Válková: Nestydím se, Babiš ve mě věří

Paní Válková, odstoupíte z postu kandidátky na funkci ombudsmanky a z pozice vládní zmocněnkyně pro lidská práva?

Proč bych to dělala? Vy vycházíte z toho, že to, co je lež, je pravda. A ono je to přesně naopak.

Je to absolutní nepravda. Chce se mi říci nesmysl a blábol.

Co je na tom lež?

Zákon číslo 44 z roku 1973, tak, jak byl zakotvený do našeho právního řádu…

Diváci neznají čísla zákonů… Ve zkratce vysvětlím, o co v tom článku tedy jde.

Já bych chtěla říci, že jde o ochranný institut, o institut ochranného dohledu, který byl určen, a to je lživě a nepravdivě v tom článku, pro pachatele závažné trestné činnosti, nikoliv pro politické disidenty. To nikdo nevěděl.

To jsou ty podrobnosti, ke kterým se dostaneme později.

Ale zásadní.

Info v titulku napsalo: Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou. To tedy není pravda podle vás?

Samozřejmě, že to není pravda. Tohle je na žalobu na ochranu osobnosti.

Podáte ji?

Určitě. A teď jenom zvažuji vůči komu, a radím se o tom, protože když je takhle zjevná nepravda publikovaná v médiích, která jsou dostupná komukoliv, tak člověk, který je třeba výborný inženýr, učitel, zedník, si to přečte, tak si řekne: No, ta Válková, ta se zbláznila, ta je drzá, jak vůbec si může dovolit být zmocněnkyní vlády pro lidská práva, kandidovat na ombudsmanku, vždyť je to drzost… A ono to je přesně naopak.

Kdy tu žalobu tedy podáte?

Až ji budu mít připravenou.

To znamená v řádu týdnů, dnů?

To se, paní redaktorko, tak snadno nepřipravuje. Já musím nejprve zjistit, kdo za tím byl.

Proč si myslíte, že za tím někdo byl?

Protože to jsou nepravdy a lži, ale měla byste se zeptat, v čem je ta nepravda a lež.

K tomu se určitě dostanu.

…ale teď řešíme věci, které nejsou podstatné.

Promiňte, ale tady určuji já, na co se budu ptát. Vy říkáte, že máte pocit, že někdo za tím článkem stojí? Takže to vnímáte jako nějakou kampaň proti sobě?

Ne nějakou kampaň proti sobě, dovolím si vás opravit, ale kampaň v souvislosti s mojí nominací a kandidaturou na post, nebo řekněme funkci veřejné ochránkyně práv. Někdo strašně moc nechce, abych se jí nestala. Ale já ho mohu ujistit, i takhle mediálně, že jednak to nestáhnu kvůli lžím. Kdyby to byla pravda, tak ano, ale když je to lež, tak nevidím důvod. Za druhé: Já jsem spokojená i v současné pozici, takže ať to dopadne tak, nebo tak, budu vždycky hájit základní lidská práva…

Kdo by za tím podle vás mohl být?

Netuším.

Info.cz otiskl část vašich článků z časopisu Prokuratura z roku 1979 a z roku 1981. A z nich podle časopisu vyplývá, že jste vlastně psala obhajobu komunistického zneužívání práva.

Ale to právě není pravda. Ať si čtenáři ty články přečtou. A ať si je přečtou nevytrhané z kontextu.

Máme vás tady, tak nám to vysvětlete sama.

Konečně to smím vysvětlit. Tahle studie (ukazuje knihu, pozn.red.), která je publikovaná, z toho vycházely i ty články, takže tady je všechno. Já se omlouvám, že teď budu svým kolegům právníkům ne úplně nejodbornější, ale srozumitelná. Když je někdo pachatel závažné trestné činnosti a opakuje závažnou trestnou činnost, násilnou, sexuální, majetkovou, hospodářskou, tak prostě dřív nebo později skončí ve výkonu trestu odnětí svobody. Tenkrát i tehdy. I tehdy před rokem 1989 jsme měli pachatele závažné trestné činnosti.

Ano, recidivisty… Tyto zákony byly ale zaměřené také proti disidentům.

Jak jsme to měli vědět? To jsme měli kvůli tomu třeba zrušit nepodmíněný trest odnětí svobody? Ten se zneužíval také.

