Podplácení na magistrátu? Nebyla jsem jediná, kdo „šel kolem“, říká Krnáčová

Do knihy jste napsala, že veškeré podobnosti jsou zcela náhodné a postavy jsou smyšlené. To vám máme věřit?

Můžete věřit, čemu chcete. Ale je to tak.

A myslíte, že vám to někdo uvěří?

Já si myslím, že určitě.

Jednou z hlavních postav je primátor, který se jmenuje Aleš Kratochvíl, má iniciály stejné jako vy, to je náhoda?

No, jistě.

A není logické si myslet, že jeho prostřednictvím tak trochu vyprávíte svůj příběh z magistrátu?

Nemůžu ani nechci popřít, že ta inspirace tam je, protože jsem čtyři roky byla v čele města. Ale to, co popisuji v té knize, to je fikce, nestalo se, že bych měla dopravní nehodu. Pracuji s nadsázkou, s metaforou stejně jako každý autor.

Proč jste tu knihu napsala?

Původně jsem před několika lety chtěla psát jiný žánr, ale vždy do toho něco pracovního vešlo a nikdy jsem neměla čas. Napsat knížku není úplně snadné a vyžaduje to hodně disciplíny a času. Ten čas jsem teď měla, tak jsem si řekla, proč ne, proč bych nepobavila lidi tím, že napíšu nějakou knížku. Ať vědí, jak přibližně se to na magistrátu odehrává. Ta kniha do určité míry ukazuje, co primátor může a nemůže.

Takže jste chtěla čtenářům přiblížit prostředí, které velice dobře znáte?

Je to thriller z prostředí pražské politiky, není koneckonců jenom z magistrátu. Když jste to četla, tak víte, že dvě třetiny toho příběhu se neodehrávají na magistrátu.

Na mě ta knížka působila, jako byste jí chtěla říct: „Já něco vím, možná toho vím hodně a možná to řeknu.“ Pletu se?

Každý když pracuje v nějakém prostředí, tak něco ví. Prostě nasákne tím prostředím. Ale opravdu to je fikce, protože ten příběh se nikdy nestal.

Nechtěla jste tou knihou naznačit, že třeba později nebo možná i dříve můžete začít mluvit?

A o čem? Já jsem napsala tu knížku kvůli tomu, aby veřejnost věděla, jakým způsobem se ta politika dělá. Nejenom v Praze, ale i v jiných městech. Jsou lidé, kteří vstupují do nějakých interakcí, a není to úplně snadné, protože jsou zavázáni určitou legislativou, určitými zákony a ve své podstatě mají svázané ruce.

O postavě primátora Aleše Kratochvíla ve své knize píšete: „Vlivní straníci postupně zjišťovali, že jeho zásadovost, do určité míry i tvrdohlavost, brání některým obchodním zájmům, což je poněkud děsilo.“ Jako zásadovou a tvrdohlavou vidíte i sebe?

Tvrdohlavá jsem, to víte, že ano. V každém rozhovoru prosakovalo, že jsem celkem tvrdohlavá. Zásadová zřejmě také.

Neříkáte prostřednictvím fiktivního primátora něco, co byste veřejně říct nemohla?

Ne. To, že mám problém se svými kolegy v klubu, protože nepochopili, na co tam jsou, jsem říkala vždycky. Ale je to fikce, je to metafora. Není to obviňování někoho z něčeho.

Nebáli se ale někteří vaši exkolegové z politiky, ať už z hnutí ANO, nebo z opozice, o čem ta kniha bude?

Jistě. Někteří volali, zda se tam vyskytují. Říkala jsem jim, ať si počkají.

Takže jste je neuklidnila? Ani neznervóznila?

Já nevím. Já jsem to sice nazvala thrillerem, ale každý, kdo to čte, mi píše esemesku, že je to strašně zábavné. Ti, kteří znají prostředí Prahy, tak ve své podstatě vědí, co se tam děje. A dobře se tím baví.

Myslíte, že i ti exkolegové z ANO vám volali proto, že si mysleli, že to bude zábavné?

