Článek
V posledním půlroce se v různých souvislostech stále více hovoří o „návratu do normálu“, který se z vize pomalu stává realitou. Jenže už samotné slovo návrat s sebou nese spoustu potíží. Hodně věcí totiž před pandemií rozhodně nebylo v pořádku, a proto bychom teď neměli usilovat o zrušení těch několika málo pozitivních změn, které nám covidový rok přinesl. Jeden z největších sporů se momentálně vede o udržení možnosti práce z domova, a proto je dnešní Pod čarou právě o výhodách home office a motivech některých zaměstnavatelů, kteří se s ním stále nemohou smířit.
Dokud trvaly lockdowny, práce z domova byla pro většinu kancelářských pozic nutností. Nebylo jasné, kdy se situace zlepší, a tak mohly firmy volně spekulovat o budoucím uspořádání pracovního života, slibovat zaměstnancům udržení tzv. hybridního systému i po pandemii a tvářit se, že je home office skvělý nápad. Některým to vydrželo dodnes, ale spousta jiných rychle zahodila ohledy a nevybíravě svým zaměstnancům naznačila, aby se připravili k návratu do kanceláří – v letošním třetím čtvrtletí už jej očekávají čtyři pětiny českých firem. Zastavit rozjetý vlak přechodu na home office ale naštěstí nebude tak jednoduché. Kvůli dramatickým proměnám trhu práce teď mají zejména kvalifikovaní odborníci víc možností zběhnout k osvícenějšímu zaměstnavateli a po celém světě se spory o home office rozrůstají v komplexní debatu o samotné podstatě práce a našeho přístupu k ní.
Šťastní chlapi bez závazků
Nejlepší argumenty pro výhody home office poskytuje tvrdá statistika. Většina lidí si jej pochvaluje, a to i podle rozsáhlé studie Microsoftu, která byla prováděna v době vrcholící pandemie, tedy v situaci, kdy se většina z nás tísnila doma se zbytkem rodiny včetně doma vyučovaných dětí a večerní hospoda s kamarády byla jen smutnou vzpomínkou. Je tedy jasné, že po rozvolnění je home office ještě mnohem příjemnější zkušeností.
Rozšíření práce z domova také odhalilo řadu skrytých nerovností, které v běžném pracovním procesu mnoho lidí znevýhodňovaly a bránily jim v kariérním postupu. Matky s malými dětmi, fyzicky i duševně handicapovaní, lidé pečující o starší příbuzné, všichni, kdo musí zdaleka dojíždět, ale také introverti a kdokoliv, kdo zkrátka není mistrem společenské konverzace a drbání u kávovaru. V celkovém součtu se zdá, že práce v kanceláři může vyhovovat jen menšině zaměstnanců a většinu z nich asi tvoří muži bez závazků. A není náhodou, že do téhle kategorie také spadá většina manažerů, kteří teď usilovně bojují o návrat svých oveček na pracoviště.
Je pravda, že home office má i zcela hmatatelné nevýhody – někteří lidé prostě doma nemají vhodné podmínky k práci, někdy při ní dochází ke zneužívání přesčasů a porušování zákoníku práce, ženám může brát část nezávislosti spojené s pobytem mimo domácnost, a samozřejmě v tomto newsletteru zcela pomíjím všechny pracující ve službách, manuálních profesích a dalších sektorech, kde prostě pracovat z domova nejde. Je ale zajímavé, že odpůrci home office se místo těchto faktů většinou uchylují k vágním teoriím o výhodách práce v kanceláři, které ale téměř nikdy nejde prokázat.
Šikana po Zoomu nemá šťávu
Vynechejme dinosaury typu Vladimíra Dlouhého, kteří navzdory statistikám považují home office za flákání a placené volno. Zajímavější jsou tvrzení o tom, že práce v kanceláři podporuje kreativitu, kolektivního ducha a firemní kulturu, a navíc do pracovního procesu lépe zasvěcuje mladé lidi. V naší komentářové rubrice tyhle argumenty před časem shrnul Miloš Čermák, který se mimo jiné odvolával na názory šéfa Goldman Sachs Davida Solomona. Tomu je ovšem 59 let, a když se na spory o home office podíváme touto optikou, dojde nám, že jde kromě jiného o zásadní generační střet.
Většina vrcholových manažerů začínala kariéru v dobách, kdy byl internet stále přinejlepším jen doplňkem kancelářské práce, a to bohužel formuje jejich představy o firemní kultuře a způsobu týmového vedení. Pití kávy s kolegy a vysedávání v zasedačkách skutečně nejsou nutné části pracovního procesu. Kreativní porady, schůzky a networking se bez problémů dají zvládnout online, což ostatně potvrdí kdokoliv, kdo prostřednictvím internetu získal vzdělání, práci i partnerské vztahy, tj. asi každý mladší pětatřiceti let. Sám jsem se onehdy zděsil nad tím, kolik mi v diáři po rozvolnění přibylo různých polopracovních kavárenských schůzek, a zase je rychle začal přesouvat do kyberprostoru.
