Článek
Mám rozdílný pohled na současnou ekonomiku, než má nynější vládní garnitura podporovaná částí expertů, částí médií, podporovaná neznalým a manipulovaným obyvatelstvem.
Naše pohledy se naprosto míjí, nesetkávají se ani v podstatách, ani v detailech. Není co opravovat, je třeba stavět nové.
Máme dva skutečné, dlouhodobé a klíčové problémy, z nichž vyplývají další:
1. Žijeme na dluh. Vláda nás zadlužuje. Žijeme na neustále rostoucí dluh. Lžeme si, že dluh je potřebný, běžný, nutný. Máme dokonce stanoveny české i evropské hranice dluhu, které stanovují iluzi „ještě dobrý“, a za touto hranicí „už špatný“. Většina obyvatel tuto neblahou hru se státními financemi přijímá a akceptuje. Je také dost možné, že to obyvatelé nechápou nebo je jim to jedno. Neboť se mylně domnívají, že jich se to netýká.
Dluh sám o sobě není špatný ani dobrý. Existuje od středověku, jeho objev, stanovení a praktikování umožnilo jednotlivcům i státům jejich rozkvět, při nezvládnutí dluhu také pád. Rozproudil po staletí statickou ekonomiku. Před dluhovou službou, kdo se narodil bohatý, byl bohatý, chudý byl naopak zavřen do svojí chudoby. Díky dluhu se začala z budoucích příjmů financovat přítomnost. Změnilo to svět. Smysl ale má dluhově financovat pouze dlouhodobé projekty (na desítky let), kdy půjčené peníze (za rozumnou cenu, tedy za rozumný úrok) již dávno splatíme, ale projekt je stále funkční a užitečný. Naprostý nesmysl je dluhem financovat krátkodobé projekty, nebo dokonce okamžitou spotřebu obyvatelstva. Až na nahodilé výjimky. Prostě jako v domácích financích. Přes květnatou a cizokrajnou mluvu mediálních ekonomů neexistují žádná jiná tajemství.
Názory lidí z byznysu
Ten, kdo nám půjčuje, na nás chce vždy vydělat. Pomalu a rozumně, až hodně a rychle. Vydělat však chce vždy. Nedělá charitu (kromě ČNB, která státu půjčuje vytištěné peníze). Kdo půjčuje, je z podstaty neúprosný. Ano, finančnímu trhu je zcela jedno, kdo je naším premiérem, ministrem financí. Vždy jen posuzuje základní parametry: kolik půjčí, jestli jsme půjčku schopni v čase splatit, jaké je riziko půjčit… a stanovuje z toho vyplývající úroky neboli cenu dluhu. Naše vyprávění obyvatelstvu o tom, jací jsme ekonomičtí tygři nebo jiní kabrňáci, nebo dokonce jak jsou premiér s ministryní financí šikovní, ani nesledují, natož aby je vnímali. Vnímají pouze naše schopnosti splácet, současné a budoucí. Samozřejmě vnímají i svět, který určuje kvalitu našeho prostředí. Jsme světově malí, přitom jsme součástí světa. Neurčujeme jeho směřování, jeho vývoj, jiní ano.
2. Naše ekonomika je nevýkonná. Zoufale nevýkonná. Je nevýkonná tak, že v současnosti všichni žijící občané ČR jsou odsouzeni pouze k dohánění výkonnějších ekonomik nejen vzdálenějších zemí, ale i našich přímých sousedů. A odsouzeni k tomu, že za našich životů se to nepovede. A vláda toto neví nebo tají. A tak si opět lžeme. Vláda (i některé minulé vlády), experti, vládní úředníci vymysleli koeficienty, kterými vylepšují tvrdá data o naší nevýkonnosti. Odboráři dokonce vymysleli vlastní cestu: chtějí naše produkční a produktivní zaostávání dohnat trvalým tlakem na zvyšování mezd. Měli by jít opět do školních lavic nebo nastoupit jako skutečně zodpovědní manažeři do řízení podniků. Tam by v neúprosné ekonomické realitě procitli.
Běžně počítaným a uveřejňovaným srovnávacím ekonomickým parametrem je hrubý domácí produkt (HDP), tedy jednoduše, co ekonomika posuzovaného prostoru, např. státu, za období vytvořila. HDP na obyvatele a rok poskytuje nezkreslené porovnání ekonomické reality např. mezi státy. Každoročně na podzim taková čísla vydává Mezinárodní měnový fond (MMF). Každý si je může stáhnout a pak se jimi ve svých rozhodnutích a krocích (ne)řídit. Výkonnost je uvedena v tisících USD na obyvatele za rok.
Pro ilustraci, data již za rok 2020: Německo 45 466, Rakousko 48 634, Švýcarsko 81 867, Česko 22 627.
Ano, jsme více jak 2× nevýkonnější než sousedé, se kterými se porovnáváme, 4× nevýkonnější než nedostižné Švýcarsko. Z těchto čísel naší výkonnosti se odvíjí možnosti státu financovat školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, prostě podmínky našeho života. Protože my, Němci, Švýcaři, nakupujeme potřebné produkty pro naše životy za světové ceny. A chceme německé či rakouské podmínky života. Je mi líto, dnes to není možné. Ano, s tímto sdělením se volby nevyhrávají (samozřejmě, když tyto parametry vůbec vím).
Jako omluvné či vysvětlující nelze přijmout jakékoliv ovlivnění ekonomických postojů vládní garnitury současnou pandemií covidu-19. To je samozřejmě zatěžkávací zkouška českého zdravotnictví i psychiky českého obyvatelstva, typická „černá labuť Nicholase Taleba“, jež se náhle objevila se všemi svými neblahými účinky. Při řešeních se jedná o nečekané náklady, které musíme mít schopnost zvládnout. Z pohledu ekonomické historie je pandemie covidu-19 (zejména, když je již na dohled vakcinace) problémem výrazně menším než například devastující světové války, velké a rozsáhlé přírodní katastrofy, jiné pandemie plošně likvidující bezbranné lidstvo. Vše toto lidé v historii zažili a úspěšně přečkali. A velmi rychle se zotavili.
Jak ze všeho ven, je samozřejmě určující a klíčové. Bez znalosti příčin by se však jednalo o marné snažení. Recepty jsou známé, jsou na jinou stať (resp. statě) a čekají na jiné vlády. Doufejme.
