Článek
V listopadu roku 2020 bylo Česko ponořené do tzv. druhé vlny. Denně kvůli covidu umíralo přes dvě stovky lidí. Česká republika tehdy vedla světové žebříčky v šíření covidu-19.
O rok později počty nakažených znovu stoupají a počet lidí hospitalizovaných kvůli koronaviru roste rychleji, než ministerstvo zdravotnictví předpovídalo i ve svém nejčernějším scénáři. Nemuselo to tak být, jak ostatně uznává i ministr Adam Vojtěch: „Kdybychom měli dostatečnou proočkovanost, můžeme opatření zrušit a vrátit se k normálnímu životu.“
Proč tedy v Česku dostatečná proočkovanost není? Podívali jsme se podrobněji na průběh očkování od prosince 2020 až po současnost.
Následující interaktivní graf zobrazuje historii očkování proti covidu-19 v Česku. Pomocí listování kartičkami pod grafem si můžete prohlédnout jednotlivé fáze s popisky:
České vládě se (po počátečních zmatcích s registracemi) podařilo celkem rychle proočkovat ty občany, kteří o to měli už od začátku zájem. Mnoho dalších lidí ale Česko k očkování povzbudit nedokázalo. Proč?
Málo důvěry ve stát
Při pohledu na statistiky proočkovanosti jednotlivých evropských států je poměrně zřetelné, že čím více jdeme na východ, tím klesá proočkovanost. Státy západní Evropy mají obecně o něco vyšší procento ukončeného očkování než státy ve východní části kontinentu.
„Česko je se svou proočkovaností někde uprostřed, srovnáváme-li jej v rámci států Evropské unie. Pokud referenční skupinu rozšíříme na celou Evropu, tak jsou na tom Češi o něco lépe. Ve východní Evropě je totiž řada států, které mají opravdu nízkou míru očkování,“ upozorňuje Srđan Matić, šéf kanceláře WHO v České republice. „Ve střední Evropě pak Česko a Maďarsko vedou a mají vysokou míru očkování, zvláště v porovnání třeba s Bulharskem nebo Rumunskem. Celkově bych tedy řekl, že na tom Česko není špatně, ale rozhodně má ještě co dohánět.“
Bulharsko jako jedna z mála těchto „východních“ zemí zveřejňuje poměrně aktuální data o tzv. nadúmrtích. Je z nich patrné, že už v průběhu září 2021 tam počet úmrtí stoupl v některých týdnech o více než 50 procent nad dlouhodobý průměr.
Protože nákup vakcín probíhal v rámci EU společně, mohly mít technicky vzato všechny členské země podobnou proočkovanost. Rozdíly lze ale vysvětlit odlišným přístupem vlád. A také různou mírou důvěry ve stát.
V tomto ohledu to ovšem mají vlády východních zemí, včetně Česka, zřejmě poněkud obtížnější než jejich kolegové na západě. „K politické kultuře zemí východní Evropy patří obecně menší důvěra v instituce,“ říká Jan Šerek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Opatření proti koronaviru, včetně očkování, byla tedy ve východních zemích přijímána obecně s poněkud větší skepsí než na Západě.
Ve východní Evropě máme posttotalitní syndrom.
Dobře to ilustruje výzkumná sonda, kterou v rámci většího projektu provedl právě Jan Šerek spolu s Martinou Klicperovou z Psychologického ústavu AV ČR v Praze a kolegy z Jacobsovy univerzity v německých Brémách. Výzkum ukázal, že důvěra k protipandemickým opatřením je v Německu vyšší než na Slovensku nebo v Česku. Zároveň se ukázal i poměrně zřetelný rozdíl mezi bývalými zeměmi NDR a původními spolkovými zeměmi. Dnešní obyvatelé bývalého východního Německa (ač nutně nemusí být původem z bývalé NDR) byli sice ve svých postojích spíše blíže západním Němcům než obyvatelům Česka či Slovenska, ale jejich postoje i tak byly zřetelně skeptičtější.