Já si myslím, že někteří ano.

A kdo se naopak bál nejvíc, že v té knize třeba bude?

To nevím, ti mi určitě nevolali.

V jednom rozhovoru jste ale řekla, že si o výtisk napsal i Marek Prchal, který se stará o sociální sítě a mediální obraz Andreje Babiše. Byl nervózní i premiér?

Volal někdy v únoru. Ale nevím, zda byl premiér kvůli knize nervózní, on je permanentně nervózní. V té knize je čistě okrajově.

Může se tam poznat?

Možná, že se tam pozná.

Kdo další by se tam mohl poznat?

Většinou se ty postavy skládají z několika charakterů. Jsou složené z několika lidí.

Vašemu hrdinovi, primátorovi, komplikuje práci nejen opozice, ale také jeho spolupracovníci. V čem konkrétně ji komplikovali vám ti vaši?

Když jste tvrdohlavý a lehce zásadový, tak je těžké přesvědčit kolegy o tom, že je potřebné nějaké věci udělat pro město. A nehledět na svůj vlastní prospěch a na pozitivní mediální obraz. Já tam některé konkrétní věci zmiňuji. Třeba situace, kdy se diskutovalo o zastavění piazzety před InterContinentalem. Vůbec jsem nechápala, o co jde. Prostě najednou vyhřezl problém. Jenže v pozadí byla hromada vlivných lidí, kteří tam mají své byty, a obávali by se, že by se jim hyzdil výhled.

Jak jste jako primátorka postupovala?

Já jsem to ignorovala samozřejmě. A byl oheň na střeše: „To nemůžete přece ignorovat, to je důležité.“ A já říkala, že to je úplná hovadina. V územním plánu to není nakreslené, IPR (Institut plánování a rozvoje, pozn. red.) neregistruje žádný požadavek, nic. Tak proč bych to měla komentovat? Vždyť to je úplná hloupost.

To já nevím.

A co jste tím tedy chtěla říct? V tomhle případě jste nedodala, že to je fikce.

No, je to fikce, samozřejmě, že to je fikce. Každopádně, podívejte, kolik má zaměstnanců Pirátská strana jenom na magistrátu a u všech možných firem, které jsou magistrátní.

To asi nebude jenom o Pirátské straně, ne?

No, to ne, ale tolik zaměstnanců neměla žádná politická strana a evidentně to nikoho nezajímá.

Myslíte, že to nikoho nezajímá?

Myslím, že ne. Koho by to zajímalo?

A když jste tedy byla v úřadu vy, vy jste se o tohle dostatečně zajímala?

Já si myslím, že určitě.

S jakým výsledkem? Jak jste se pokoušela ten systém určitého klientelismu, který jste několikrát naznačila, konkrétně utnout?

To se moc utnout nedá.

A zkoušela jste to?

Zkoušet můžete. Ale ten mechanismus je takový, že v každé dozorčí radě musíte nominovat několik lidí z řad koaličních představitelů. Já jsem například trvala na tom, aby byla výběrová řízení, ale to neprošlo.

Takže jste se s tím smířila a pokrčila jste rameny jako krčíte teď?

A co byste udělala, kdybyste měla jeden hlas?

Já nejsem primátorka.

Dobře, ale tak si představte, že máte jeden hlas…

Sedm let jste byla v čele české Transparency International. Poskytla jste desítky rozhovorů do médií o tom, jak se má zamést s korupcí. A když jste dostala příležitost to realizovat, tak jste nic neudělala?

Ale udělala, jenomže primátor má jeden hlas mezi jedenácti. A nemá jinou pravomoc. To zjistíte až pak, když jste v tom úřadě.

Byla jste nejmocnější žena v hlavním městě.

Ale to vůbec není pravda.

Jak to?

To vám právě říkám, je to zakleté v tom systému. Je mýtus, že když jste primátorem, tak jste nejmocnější člověk. Za předpokladu, že máte v zastupitelstvu jeden nebo maximálně dva hlasy, a jeden hlas převahu nad opozicí, tak se o moci nedá mluvit.

