Článek
Šestého června 1992 byla sobota, horký, skoro letní den. A ve dvě hodiny odpoledne toho dne bylo téměř jasné, že se Československo po 74 letech existence znovu rozdělí na dva státy.
Jistě, ještě během volební kampaně byly hlasy připouštějící takový scénář považovány za téměř nepatřičné: Rozpad státu si nepřál nikdo z české reprezentace a na Slovensku o něm otevřeně hovořili jen nacionalisté.
Jenže pak přišly výsledky a rychle se ukázalo, že představy dvou nových hegemonů české a slovenské politiky, Václava Klause a Vladimíra Mečiara, o budoucnosti Československa jsou neslučitelné - kromě rozchodu.
Klausova ODS, jež měla tehdy za sebou pouhý rok existence a ve volbách získala 33 procent hlasů, ve volební kampani prosazovala jednoznačně federaci. Mečiarovo HZDS, které na Slovensku přesvědčilo také třetinu voličů, mluvilo nejasně o čemsi jako „konferedaci" nebo jak tomu říkali čeští politici „o slovenské nezávislosti s českou pojišťovnou".
A tak začala unikátní a nesmírně rychlá operace poklidného rozdělení státu. Stačilo vlastně půl roku: Definitivní tečku udělal federální parlament 25. listopadu 1992, když přijal ústavní zákon o zániku federace. Referendum, po kterém ještě rok předtím volaly na náměstích na popud Václava Havla statisíce Čechů, se nekonalo.
Podívejte se ve videu nahoře nad článkem na místa, kde se o rozdělení Česloslovenska rozhodlo: od pražských politických kuloárů přes brněnskou vilu Tugendhat až po bratislavský vládní hotel Bórik.