K vám se opravdu nedostala žádná informace, že se tyto zákony zneužívaly proti disidentům?

Jak by se měla ta informace, která byla dostupná po roce 1989, k nám dostat?

Vy jste přece byla ve Výzkumném ústavu kriminologickém, na generální prokuratuře Československé republiky…

Je to Výzkumný ústav kriminologický, při generální prokuratuře. Teď je to Institut pro kriminologii…

Už jste měla za sebou právnické vzdělání, bylo vám už 30 let…

Abychom byli přesní, mezi 28 a 30.

A psala jste o institutu ochranného dohledu dva články, napsala jste o tom i celou knihu. A netušila jste, že byl tento institut zneužíván?

Prosím vás, jak bych to měla tušit? Já jsem neměla přístup… Chci se zeptat toho historika (Petr Blažek, historik ÚSTR, pozn.red.) – nevím, do jaké míry se na čem spolupodílel, ctím presumpci neviny – ale jak on může napsat o mně, že jsem zřejmě byla nějaká elita. Že já jsem musela mít přístup do nějakých archivů nebo spisů… Já jsem sice měla knížku KSČ, s čímž jsem se nikdy netajila, nebyla jsem na to hrdá, nebyla jsem hrdinkou, disidentkou, nicméně jsem nebyla žádnou funkcionářkou.

Přesto, neznala jste kontext, ve kterém jste žila?

Neznala, budete se divit, ale neznala. Vy jste v té době byla, předpokládám, dítě, nebo jste vůbec nebyla.

Ano, tento argument slýchám velmi často, ale myslím si, že je to pro naši diskusi úplně jedno.

Já si myslím, že je to také úplně jedno. Ale když se ptáte na to politické pozadí, tak mi to přijde důležité.

Já se ptám na to, jak jste mohla nevědět, co se děje? Ty informace byly známé. Bylo známé…

Vy chcete říct, že já jsem jako výzkumník, já jsem nebyla soudce…

Navíc jste byla výzkumník…

No právě, chcete říct, že ti, kteří pracovali ve výzkumném ústavu prognostickém, kteří se podíleli na prognózách ekonomického vývoje, nebo ti, kteří se podíleli na výzkumu atomových částic, a později byla sestavená atomová bomba, takže to jsou nějací zločinci?

Jak byste se na to podívala s tím odstupem?

Že jsem ráda…

Že jste ráda, že jste to napsala?

Samozřejmě.

A proč?

Humanizace české justice a trestní justice po roce 1990.

Myslíte, že šlo skutečně o humanizaci? Když si vzpomeneme například na osoby, jako byl například politik Rudolf Battěk, Jiří Gruntorád z Libri Prohibiti…

Ne, vy mě teď zkreslujete v přímém přenosu, paní redaktorko. Já jsem říkala, že po roce 1989 se tvořily základy, abychom mohli využít poznatků z této knihy, kde píšu ve shrnutí a závěrech, co by se mělo dělat. Že by ochranný dohled měli vykonávat probační úředníci, které jsme potom založili zákonem o probační a mediační službě.

Ochranný dohled je ale nástroj, který byl inspirován z velké části ze Sovětského svazu…

Vidím, že jste odborník. My jsme také vycházeli ze zkušeností, které jsou tady citovány. Polský probační systém, anglosaský systém a ty závěry říkají, že bychom měli jít směrem, který bude akcentovat sociální práci.

Tomu rozumím, ale ještě jednou musím položit tu otázku, když nad tím přemýšlíte zpětně, nepřijde vám, že jste tím vlastně sloužila někdejšímu režimu k tomu, abyste „potápěla” disidenty?

To si opravdu nemůžu myslet, paní redaktorko, protože jsem je tímhle nepotápěla. Já jsem se věnovala tomu, pro co měl sloužit ten institut, a ten měl sloužit pro kontrolu pachatelů závažné trestné činnosti. A neměl být zneužíván, nevím, kým teda konkrétně, ale soudci a případně těmi prokurátory, teď bychom řekli státními zástupci, kteří to ukládali politickým disidentům, a příslušníci tenkrát Veřejné bezpečnosti to kontrolovali. To jsme nevěděli a ani bychom se k tomu nepřiblížili. Já jsem nebyla v kontaktu ani s Veřejnou bezpečností.