Nebylo naivní myslet si předtím, že o všem budete rozhodovat sama?

Já jsem si nikdy nemyslela, že budu o všem rozhodovat sama.

Takže jste věděla, do čeho jdete?

Do určité míry ano. Jenomže jsem nevěděla, s kým tam jdu. To je důležité vědět. Vždycky. Když jsem šla do nějakého projektu, tak jsem byla zvyklá vybírat si lidi, jenomže v tomto případě ne.

Takže jste byla naivní? Tak byste to zpětně zhodnotila?

Věděla jsem, do čeho jdu. Ale ve své podstatě jsem do toho ani moc jít nechtěla. Jak říká pan premiér, že jsem byla jeho největší personální omyl, tak s tím souhlasím. Ale já jsem mu říkala, že to fakt opravdu nechci. Že prostě nepůjdu do komunálu.

A nechala jste se tam zvolit.

Nechala jsem se přemluvit.

Ono je už vlastně jedno, jak jste se na magistrát dostala, nicméně jste byla na špici kandidátky a čtyři roky jste byla primátorkou. Brala jste za to určitý plat. Proč jste tedy neodstoupila, když se vám zdálo, že nic nemůžete udělat?

Neříkám úplně, že nic nemůžu udělat. Některé projekty jsem realizovala.

Na mě to působí jako byste říkala, že jste byla bezmocná.

Primátor do určité míry, pakliže nemá dostatečnou podporu ze své politické strany a nemá dostatečnou převahu v zastupitelstvu, nemá až tak moc pravomocí, aby prosazoval některé věci, které chce dělat jinak. Když je celé nastavení jiné než to jeho.

Nebyla to vaše chyba, že jste si podporu a třeba i respekt nedokázala získat?

Možná máte pravdu. Možná ano.

Čím to bylo? Špatně jste vyjednávala?

Myslím si, že jsem byla jako z jiného vesmíru. Měla jsem jiné představy o tom, jak by se to mělo dělat. A nesouhlasila jsem s tím, že je v první řadě třeba saturovat své osobní potřeby a pak potřeby města. Já jsem tam nebyla proto, abych seděla v dozorčích radách nebo prostě si zvyšovala svůj sociální status.

Když se na své působení díváte zpětně, na primátorku jste kandidovala se slogany jako: „Tým profíků na magistrátu? Prostě ho postavíme.“ Nebo „Hospodárné fungování města? Prostě na to dohlédneme.“ Byly všechny ty slogany lež?

Marketingový slogan má každá politická strana.

Musí to být lež?

Nemusí to být lež, ale nemusí to být ani …

…úplná pravda?

Nevím, zda v marketingu se může mluvit o kategorii pravda a lež. Já si myslím, že spíš ne. Ale že tam bylo několik odborníků, to je pravda. To, že jsme hospodárně vedli město, to je také pravda, koneckonců jsme koupili zpátky vodu i Pražské služby, vyřešili jsme Opencard atd. Splatili jsme městský dluh 8 a půl miliardy. Takže to není nehospodárné vedení města. Ale že nebylo odborníků tolik, kolik bych si já představovala, tak to bylo. Ale to nebyl můj slogan.

Takto primátor z vaší knihy mluvil o členech svého klubu: „Co jim na to mám říct, že máme několik hovad na klubu, která jsou nenažraná, nechají se podmáznout kýmkoliv, kdykoliv a myslí, že jim na to nepřijdu? Nevím, kolik za to dostali, ale pokud vím, tak jsou levní. Což je ještě horší.“ Co to v té knize znamená, že zastupitelé jsou levní?

To si přečtěte, to si můžete interpretovat jak chcete. To je fikce.

Kolik podle vás stojí levný zastupitel? Desítky tisíc, stovky tisíc nebo to jde do milionů?

To já nevím. Zeptejte se jich.

Já se ptám vás, i vy jste se pohybovala v kuloárech.

Ale já jsem nikdy nebyla placená vedle.