Snad nejvíce pochybným argumentem je pak onen údajný mentoring mladších kolegů, který nedávno propagoval i britský ministr financí Sunak. Ten totiž v praxi místo předávání profesních zkušeností většinou spíš jen upevňuje mocenskou dynamiku, u žen často hrozí i sexuálním obtěžováním, a ve většině případů se dá také bez problémů uskutečnit online.
Mentální nastavení mnoha manažerů nedávno v The Atlantic shrnul americký PR expert Ed Zitron, který jako největší žáby na prameni trefně odhaluje nikoliv šéfy na samotném vrcholu korporátní hierarchie, ale především střední management. Právě v jeho řadách se totiž vyskytuje řada lidí, jejichž práce spočívá ve svolávání nekonečných porad, napomínání podřízených a přípravě atraktivních prezentací pro nadřízené. Práce z domova ovšem většinu těchto zbytečností odstranila a navíc kancelářským minidiktátorům sebrala i pocit moci, kterým mohou disponovat ve fyzickém prostoru – po Zoomu můžete těžko podřízeným koukat přes rameno a ani virtuální „pozvání na kobereček“ nemá zdaleka takovou váhu.
Home office navíc nepříjemně zviditelňuje všudypřítomný fenomén nesmyslných pracovních pozic, které ve své virální eseji (a později i knize) britský antropolog David Graeber výstižně pojmenoval jako Bullshit Jobs, tj. Práce na h*vno. V aktuální situaci totiž manažeři musí buď předstírat nevědomost a skousnout fakt, že jejich zbyteční podřízení budou na home office zvelebovat zahradu a luštit křížovky, nebo přiznat nefunkčnost systému a tím ohrozit i svou pozici – méně zaměstnanců totiž vyžaduje méně manažerů…
Kancelář budoucnosti není herna ani open space
Boj o udržení práce z domova ale nejde vyhrát jen odhalením zbytečných posouvačů e-mailů. Aby home office skutečně fungoval, je třeba vyjasnit, jak by vlastně měla kancelář budoucnosti vypadat, a hlavně proměnit celé přemýšlení o pracovním životě. Jinak totiž „hybridní režim“ zůstane jen krycím výrazem pro vynucení návratu do kanceláře salámovou metodou.
V první řadě se novému systému musí podvolit právě zmiňovaní vrcholoví manažeři, kteří určují pracovní režim zbytku firmy a ostatní zaměstnanci se jim přizpůsobují. Jak správně podotýká Zitron ve svém newsletteru, je také potřeba obrátit celé paradigma a začít home office chápat nikoliv jako doplněk práce v kanceláři, ale naopak jako hlavní mód práce. Kancelář by měla zůstat místem určeným jen pro ty, kteří z nějakého důvodu nemohou pracovat z domova, a měla by být uspořádána primárně pro komunikaci s kolegy na home office – open space by se tak měl proměnit v uzavřené kóje usnadňující online hovory a doplněné o prostor určený k výjimečným fyzickým setkáním.
Pokud bychom se drželi stávajícího režimu, snadno se může stát, že kolegové docházející osobně pomrkávat na šéfa budou působit efektivněji než ti doma, kteří budou následně podvědomě také tlačeni k návratu. A nakonec je potřeba připustit, že přechod na home office bude bohužel mít i své poražené – hraje totiž do karet efektivním a talentovaným dříčům, ale znevýhodňuje početnou kastu usměvavých diplomatů, kteří postavili kariéru na osobním charismatu, konverzačních schopnostech a kancelářských intrikách.
Dalo by se ještě dlouho psát o tom, jak proti udržení home office hrají i peníze utopené v nákupech obřích kancelářských budov nebo politický odpor ke zkrácení osmihodinové pracovní doby, ale základní fakt zůstává pořád stejný – ukázalo se, že práce z domova prostě většině lidí vyhovuje a na většině pracovišť bez problémů fungovala rok a půl. Dá se tedy předpokládat, že bude šlapat dál, a jakékoliv pokusy o masový povinný návrat zpět do kanceláří jsou jen projevem manažerské neschopnosti a nesmyslného odporu k technologickému pokroku. To ovšem neznamená, že tyto pokusy nemusí uspět. Pandemií vydobyté výhody se totiž natrvalo neuchytí samy o sobě, a jestli bychom teď měli na něčem trvat, je to právě jejich udržení. Jinak by ty uplynulé dlouhé měsíce osobního i celospolečenského utrpení byly ještě víc zbytečné a traumatizující.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
