Pod čarou: Rochnit se v minulosti. Nostalgie nemusí být jen zbytečným sněním

Všimli jste si, jak je populární kultura posedlá nostalgií? Pandemie a lockdowny ještě posílily atraktivitu vzpomínání na staré zlaté časy, kina a streamovací platformy plní sequely a remaky desítky let starých filmů, jedna retro vlna střídá druhou. Proto je dnešní Pod čarou o tom, kde se v nás vlastně nostalgie bere a jak s ní zacházet.

Nostalgie prodává. Vědí to všichni, od majitelů „prvorepublikových“ cukráren přes vynálezce retro týdnů v Lidlu až po členy skupiny ABBA, jejíž nové album už vůbec nezakrývá čistě ekonomickou motivaci. Každý rád vzpomíná na hezčí a jednodušší časy a známé motivy a postavy na filmovém plátně fungují podobně jako proustovská madlenka. Není nic špatného na tom, že se nostalgii někdo snaží zpeněžit, ale nejméně v poslední dekádě je vlna nostalgie opravdu drtivá a zdá se, že její konec není v dohledu.

Nejde přitom jen o další a další vyvařování vesmíru Hvězdných válek. Kulturní recyklace se urychluje a předmětem sladkobolného stesku se také stávají stále nedávnější éry a události. Mileniálové oprašují dětské vzpomínky na Harryho Pottera či (filmového) Pána prstenů, teenageři pro sebe znovu objevili upírskou ságu Stmívání a někteří z nich dokonce nostalgicky vzpomínají na život během začátku pandemie loni v březnu.

Proč ale obdivovat zastaralý kýčovitý film nebo se dokonce rochnit ve vzpomínkách na objektivně tragické období? Tyto otázky si už dlouho klade řada kritiků a kulturních teoretiků, kteří většinou docházejí k tomu, že nostalgie je špatná emoce, která funguje jako droga a brání v rozvoji kultury i celé společnosti. Když ale motivy nostalgie začneme zkoumat podrobněji, zjistíme, že k ní lidé často mají dobrý důvod a ne vždy musí jít o zbytečný a nežádoucí pocit.

Za érou popkulturní nostalgie jsou v první řadě samozřejmě peníze. Publikum sice láká i nová originální tvorba, ale vytěžování nostalgie je zkrátka levnější. Financování nové tvorby je vždy riziková investice, kdežto natočení nové Marvelovky či Disneyho animáku téměř sázka na jistotu.

Na americkém mediálním trhu proběhl v posledních dekádách proces konsolidace, který desítky mediálních domů, filmových a televizních studií sloučil v několik zbývajících velkých hráčů. Ruku v ruce s tím pak šel jejich boj za upevnění a prodloužení autorských práv, kvůli kterému je většina zásadních postav a příběhů chráněná copyrightem i více než sedmdesát let po svém vzniku a stále tak mohou svým majitelům přinášet značné zisky.

Velká část moderní populární kultury se začala utvářet až po druhé světové válce, a tak také nějakou dobu trvalo, než se nashromáždil dostatečný objem motivů a děl, které je možné replikovat – i proto možná máte pocit, že dříve to s retrem nebylo tak žhavé.

Do situace, ve které už velké mediální domy měly pramalou motivaci k nové tvorbě, navíc vtrhla logika algoritmického doporučování. Je velká šance, že se vám stará prověřená věc bude líbit, a pokud vám následně algoritmus streamovací platformy doporučí další klasickou pecku, zase se nejspíš trefí. Tento úspěšný koktejl vlastnické struktury mediálních domů, silných autorských práv a nových technologií produkuje stále více peněz a nikdo ze zúčastněných nemá důvod soukolí nostalgie zastavit. To ale neodpovídá na otázku, proč vůbec nostalgii cítíme a tíhneme k ní.

Nostalgické prožitky se zdaleka netýkají jen kultury. Nemusíme vzpomínat jen na staré filmy, ale i na spoustu dalších věcí, které odvál čas. Pokud věříme v pokrok a lepší zítřky, nutkání k nostalgii není tak silné. Jenže většina společnosti si uvědomuje, že naše budoucnost bude nejspíš dost temná a nejistá, a tak máme pochopitelnou touhu vrátit se alespoň v myšlenkách do časů, kdy jsme nečelili tak těžkým výzvám.

Jak tenhle pocit vypadá v praxi? Třeba jako slogan Make America Great Again. Právě lídři ze všech stran politického spektra všeobecnou nostalgii velmi efektivně využívají a sliby návratu do zlatých časů jsou zásadní zbraní jejich arzenálu. Zdaleka přitom nejde jen o typické populisty typu Donalda Trumpa s jeho výzvami k pochodu zpět do neurčité doby, kdy byla Amerika na vrcholu a vládly v ní staré pořádky. Prakticky totéž dělal i jeho oponent Biden, který se jen zaměřil na návrat do nedávnější Obamovy éry, vymalované v podezřele růžových barvách.

