Pod čarou: Vzpomínky na ticho. Proč hluk přebíjíme dalšími hluky?

Rady pro zvládání stresu jsou vzhledem k povaze doby čím dál tím výnosnější byznys. Pro harmonii duše i těla kdekdo doporučuje meditaci nebo techniky pro zlepšení spánku. Často se taky hovoří o potřebě ticha a škodlivosti hluku. Ticho přitom zdaleka není jen otázkou útěku do lesa či špuntů do uší, a proto je dnešní Pod čarou právě o jeho společenských souvislostech.

První dny lockdownu loni na jaře máme většinou spojené s chaotickým sháněním roušek či velkými nákupy, ale mně se do paměti výrazně zapsala ještě jedna věc. Prázdné ulice bez aut, nezvykle hlasitý zpěv ptáků a ticho upozorňující na chybějící hukot města. A i když se doprava a život pomalu vrátily do normálu, ticho ještě úplně nevyklidilo pole. Při práci z domova jsem si odvyknul neustálému poslechu hudby, který pro mě býval nutným doplňkem práce v kanceláři, a začal si taky všímat různých kategorií ticha – i zdmi tlumené hluky bytového domu totiž zní úplně jinak v pondělí ráno a v neděli dopoledne. Moje láska k tichu asi není výjimečná, a právě ticho a větší péče o něj by měly být jednou z věcí, které bychom po pandemii neměli opouštět.

Před pár dny prolétla v médiích zpráva, že pařížská starostka Anne Hidalgová ve většině ulic v centru francouzské metropole omezila maximální povolenou rychlost na 30 km/h. Její krok pozitivně komentoval i pražský magistrát a u nás na Seznam Zprávách ho zevrubně analyzoval architekt Peter Bednár. Snižování rychlosti je většinou obhajováno ekologickými přínosy, větší bezpečností a plynulejším provozem, ale zásadní je i omezení hluku.

Ten má závažné zdravotní dopady, od poruch spánku a soustředění až po vysoký tlak a srdeční choroby. Řada lidí mu nemůže uniknout – téměř 70 milionů Evropanů musí denně snášet hluk ve výši přes 55 decibelů, tedy zákonem stanovený maximální limit. Na řadě míst ve městech je zvukové znečištění ještě mnohem silnější a zdravé samozřejmě nejsou ani nižší hodnoty nepřetržitého hluku. Většina rámusu přitom pochází z dopravy a bez snižování rychlosti, urbanistických úprav a celkového omezování automobilismu (ale i letectví nebo vysokorychlostních tratí) se tak ve snaze o tišší město prostě neobejdeme.

Existují různé kategorie hluku a lidé jsou na ně také v různé míře citliví. Na obtíž je i kravál z restaurační zahrádky či dětského hřiště, hluční sousedi nebo zvuk projíždějící tramvaje, ale osobně mi tyto zvuky na rozdíl od aut vadí mnohem méně, protože trvají jen dočasně a nevytvářejí ten nekonečný šum, který je neodmyslitelnou součástí městské krajiny a bez náhlých změn vnímání, jako byly třeba zmíněné první dny pandemie, bychom si jeho existenci často ani neuvědomovali.

Navíc cítím i velký rozdíl mezi hluky umělými a těmi přírodního původu. I když jsou liduprázdné lesy či horská krajina často považovány za synonymum ticha, ve skutečnosti je v nich často dost rušno, ať už za to mohou ptáci, vítr, nebo třeba hučící řeka. Jenže na rozdíl od startující motorky tyto zvuky většinou nepovažujeme za hluk a snášíme je mnohem lépe – proto mi ostatně moc nevadí dětský křik či občasná pouliční opilecká hádka, které svým způsobem dodávají městu život stejně jako vrkající holubi. Vyniklo to zejména ve zmiňovaných dnech na začáku pandemie, kdy z ulic zmizely i tyto zvuky a často to vytvářelo dost tísnivý dojem.

Když má ovšem někdo kvůli životu na rušné křižovatce dlouhodobě nervy napnuté k prasknutí, nelze se moc divit, že nesdílí mou lásku k pouličnímu životu a volá policii, jen co si soused pozve pár kamarádů na večeři. Leckdo by mohl namítnout, že komu vadí hluk, ten nemá bydlet ve velkoměstě, jenže taková rada se zcela míjí s realitou stále více urbanizovaného světa a faktem, že většina obyvatel měst v nich kvůli práci nebo jiným důvodům prostě bydlet musí.