„Bohužel nemáme ‚východoněmecký‘ vzorek dost velký a v Berlíně už se východ a západ nerozlišuje, i tak jsou ale výsledky konzistentní a ukazují všechny stejným směrem – k většímu negativismu na Východě a k něčemu, čemu já osobně říkám posttotalitní syndrom,“ říká spoluautorka výzkumu Martina Klicperová. Češi tedy mají nejen rozporuplnější vztah k fungování demokracie, jsou také mnohem skeptičtější, a to nejen ve vztahu ke státu.
Zmatek namísto odbornosti a odůvodnění
Vyšší skepse občanů ve východních zemích ale neznamená, že si jejich vlády nemohly počínat lépe. „Na rozdíl od Němců byli občané Česka obecně velice kritičtí zejména v hodnocení neodbornosti protipandemických nařízení a jejich špatném ospravedlňování lidem,“ zdůrazňuje Klicperová a poznamenává, že německá kancléřka Angela Merkelová (sama původem vědkyně) se opírala o odborné týmy. V Německu hrál velkou roli prestižní Kochův institut a veřejnost byla pravidelně informována špičkovým virologem Christianem Drostenem.
Během pandemie poklesla důvěra v českou vládu.
U nás se naopak vládní a ministerské odborné týmy neustále proměňovaly, docházelo k častému střídání na postu ministra zdravotnictví, nařízení vyznívala spíše chaoticky než plánovitě a navíc se čas od času ukazovalo, že nejsou právně v pořádku.
Česká vláda za dobu trvání pandemie nedokázala veřejnost přesvědčit, že by její kroky a doporučení byla hodná následování. Ukazují to mimo jiné i data získaná již zmíněným českým týmem z AV ČR: „Mezi jarem 2020 a 2021 došlo v oblasti zvládání pandemie k poklesu důvěry ve vládu,“ říká Šerek.
Pokles důvěry byl plošný, napříč celým spektrem, ale podle dat zůstaly v Česku tři hlavní názorové skupiny. Loajální podporovatelé vlády, kteří považovali covid za nebezpečný a opatření dodržovali, dále poměrně sofistikovaní respondenti, kteří sice s vládou nesouhlasili, ale rizika covidu také vnímali, a konečně hodně početná skeptická skupina vysoce nespokojených odpůrců protiepidemických opatření, kteří samozřejmě kritizovali i vládu.
„Je zajímavé, že poslední skupina zůstala mezi lety 2020 a 2021 zhruba stejně veliká,“ říká Jan Šerek. Jinak řečeno, nesouhlas s protiepidemickými opatřeními, se kterým je často spojen odpor proti očkování vůči této nemoci, není podle výzkumníků o tolik častější, než byl před rokem.
Odpor k očkování proti covidu
Podle českých dat má setrvale zhruba šestina lidí pevný názor nedat se naočkovat. V kontextu „antivax“ hnutí je to poměrně hodně: „My sice nemáme dobré údaje o tom, kolik lidí odmítá povinné očkování dětí, můžeme to soudit jen nepřímo z údajů o proočkovanosti, ale je jich zřejmě několikanásobně méně než lidí, kteří rozhodně nechtějí vakcínu proti covidu,“ říká Jaroslava Hasmanová Marhánková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Jde podle všeho o různé skupiny, které se mohou částečně překrývat, ale spíše jen z malé části. Používají jiné argumenty, udávají jiné příčiny, proč s očkováním nesouhlasí, a koneckonců (alespoň zatím) jsou v odlišné pozici vůči státu. Povinné dětské očkování je spojeno s výrazně většími sankcemi (děti nesmí do školky). Češi také na takový názor pohlíží výrazně kritičtěji než na odmítání covidové vakcíny.
Situace není ovšem neměnná. V rámci průzkumu Život během pandemie společnost PAQ Research sbírá data průběžně od března 2020.
Výsledky ukazují, že přestože důvěra ve vládu slábne, od jara 2021 se ochota Čechů k očkování zvyšuje. Podle nich srovnání se zářím 2020 také ubylo lidí, kteří by se očkovat nenechali – ze třetiny na přibližně pětinu. A je zjevné, že i u lidí, kteří očkování radikálně odmítali, je možné názor změnit, jak ukazuje graf přelivů mezi skupinami: 39 % lidí, kteří vakcínu v září 2020 zcela odmítali, bylo v červenci 2021 naočkováno.