Pojďme navázat. Vy jste ten článek napsala s Josefem Urválkem. A ten se jako komunistický prokurátor zúčastnil procesu s Miladou Horákovou, má tedy přímou odpovědnost za její smrt, další desítky osob na svém kontě. I tady budete říkat, že jste nevěděla, kdo byl Josef Urválek?

V těch šedesátých letech, kdy se o tom poprvé začalo hovořit, když mi bylo třeba těch 16, 17, 18 roků, a otevřelo se to, tak jsem určitě slyšela jméno Urválek. Já se vám přiznám, že jsem si tyhle politické kontexty tenkrát vůbec nepřipouštěla.

Myslíte, že toto skutečně nějak nepoškozuje jakousi prestiž úřadu ombudsmana?

A proč, když je to odborná práce, která se týká ochrany společnosti před závažnými pachateli trestných činů…

Ochrany, která ale v důsledku vedla k tomu, že byla pod dohledem řada nevinných lidí, kteří nevyhovovali.

To říkáte vy, to není pravda.

Tak můžu uvést hned několik příkladů právě z řad disidentů, jako byl například pan Rudolf Battěk, tedy politik, nebo Jiří Gruntorád anebo například také disident Pavel Wonka.

Já jsem byla dokonce v té vyšetřovací komisi, která řešila jeho úmrtí a kde byly podmínky věznění kruté.

A vám nepřijde z tohoto pohledu zvláštní, že vy jste tedy seděla v té vyšetřovací komisi, která měla vyšetřit smrt disidenta Pavla Wonky, a přitom jste o pár desítek let zpátky psala práci, která praktiky a zneužití zákona tehdejšího režimu obhajovala?

Kdyby to tak bylo, paní redaktorko, tak by to bylo strašné. Ono tak vůbec není, tu práci byste si měla prostudovat. Netušila jsem, že práce z roku 1984 bude teď tak populární. Samozřejmě asi tam najdete některé věci, které bychom teď napsali trošku jinak, ale ta odbornost, ten obsah, to, jak tam navrhuji instituty, které se potom podařilo spolu s dalšími kolegy, mými vrstevníky, prosadit v 90. letech a zhumanizovat trestní justici, založit probační, ty tam jsou.

Vy tam vidíte tedy jedině pozitivní rysy?

Odbornost, ryzí odbornost.

A necítíte třeba potřebu se omluvit někomu, koho to mohlo poškodit?

Já jsem nikoho nepoškodila výzkumem, který se týkal recidivistů, paní redaktorko.

Nebyli to pouze recidivisté, to je přece známé…

Jak já jsem to mohla vědět.

Teď to víte. Ptám se teď v roce 2020, necítíte nyní potřebu, když víte, co eventuálně ten výzkum mohl způsobit, se omluvit?

Ale ne, protože ten výzkum nic nezpůsobil, ten naopak ukázal, že musí být takovýhle institut, že je velmi potřebný, ale v jiné podobě. Nemají to dělat příslušníci Veřejné bezpečnosti, ale hlavně sociální pracovníci. Tam byli také sociální kurátoři. Čili my jsme šli po roce 90 jinou cestou…

Jak víte, že to nic nezpůsobilo, když jste říkala, že k té praxi jste neměla přístup?

Já jsem o tom hodně publikovala a učím to na filozofické fakultě, takže jsou metody kriminologického výzkumu a vy musíte jít do spisů a mít rejstřík trestů a zjistit, kdo má uložený ten ochranný dohled.

Takže jste měla přístup ke konkrétním případům?

Ale ne konkrétním, které byly konkrétní z toho hlediska, jak vy říkáte, nějací političtí disidenti. Já jsem vůbec nevěděla, že se to zneužívá vůči nim. My jsme dostali vybraná data tak, aby byl reprezentativní výzkum, abychom mohli generalizovat poznatky na všechny, kterým byl podle zákona určen ten ochranný dohled. A ten institut tomu sloužil. Té kontrole a my ho máme v jiné podobě, to je pravda.

Paní Válková myslíte, že budete ombudsmankou?