Život na pozadí nekonečného stresujícího hluku nám nejen ničí zdraví, ale sebral nám i schopnost vnímat různé druhy ticha. Často nás dotlačí až do situace, kdy nezbývá než bojovat s hlukem prostřednictvím dalšího hluku. Asi nejlépe to jde vidět na proměně způsobu, jakým posloucháme hudbu. Vytváření osobního soundtracku k nejrůznějším činnostem je zvykem už od vynálezu walkmanu, ale rozmach streamovacích platforem ještě urychlil posun k nesoustředěnému poslechu a Spotify se teď chlubí, jak si jeho uživatelé libují v tematických playlistech k takřka všem životním aktivitám od probuzení přes sport a práci až po usínání.

Mnoho lidí si místo hudby dokonce pomáhá zvuky přírody nebo tzv. bílým šumem. Nicméně výzkumy ukazují, že „lo-fi beats“ nebo „Mozart for study“ ve skutečnosti produktivitě a kreativitě spíše škodí a pro práci je lepší ticho. Onen zdánlivý pozitivní efekt totiž spočívá spíše v tom, že pomáhá snižovat frustraci z monotónních aktivit (což ví každý zedník, kterému ke spárování dlaždiček hraje rádio) a především umožňuje blokovat hluk z okolí – bohužel jen málokdo má možnost pracovat v naprostém tichu. Jenže i když je nevtíravá muzika lepší než poslech dopravní zácpy pod okny nebo debat kolegů v open space, výsledek je stejný – udržujeme si v uších konstantní hladinu hluku, a stresové reakce se tak mohou dál nerušeně rozvíjet.

Konstantně nasazená sluchátka nejsou jediným příkladem marného boje s hlukem a rušivými podněty – určitě s tím souvisí i stále větší odpor mladé generace (občas trefně přezdívané Generation Mute) k telefonním hovorům a obecně k zapnutému vyzvánění. Spekulovat by šlo i o souvislosti mezi hlukem a  rostoucím počtem diagnóz ADHD, a odjakživa kritizovaným nešvarem je hlasitá hudba v hospodách – opět sloužící hlavně jako metadon pro lidi závislé na neustálé hlukové kulise, kteří by nejspíš v tichu přerušovaném cinkáním půllitrů vyskočili z kůže. Ne že by naprosté ticho nebylo k zešílení (své o tom ví na ČVUT, kde mají tzv. mrtvou komoru pohlcující jakýkoliv zvuk), ale ve většině případů jen trpíme stockholmským syndromem vůči neustálému sonickému teroru všude kolem nás.

Přecitlivělost vůči hluku a všudypřítomný reprodukovaný hlas a hudba paradoxně potlačují naše vlastní zvukové projevy. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy někoho střízlivého viděli na ulici či při práci zpívat, a jak se ošijete, když na sebe někdo křičí přes ulici, jakkoliv je to úplně běžný projev komunikace. Samozřejmě netvrdím, že by bylo vhodné či možné usilovat o návrat někam do zvukových kulis středověké vesnice, ale je dobré mít na paměti, jak zvukové znečištění dost zásadně změnilo naše okolí a často už si neumíme představit žádnou alternativu.

A v neposlední řadě bychom neměli zapomínat i na ticho metaforické – neustále obtěžování hlukem totiž zhoršuje i potíže s přesycením informacemi, a pokud někde skutečně nenajdeme ani kousek „ticha“, je to internet. Jen máloco je tak absurdní (a lákavé) jako představa, že otevřete prohlížeč nebo Twitter a čeká vás tam jen bílé nic a prázdnota.

Víc ticha, nebo chcete-li méně civilizačního hluku, by nám zásadně prospělo. Je proto s podivem, jak málo se tento problém skloňuje. Je to škoda i vzhledem k tomu, že na rozdíl od většiny jiných společenských potíží jsme si v utrpení z hluku relativně rovni – miliardáři si možná mohou užívat klid na soukromých ostrovech v Karibiku a nepracují u sbíječky, ale pokud se chtějí pohybovat i v civilizaci, hluku se stejně nevyhnou. Podobně jako v případě tmy a světelného znečištění je i hluk typickým příkladem společně budované nebo naopak potlačované věci, vedle změny individuálního životního stylu si vyžaduje i reformy shora, a tak nezbývá než doufat, že si ticho minimálně v příštích komunálních volbách někdo vezme za své – ocení to totiž takřka všichni voliči napříč politickým spektrem, a tak tu zatím jen leží na zemi pro prvního vážného zájemce.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.