Jak se ochota přelévala mezi skupinami.
Proočkovanost populace se nyní pohybuje kolem 57 procent, takže existuje stále poměrně velká skupina, kterou by ještě mělo být možné přesvědčit. Stát se evidentně rozhodl pro přitvrzení sankcí pro neočkované, ale to samozřejmě není jediná možnost: „Hodně se podcenilo, že lidé můžete nejen trestat – tím, že třeba nemohou do restaurace –, ale také jim můžete dát něco navíc,“ tvrdí Jaroslava Hasmanová Marhánková.
Jako vzácný příklad takové motivace označuje nápad na dva dny volna navíc u státních zaměstnanců, kteří se nechají očkovat. Problém byl podle ní v tom, že šlo o skupinu, u níž podobné opatření nebude mít velký efekt. „Patří z velké části do skupiny, ve které je proočkovanost poměrně vysoká,“ vysvětluje socioložka a dodává: „Kdyby stejnou nabídku dostali lidé pracující v masokombinátech Agrofertu, efektivita opatření by byla nesrovnatelně vyšší.“
Jak lépe motivovat?
Tento předpoklad se zakládá na dalším údaji, který se zřetelně projevuje v údajích z průzkumu Život během pandemie: menší proočkovanost je ve skupině lidí s nižším vzděláním a nižšími příjmy, zvláště mezi těmi, kteří nejsou v seniorním věku. Právě takoví lidé by nejspíše možnost dvou dní placeného volna ocenili ještě více.
Zaměstnavatele ovšem k takovému kroku v Česku nic nemotivuje. Pokud se k takovému kroku odhodlá, bývá to spíše u již tak dobře hodnocených profesí. Které navíc mohou během nejhorších covidových vln velmi často práci vykonávat z relativního bezpečí domova.
Podobné volno by vyřešilo také další problém chudých: obavu, že jim kvůli očkování bude tak špatně, že nebudou moci jít do práce. Ani tento problém české úřady dodnes nijak nevyřešily. I krátkodobý výpadek příjmů přitom pocítí mnohem více než lidé, kteří volno po očkování dostanou spíše. To se samozřejmě obecně týká i OSVČ, včetně lidí na „švarcsystému“.
Ochota lidí k očkování by se zvýšila, pokud by měli od státu záruku, že nebudou mít výpadek příjmů.
Alespoň jednu překážku se ovšem podařilo v poslední době odstranit: od léta se otevřela očkovací centra i pro neregistrované. Zároveň se ukazuje, že od července výrazně stoupla proočkovanost mezi lidmi, kteří jsou pod hranicí příjmové chudoby. Podle dostupných dat ze 40 % v půli července na 57 % v polovině října. Právě jim mohlo zjednodušení výrazně pomoci; třeba proto, že pak prakticky není zapotřebí dohody se zaměstnavatelem.
Podobných „mikropolitik“ by se dalo připravit vícero, domnívá se Jaroslava Hasmanová Marhánková: „Museli bychom ovšem pracovat s tím, co o lidech a jejich postojích víme. V tom já jako socioložka vidím zásadní problém: nepočítá se s tím, že jsou živí aktéři, kteří mají své představy, své vzorce chování, a ty musím do svých úvah při tvorbě politik zahrnout.“
Jeden konkrétní benefit navrhuje sociolog Daniel Prokop z PAQ Research: „Na základě našich dat vidíme, že ochota ke třetí, posilující dávce je výrazně nižší u lidí, kteří měli po první nebo druhé dávce vedlejší účinky, kvůli nimž nemohli do práce,“ vysvětlil nám po telefonu. Kdyby měli lidé záruku, že mohou jít po očkování na neschopenku, jejich ochotu k očkování by to zvýšilo.
„Lidé, kteří po očkování měli středně závažné nežádoucí účinky jsou k 3. dávce očkování ochotni v 56 % případů. Ti, kteří středně závažné nežádoucí účinky neměli, jsou ochotni v 73 % případů,“ uvádí PAQ Research ve své tiskové zprávě. „Tato souvislost existuje i v rámci věkových skupin. Stát by se tedy měl zaměřovat na redukci nejistot, které může ovlivnit například nabízet po očkování plnou nemocenskou v případě nežádoucích účinků.“
Jak se přiblížit zájemcům?