Vůbec nevím a můžu vám říci, že jsem spokojená i v pozici zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Zeptejte se lidí, zeptejte se jich po 7, 8 měsících, co se podařilo posunout a kam ta oblast teď směřuje.

Vy byste si přála být ombudsmankou?

Také to tak není. Mně byla vyslovena panem prezidentem důvěra, velká, jmenoval mě jako svoji jedinou nominantku.

Máte důvěru hnutí ANO, zjišťovala jste si podporu?

Ano. Mám. Takže já v podstatě do té volby jdu a vím, že když odejdu, tak tam bude řada zákonů, které si myslím, že bych měla – a teď budu neskromná – sílu prosadit. A když odejdu, tak možná to bude těm zákonům trvat déle. I třeba v té trestní justici.

Nevnímáte, že to, s čím server Info.cz přišel, vás mohlo jako kandidátku na ten úřad poškodit?

Ne.

Ani v očích třeba vašeho šéfa Andreje Babiše? Ozval se vám?

Ne. Myslím si, že spolu budeme mluvit zřejmě zítra, že se mě na to možná zeptá. On v tomto směru mně věří. A ví, že to odborné renomé mám natolik vysoké, že pochybuji, že by mě on nějak potřeboval obhajovat, já se obhájím sama.

A co Miloš Zeman, který vás na funkci navrhl? Ten vám také bude věřit?

Věřím tomu, že ano, když mu to vysvětlím, pokud bude vůbec chtít vysvětlení. Ale já jsem neodpověděla na vaši otázku, jestli bych chtěla být ombudsmankou. Když jdete do nějaké volby, tak to musíte chtít. Ale já mám tu obrovskou výhodu, že i když by ta volba nevyšla, tak jsem spokojená s tou pozicí, kterou teď mám, a myslím si, že je také potřebná. Čili já do ní půjdu, ale nebudu chodit po klubech a prosit. A tohle by mě nemělo poškodit.

Když bude velký tlak od vašich vládních kolegů, koaličních kolegů, rezignujete na funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva?

Ale proč?

I na tu kandidaturu?

Ale proč? Tohle je lež, naopak já se budu bránit, zítra vyjde jiný lhavý článek, například, že jsem se podílela na propagaci něčeho před rokem 89, což není pravda. To byste tímto způsobem zlikvidovala jakéhokoliv politického protivníka. Přece se vždycky musí prokázat pravda. A já se za tohle nestydím, protože řada těch poznatků z oblasti kriminality mládeže, výkonu nepodmíněného trestu, ochranného dohledu sloužila jako na jedné straně „tudy ne”, na druhé straně pro možnost zavést třeba výchovný dohled u mladistvých. To se podařilo, v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže s profesorem Šámalem a s doktorem Sotolářem, soudcem městského soudu.

Já mám ještě jednu otázku. Kdy jste vstoupila do komunistické strany?

Já si přesně nepamatuji, tu legitimaci jsem samozřejmě vrátila. A myslím, že to bylo 72, 73, 74. V tomhle rozpětí.

A proč to není v žádných vašich životopisech?

A proč by to tam bylo?

Není to poměrně podstatná informace například pro vládní zmocněnkyni pro lidská práva, ne?

Já jsem to nikdy netajila a říkám to. A mám takový pocit, že se mě nikdy nikdo neptal, kdy jsem se stala členkou ANO.

Teď ANO srovnáváte s komunistickou stranou?

Nebo když bych se stala členkou KDU-ČSL nebo ODS. Většinou tam není to datum vyžadováno, kdyby bylo, tak bych asi po tom pátrala a určitě bych se dopátrala, protože já teď nevím, jestli to bylo v roce 73 nebo 74. Ale v těchto letech. Jestli vám to takhle stačí.

A z jakých to bylo důvodů?

Kariérních. Chtěla jsem zůstat na katedře trestního práva. Pan profesor Růžek mi tehdy řekl, protože jsem byla výborná studentka, už jsem publikovala a chtěla jsem se podílet i na výuce, že k tomu, abych tam zůstala, je to třeba. Takže tenkrát to nebyl problém, byla to opravdu formalita. A tak jsem to udělala, pak jsem stejně to místo nedostala, ale to už je vedlejší věc. Prostě nakonec jsem se tedy nestala tou asistentkou. A byli jiní vhodnější kandidáti nebo kandidátky.