Článek
Rozhledna nazvaná Špička vzniká na Malém Špičáku nad Tanvaldem v Jizerských horách. Navrhli ji architekti libereckého studia Mjölk architekti.
„Realizace staveb v krajině je samostatná architektonická disciplína. Staví se na pozadí hustých lesů, mlhy, mraků a kopců. Pracujete s měřítkem mravenců, ale i celých krajin a jediný opravdový a trvalý kontext je hvězdné nebe,“ uvedli.
Vyhlídka Špička se podle architektů společně s brzy dokončenými vyhlídkami v Rokytnici nad Jizerou stane součástí cyklu pěti rozhleden a vyhlídek, které za posledních deset let realizovali. „Uzavře se tak dekáda našeho zkoumání staveb ve volné krajině, jednoho z velkých témat našeho studia. Různost jednotlivých konceptů vychází z odlišného přístupu k jednotlivým místům a dělá z celé série přehlídku architektonických forem, které vždy stojí na pečlivé analýze místa a opodstatnění jednotlivých návrhů,“ dodali.
Špička stojí v místě, kde v minulosti začínala Tanvaldská bobová dráha. Odkaz na historii se tak promítl i ve vzhledu objektu. Kromě toho je ale velmi specifická i svým povrchem. „Zrcadlený obraz na zakřiveném povrchu je deformovaný, barvy a odlesky se kroutí a mísí. Zážitek z pohledu na stavbu tak nikdy není stejný. Vyhlídka tu bude desítky let a navštíví ji tisíce lidi, ale každý si odnese jiný pocit pomíjivosti,“ vysvětlili architekti.
Anketa
Jak podotýkají ve stati nazvané V kontextu nebe, „jedním z našich spíše protivníků (od slova protiva) než partnerů jsou chráněnky. Práci v chráněných územích často omezují tvrdá a často nesmyslná pravidla, která nám nedovolí navrhnout současný dům, ale nutí nás do kopírování domů z přelomu století, kterým se říká „tradiční“. Trochu se zapomíná na to, že i horské stavebnictví má svůj vývoj, a pokud architekti pracují s dostatečnou pokorou k danému prostředí, může vzniknout výjimečný dům. Je opravdu nutné stavět dnes repliky sto let starých chalup a schovávat tento požadavek za ochranu naší jedinečné krajiny, kterou by jinak uchvátily zlé ruce architektů?“
Existuje však podle nich výjimka, kterou pravidla chráněných oblastí až tak nesvazují. Jsou to právě rozhledny. „Navrhování vyhlídkových věží je samostatná disciplína. Vaším místem není město plné lidí, nebo malebná vesnice, nevztahujete se k domům. Pracujete s měřítkem mravenců, ale i celých krajin a jediný opravdový a trvalý kontext je hvězdné nebe. To tu bude vždycky, ještě hodně dlouho po tom, co po lidech slehne zem. Naše limity určují skály, voda a prudké srázy, které zároveň vytváří prostředí, do kterého naše stavby zasazujeme.“
Jejich aktuální počin vyvolává reakci na protilehlých stranách názorového spektra – od nadšení po zatracení.
„Skvělý! Rozhledna je o pohledech a nadechnutí z výstupu. Vaše dává naději, už když se k ní blížím. V zrcadle vidím zdolanou horu a předzvěst panoramatu. Krásné,“ napsal v diskusi na sociální síti jeden z komentátorů.
„Bohužel se mi tento vítězný návrh vyhlídky vůbec nelíbí. Provokativně, až drze nezapadá do přírody a skálu, která ji hostí, spíše násilně okupuje, než aby byla její decentní součástí. Smutné,“ reagoval jiný.
Architekti z Mjölku tak či onak hodlají se stavbou rozhleden a vyhlídek pokračovat. „Za těch pár let, co existuje naše studio, jsme nakreslili více než deset rozhleden. Některé projekty jsou mrtvé, některé se realizují a některé spí a čekají, než najdou svoje pevné místo v krajině mezi hvězdami a zemí.“
Ostatně, rozporuplné reakce zprvu vyvolávala i rozhledna Vokurka, kterou v roce 2012 vztyčili v Heřmanicích. S odkazem na to, že připomíná penis, nebyla konzervativnějšímu publiku úplně po vůli. Rozhledna vysoká 24 metrů je z kvalitního modřínu. Nahoru vede 99 schodů a při výstupu se turisté díky dvojitému točitému schodišti nepotkají s těmi, kteří sestupují dolů. Z vrcholu jsou vidět Jizerské i Lužické hory, Žitavská nížina, část Heřmanic, Dětřichov i elektrárna Turów v Polsku.
Dnes patří k vyhledávaným a oceňovaným turistickým cílům Frýdlantska.
