknou, že pro covid pozitivního nebožtíka vůbec nepřijedou.“ popisuje svou zkušenost David Kraus. Hned ale dodává, že rozhodnutí je zcela na té které pohřební službě.
I z dalšího popisu, jak to v pohřební službě v době pandemie chodí, vyplyne, že bolestné věci jsou teď ještě bolestnější.
Třeba proto, že počet účastníků smutečního obřadu je striktně omezen na 15 osob a v řadě případů se pozůstalí v žalu neubrání sporům.
„Někdy lidé bývají i zlí. Na nás, ale hlavně na sebe,“ říká další Krausova sjednatelka Marcela Pracuchová.
Pozůstalí se přou, kdo se může a kdo se nemůže přijít se zesnulým rozloučit. „Trhá nám to srdce, když to musí truchlící řešit. Zvlášť když v televizi vidí obrázky z demonstrací, kde se pohromadě scházejí stovky až tisíce lidí,“ krčí rameny.
Odejděte. Počet smutečních hostů omezen.
Je vás moc
Jeden takový obrázek se právě odehrává v opavské smuteční síni.
Na poslední rozloučení s bezmála osmadevadesátiletou ženou přicházejí smuteční hosté. Synové a dcery pozůstalé, jejich partneři, jejich děti a děti jejich dětí. Evidentně je jich víc jak patnáct.
David Kraus žádá syna jedné z pozůstalých jako pořadatele pohřbu, zda by někteří z rodiny nemohli opustit smuteční síň. „Cítím se hrozně, že po nich v takovou chvíli něco takového vyžaduji, ale takové je nařízení,“ říká tiše.
Nikdo ze smutečních hostů se k odchodu nemá. Usadili se do dřevěných lavic a mlčky hledí na velkou fotografii zesnulé na plátně a čekají na obřad.
Pro pohřební službu je situace lidsky bezvýchodná. „Co mám jako dělat? Začít je tahat pryč? Zavolat policii?“ ptá se David Kraus. „Mám říct vnoučkovi, že se nemůže rozloučit s babičkou?“
A tak chvíli čeká, ale pak pokynutím ruky obřad zahájí. Po půl hodině se zhruba pětadvacítka hostů odebírá ven ze síně. Bylo to vkusné a důstojné rozloučení. Pro všechny.