A stejně to mají i ti teenageři, kteří na Tiktoku vzpomínají na zlaté časy začátku pandemie a provokují tím pohoršené dospělé. Samotný pojem nostalgie je složeninou z řeckého nostos (návrat domů) a algos (bolest), a původně se jím označoval pocit bolestivého stesku po vzdáleném a nedosažitelném domově. Ten je pro vykořeněného člověka symbolem jistot a bezpečí, které jsou mu upírány a on musí čelit riskantnímu a nejistému životu plnému nových výzev. Pro lidi, kteří neonemocněli, nemuseli pracovat mimo domov ani řešit žádné jiné závažné starosti, mohl být takovým bezpečným přístavem paradoxně právě první lockdown.

Teenageři teď už sice nemusí sedět zavření doma, jenže po opuštění domácího kokonu opět čelí silné nejistotě a nevalným ekonomickým vyhlídkám, a tak najednou dává smysl, že nostalgicky vzpomínají na první klopotné pokusy o online výuku a domácí šití roušek.

Právě strach z populistů nebo nenažraného kulturního průmyslu bývá důvodem ke kritice nostalgie. Takový pohled ale popírá základní fakt každé terapeutické příručky – totiž že každá emoce má svůj smysl a její potlačování většinou k ničemu dobrému nevede. Proti kritickému vnímání nostalgie se v nedávno vydané knize The Hours Have Lost Their Clock: The Politics of Nostalgia trefně vymezil americký esejista Grafton Tanner. Jeho analýza se místo teoretizování zaměřuje na rozbor skutečných lidských prožitků a dochází k překvapivému závěru – nostalgie může být i velmi užitečná.

Kritici nostalgie většinou tvrdí, že populisté vykreslují idealizovaný obrázek minulosti, která ve skutečnosti zdaleka tak idylická nebyla, a tím „nebohou“ veřejnost obelhávají a brání jí v pokroku. Tanner ale s pomocí v současných poznatků na poli mediálních studií konstatuje, že lidé zdaleka nejsou hloupé prázdné nádoby. Dobře si uvědomují, že vzpomínky na minulost a její realita jsou dvě různé věci a nedají se nabízenou verzí nostalgie tak snadno ošidit.

Všichni dokážeme alespoň zčásti rozlišit idealizovaný obraz od skutečnosti, a pokud zrovna letí osmdesátková retro vlna, znamená to, že její fanoušci prostě rádi nosí barevné teplákovky, a nikoliv, že by chtěli návrat železné opony, faxů a kouření v kancelářích.

Tanner podotýká, že nostalgii se v současné době klimatické krize nelze vyhnout, máme na ni právo a neměli bychom se za ni stydět. Pokud bychom si někdy měli nárokovat stesk po ztracené minulosti, je to právě dnes (pro nostalgii po mizející přírodě se dokonce začal používat výraz solastalgie). Řada současných progresivních myslitelů opakuje, že nemáme jen jedinou vizi budoucnosti a měli bychom se zamýšlet nad alternativami, jenže totéž se dá říci i o minulosti. Ta také není jen jedna a záleží jen na nás, na jaký příběh o minulosti budeme vzpomínat.

To samé platí jak pro kulturu, tak pro politiku. Recyklovat se dá totiž leccos. Pokračování Matrixu na rozdíl od nové desky Abby jistě hloupé nebude a Herbertova Duna je rozhodně inspirativnější příběh než Lucasovy Hvězdné války – hlavně proto, že už před půl stoletím tematizovala klimatickou krizi nebo vykořisťování třetího světa. Tam, kde jeden politik rozfoukává vzpomínky na dobu, kdy světu vládl bílý muž a žena se usmívala u plotny, může jiný vykreslovat éru, kdy měli lidé více jistot, silnější komunitní vazby a víc naděje v budoucnost.

Dobrým příkladem tohoto užitečného využití nostalgie je třeba pojmenování amerického ekologického legislativního balíčku názvem Green New Deal, který má evokovat optimistický náboj Rooseveltových reforem ve 30. letech.

K současné neveselé realitě nás dovedl právě i nekritický důraz na technologický pokrok, rozvoj a čas běžící jen dopředu, a tím nejvýraznějším hlasem lákajícím do nadějné budoucnosti dnes zůstávají pochybní digitální miliardáři typu Elona Muska, kterým bych se zdráhal svěřit křečka na hlídání.

Není proto divu, že se tradiční schéma obrací. Nostalgie nemusí být tradiční doménou konzervativců, a stejně tak na futurismu není nic přirozeně progresivního. Stejně, jako bychom si měli pečlivě vybírat tu správnou variantu budoucnosti, si můžeme zvolit i ten nejlepší obraz minulosti a snažit se mu přiblížit. Pokud planeta hoří, tím nejlepším vodítkem je představit si ji v době, kdy ještě zničená nebyla. A pokud nám v těžké době přinese úlevu nostalgický televizní seriál, nemusíme si to vyčítat. Stačí si jen uvědomit, na co přesně jeho prostřednictvím vzpomínáme, a jak tyhle hezké věci znovu přivést k životu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.