Jednou ze specifik české očkovací kampaně je, že vynechala nezvykle velkou část nejzranitelnějších, tedy těch nejstarších. Stále nám v této skupině zůstávají desítky tisíc lidí, kteří zatím nebyli očkováni.
V Česku se příliš spoléhalo na velká očkovací centra.
Situace, o které se ví již měsíce, se také bohužel příliš nelepší. Od 1. září lidé starší 80 let dostali jen asi sedm tisíc prvních dávek vakcíny. Ale zůstává stále více než 70 tisíc lidí zcela bez vakcíny.
Chyba je jednoduše v tom, jak je u nás nastavené očkování, domnívá se epidemiolog Petr Smejkal z IKEM a skupiny MeSES: „U nás se spoléhalo především na nemocnice a velká centra a počítalo se, že pacienti přijdou do nich. Ale nepočítalo se s tím, že by se lékařům či třeba nadacím a charitám platilo za to, že dojedou za těmi, kteří do center nemohou.“
Je to (další) problém nízkopříjmových, ale v ještě větší míře seniorů. Ukazují to praktické zkušenosti v Česku fungujících mobilních týmů: „Minimálně polovina lidí, kteří se k nám přijdou bez registrace očkovat, jsou spíše senioři. Já si myslel, že to budou spíše mladí nebo lidé, kteří jsou hodně zaměstnaní, ale bylo to hodně seniorů, hodně lidí, kteří sotva chodili, byli o berlích apod.,“ řekl nedávno pro Seznam Zprávy Jindřich Vobořil ze společnosti Podané ruce, která vysílá mobilní týmy do několika krajů.
Problémy s mobilními týmy
Mobilní týmy tedy jsou a fungují, ale je jich jednoduše málo. Hlavní důvod je prozaický: platby pro ně nestačí na úhradu jejich provozu. Zaplaceno je dnes možné dostat od státu pouze za očkování, nikoliv za cestu k pacientovi. Paradoxně přitom není problém dostat dotaci na provoz běžného očkovacího centra. S tím se ve strategii počítá; s dotací na výjezdy za těmi, kteří do očkovacího centra nepřijdou, protože nemohou či nechtějí, už nikoliv.
Chybějící podpora výjezdů v některých lokalitách nebyla takovým problémem. To platilo třeba pro Prahu 7, kde se takhle podařilo naočkovat velkou část seniorů. Jakmile se ovšem vzdálenosti prodlouží, sídla zmenší (takže na jednu cestu se naočkuje méně osob), finanční ztráty rychle rostou.
„Během srpna letošního roku jsme na výjezdech mobilních týmů tratili zhruba půl milionu korun,“ shrnuje Vobořil. Dodejme, že brněnská organizace dnes zajišťuje výjezdy za očkováních ve čtyřech krajích. Ve třech předtím nikdy nepůsobila, ale jiní zájemci o provoz mobilních očkovacích týmů nebyli.
Rentabilita tohoto typu očkování se nyní zlepšila, není to ovšem tím, že by výjezdy zlevnily nebo se systém podpory změnil. Je to důsledek podávání „boosterů“. Na ty za mobilními týmy přijde více lidí, naočkuje se jich více, a tak organizátor dostane větší úhradu.
Na jeden výjezd jich musí být podle zkušeností Podané ruce zhruba sto, aby se náklady vrátily. Což v některých větších sídlech není problém (zvláště pokud se zároveň podávají i boostery), ale odrazuje od cest do vzdálenějších a menších sídel. I to je nejspíše důvod, proč okrajové části republiky mají nižší proočkovanost.
„My jsme provoz mobilních týmů vzali jako svůj úkol, protože jsme neziskovka a v téhle činnosti utopené peníze doplníme jinak, ale nemocnice nebo soukromé firmy, třeba takový Agel, si něco takového nemohou dovolit,“ myslí si Jindřich Vobořil.
Problém by bylo možné samozřejmě vyřešit změnou úhrad za očkování. „To není až tak složité, ale tady se nepodařila celá řada jiných relativně jednoduchých věcí…,“ říká rezignovaně Petr Smejkal.