Tomu věřím, ale zajímalo by mě, kolikrát jste třeba, řeknu to opatrně, na magistrátu za ty čtyři roky kolem něčeho podobného šla?

Nebyla jsem sama, kdo šel kolem podobných věcí.

Je podplácení zastupitelů a radních na denním pořádku nebo je to spíš výjimečné?

Na to musí odpovědět ti, kteří s tím byli konfrontováni. Já jsem nic konkrétního neviděla. Kdybych něco konkrétního viděla, tak mám povinnost podat trestní oznámení. A trestní oznámení můžete podat na něco, co můžete dokázat. Ale dokázat bych to nemohla, protože důkaz jsem prostě neměla.

I když jste tedy o takovém jednání jen slyšela, trestní oznámení jste mohla podat i tak, ne?

Můžete podat jako cokoliv, jenomže jaký to má smysl?

Vy nevěříte české justici?

Stejně jako veřejné správě.

Té také nevěříte?

Věřím jí stejně jako veřejné správě.

To je na kolik procent? Na žebříčku od nuly do sta?

Máme 30 let po nějaké změně a ještě si to vyžádá určitý čas, trpělivost.

A není škoda, že o zákulisí na magistrátu nechcete mluvit? Nepomohla byste tím třeba Praze víc než jako primátorka?

Já si myslím, že ne. Ono si to vyžádá evoluci, nikoliv revoluci. Neumím si představit, že bych byla uplácená, to si nikdo v průběhu čtyř let vůči mně nedovolil. Věděl by, že bych ho vyhodila z kanceláře. Ale rychle. Je naivní si představovat, že když mají dva nebo tři lidé nastavení podobné jako já, tak že změní celý systém. Ten systém byl budován posledních třicet let.

Na jedné diskusi s panem Bémem se diskutovalo o tunelu Blanka. S kolegy nás stálo hodně energie, aby tunel nestál další jednu a půl miliardu. A z úst pana Béma vyplynulo, že to je v tom celkovém rozpočtu jedno. Miliarda sem, miliarda tam. Že se může něco ztratit. A většina obecenstva neřekla ani popel.

Jsou lidé smíření s tím, že miliarda sem, miliarda tam je v pražském rozpočtu jedno?

Nejspíš ano. Počítá se s tím, že u velkého projektu dejme tomu za 25 miliard automaticky něco „odpadne“.

Říkáte, že systém je tak zakořeněný, že nejde změnit za čtyři roky. Nebyla jste ze sebe trochu zklamaná, nechtěla jste toho jako primátorka dokázat víc?

Věděla jsem, že ty lidi nezměníte, když je máte volené, nemůžete je ani vyhodit. Prostě s nimi jen přežít. Tak jsem se věnovala projektům, které měly smysl pro Prahu. Jako jsou Náplavky, jako je rekonstrukce Šlechtovky. Lavičky. Na to, co je viditelné a co by prospělo městu. Nemohla jsem zreformovat názory lidí.

Změní ten systém dnešní primátor Zdeněk Hřib z Pirátské strany?

On se o to ani nesnaží.

Nesnaží se o to?

On se snaží vyvěšovat vlajky a paralyzovat dopravu ve městě. Nechci vůči němu být kritická, protože vím, jak je pozice primátora těžká. Ale on od začátku říkal, že nechce nic měnit, takže nejsem ani překvapená.

Nevím, jestli tohle úplně říkal.

Říkal to mně, ne vám.

V čem se podobáte Andreji Babišovi?

Že jsme žili na Slovensku a že jsme se tam narodili.

To je jediná podobnost? Nějaké společné povahové rysy nevidíte?

Ne. Já držím slovo.

Na rozdíl od něj?

Hm…

A v čem je rozdíl mezi vámi?

Myslím, že ve všem. On je muž, já jsem žena…

To je v té politice tolik vidět?

Je.

Jak jste se tam cítila jako jediná žena takhle na vrcholu?

Osaměle.

Muži s vámi nepekli?