Nedostatečné využití praktických lékařů
V našem průzkumu „Jak si pamatujeme pandemii“ se v komentářích v různých obměnách opakovala jednoduchá věta: „Snad jedině kdyby mi vakcínu dal můj lékař…“ Jenže praktičtí lékaři byli z očkovací kampaně do značné míry vyloučeni.
Zpočátku šlo o problém s koordinací a distribucí vakcín. Speciální přepravky s vakcínami Pfizer/BioNTech třeba obsahovaly cca tisíc ampulí a celkem skoro pět tisíc dávek. Skladovat takové množství vakcíny bylo proveditelné pro nemocnice nebo očkovací centra, nikoli však pro praktické lékaře. Ti tedy dostávali vakcíny AstraZeneca, ale o ně byl zase mezi pacienty menší zájem.
Přestože praktičtí lékaři od začátku deklarovali velkou ochotu očkovat, stát jim k tomu nedokázal zajistit vhodné podmínky. Nepomohl tomu ani komplikovaný a přetížený registrační systém.
Lékaři, kteří se do očkování zapojili, někdy dokonce museli vylévat vakcíny, které se nepodařilo včas vyočkovat. Ministerstvo nicméně počítá do budoucna s větším zapojením praktických lékařů: „Praktičtí lékaři podali více než 1 362 000 dávek očkování a registrují celkem více než 109 000 osob,“ uvedl v prezentaci Ladislav Dušek z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. „Z registrovaných tvoří cca 17 % senioři nad 80 let a 28 % senioři ve věkové kategorii 70–79 let.“
Sílící vlna jako nejlepší kampaň?
Praxe ukazuje, že řada lidí si teprve až v nemocnici uvědomí, že očkování jim mohlo ušetřit problémy a zachránit zdraví. V takovou chvíli už je ale na aplikaci vakcíny pozdě.
Paradoxně ale právě stoupající čísla hospitalizací nakonec povedou k tomu, že se nechá naočkovat více lidí. „V populaci bude ještě větší virová nálož a to vytvoří ještě větší tlak na ty neočkované,“ domnívá se René Levínský, matematik z Centra pro modelování biologických a společenských procesů. „Pak je jistá šance, že se i tito lidé začnou očkovat.“
Data z různých zemí totiž podle něj ukazují, že nejefektivnější kampaň pro očkování je horšící se epidemická situace. „Ta totiž vede k reálným obavám o vlastní zdraví,“ pokračuje Levínský. „Ve chvíli, kdy je nákaza blízko, přestáváte přemýšlet, jestli strávit dvě hodiny cestou do očkovacího centra, nebo si radši chvíli číst. Jdete se prostě očkovat.“
Momentálně by podle Levínského mělo být největší prioritou státu proočkování rizikových osob. Nejde jen o vakcíny pro dosud neočkované lidi. Důležité je také posílení imunity pomocí posilující dávky (tzv. boosteru).
V Česku je nyní 859 tisíc lidí starších 65 let, kteří jdou do následující vlny nedostatečně chráněni.
V současné době je v Česku 395 tisíc lidí starších 65 let, kteří ještě nemají ukončené očkování. K tomu je v této věkové kategorii 618 tisíc lidí, kteří očkování mají ukončené před více než půl rokem, a nejsou tedy kvůli postupně klesající imunitě naplno chráněni. Jen 155 tisíc z nich zatím dostalo posilovací dávku.
Jinými slovy – je zde 859 tisíc lidí starších 65 let, kteří jdou do následující vlny buď zcela nechráněni, nebo jsou chráněni jen částečně. S tím, jak bude stoupat počet nakažených, bude to právě tato skupina, která ponese největší následky. Řada z těchto lidí se dostane do nemocnice a mnozí z nich zemřou.
V posledních dnech stoupá zájem o posilovací dávky. Prvního listopadu jich lékaři aplikovali přes 19 tisíc. Posilující dávka chrání člověka už druhý týden po aplikaci. Jde o jeden z mála spolehlivých individuálních nástrojů prevence, které v této chvíli ještě máme k dispozici.