S některými jsem nepekla já, jak jste řekla. Ale šovinismus je v Česku celkem rozšířený.

Pan Babiš řekl pro Blesk: „Mezi chlapy je to jednodušší, mohou si jít vše vyříkat do hospody a dát si do držky, u žen je to složitější.“ Tak komentoval váš několikaměsíční spor s paní Kleslovou. Tohle skutečně odpovídá tomu, jak muži a ženy dělají politiku?

Možná ano. Ale není to úplně černobílé.

Vy o panu Babišovi mluvíte podstatně jinak nyní než před šesti lety. Je to náhoda, že ho kritizujete až ve chvíli, kdy už nejste ve funkci?

Když jste ve funkci, tak si nemůžete dovolit veřejně kritizovat vašeho předsedu, i když vám je velice brzy jasné, jak to je.

Pan Babiš ale říká, že ve straně máte svobodu. Že ho každý může kritizovat, že tam existuje i vnitřní opozice.

Dobře, ale je to nevychované a myslím si, že to není ani správné. Ty věci se mají vyříkat doma a v té straně. Nemá se to tahat na veřejnost, ale já už nejsem straník.

ANO jste opustila letos na jaře, proč?

Protože jsem neviděla možnost tam něco měnit. A v té straně je potřeba hodně věcí změnit. Včetně stanov.

Co konkrétního máte na mysli?

Například v těch stanovách je, že předseda může kdykoliv změnit kandidátku.

A navrhovala jste to změnit, když jste v té straně byla?

Já jsem s tím nesouhlasila. Ale nebyla jsem v orgánech. Takže můžete nesouhlasit, ale když vám to schválí sněm, tak co s tím můžete dělat. Je to extrémně nedemokratické, protože přece nemůže předseda přijít a změnit kandidátku poté, co prošla celkem dlouhým řetězcem schvalovacích koleček po celé oblasti.

Andrej Babiš vám po konci na magistrátu nabídl velvyslanecký post. Mluvilo se o Německu, případně o Řecku. Co se stalo, že z toho sešlo?

To se musíte zeptat jeho. On bude tvrdit, že se to nikdy nestalo.

Že vám to neslíbil?

Ano, ale samozřejmě, že to slíbil.

Slíbil vám to mezi čtyřma očima?

Dokonce u toho byli nějací lidé, ale nechci je dostat do nějaké těžké situace. Nechci jejich jména zveřejňovat. Já jsem jen chtěla, aby dodržel ten slib.

A tušíte, čím jste si to u premiéra rozházela?

Asi tím, že jsem byla urputná, nechtěla jsem některé věci, které chtěl on. Například Letňany, to vládní městečko. Snažila jsem se mu vysvětlit, že z hlediska Prahy to není úplně rozumný nápad… On tomu nerozuměl. On prostě něco chce bez ohledu na to, zda je to užitečné anebo není. A když se mu nevyhoví, tak je to špatně.

Takhle byste popsala styl politiky pana Babiše?

Je to jeho postoj. On byl vždycky pravděpodobně navyknutý takhle pracovat.

Takže jste mu radši vždycky vyhověla?

No právě, že ne. A to bylo jádro pudla. Já jsem se vyjadřovala v novinách tak, jak jsem se vyjadřovala. Já to jinak neumím a jak se říká: Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Říkáte, že vás novým kouskům nenaučí, přitom jste se teď učila psát. Dokonce chystáte druhý díl knihy. Bude happy end?

Bude dokonce ještě třetí díl.

Jak to všechno skončí?

To se vyvíjí. Druhý díl už mám zkoncipovaný. Abych uklidnila pana inženýra Babiše, tak to nebude o něm. On se v mém vesmíru nevyskytuje jako slunce. Já ho respektuji jako premiéra, koneckonců ho nechci ani kritizovat, protože vím, že má velmi těžkou pozici. Už i díky jeho nastavení, má vysokou sociální inteligenci, protože jinak by nemohl dosahovat ve volbách těch výsledků. Jenom je to pro mě trošku nepřesvědčivé.