Článek
I cestování dost výrazně ovlivnila pandemie, a tak je pravděpodobné, že letos zamíříte jinam, než byste jinak plánovali, a možná také pojedete vlakem. Zelená transformace i covidem vynucené změny cestovatelských návyků teď v Evropě ještě urychlily už několik let trvající renesanci dálkových a nočních vlaků.
Téměř každý měsíc se objevují zprávy o nových mezinárodních spojích a lůžkových vlacích, ať už je to třeba plánovaný spoj RegioJetu do Nizozemska a Belgie, čerstvě obnovený lůžkový vůz Českých drah do Curychu nebo obnovování nočních spojů do Polska. Není náhodou, že rok 2021 byl vyhlášen Evropským rokem železnice. Vlakovým dopravcům hraje do karet i pokračující krize v letecké dopravě a stále rostoucí zájem o zážitkové formy dovolených, ale i přesto ještě plnému rozkvětu dálkového cestování vlakem brání spousta překážek.
Vlaková renesance
Začít lze u toho, kde vlastně sláva nočních vlaků původně pohasla. V první řadě na tom měl velký podíl boom levného létání, který začal v 90. letech. Aerolinky si mohly dovolit snižovat ceny kromě jiného i proto, že z prodeje mezinárodních letenek nemusí platit daně a nedaní se ani jejich palivo. Pozici železnic naopak komplikovala omezená kapacita tratí i rozdíly v bezpečnostních a technických standardech v jednotlivých zemích. Patálie s nekompatibilními lokomotivami i nedostatkem místa pro noční spoje podrobně popisuje tahle analýza na oborovém webu Railway Technology, která mimo jiné trefně podotýká, že nočním lůžkovým spojům podrazil nohy i technologický pokrok v podobě rychlovlaků. Spousta spojů se však udržela i v dobách temna, a tak Českem s výjimkou covidových časů nepřestaly jezdit třeba noční vlaky do Košic nebo na trasách mezi Polskem a Rakouskem či Maďarskem.
Teď vše ovšem mění nevyhnutelná realita klimatické krize a tlak na snižování emisí. Zejména krátké letecké trasy jsou stále méně udržitelné a některé země už přistupují k jejich zákazu – nedávno jsem glosoval rozhodnutí francouzské vlády, která zakázala vnitrostátní lety na všech trasách, které obsluhuje i vlakový spoj kratší než 2,5 hodiny. Ještě víc než zelené regulace krachujícím aerolinkám na celém světě zlomilo vaz zastavení cestování v průběhu pandemie, a je jasné, že ať už bude vypadat obnovený letecký sektor jakkoliv, doba masivního laciného létání je u konce.
U nás se k zelené reformě létání nejspíš neschyluje, ale jsou tu jiné dobré zprávy. Pražský magistrát loni v prosinci vyhlásil, že chce až 50 miliony korun ročně dotovat nové noční spoje do Frankfurtu, Amsterdamu, Bruselu, Paříže, Milána, Říma, Benátek, Hamburku či Kodaně. Připojuje se tak k celoevropskému trendu, v jehož rámci vyhlásili plán na propojení 13 metropolí nočními vlaky i státní železniční dopravci Německa, Rakouska, Francie a Švýcarska – je jen škoda, že jimi plánované spoje nejspíš Česko minou.
Nakazit se šotoušstvím
Dostupnost nových spojů a snižování ceny jízdenek (spolu s dražšími letenkami) ovšem není automatickou cestou k masové oblibě cestování vlakem. Mám dojem, že stejně jako v mnoha jiných oblastech i tady vstupují do hry nejrůznější mentální bariéry, které bychom neměli opomíjet.
Tou asi nejpochopitelnější jsou přirozené obavy z nedostatečné čistoty a spaní ve vagoně plném cizinců. Moderní noční spoje ovšem už zdaleka nevypadají jako třetí třída na transsibiřské magistrále, a pokud by snad někdo pochyboval o luxusu současného nočního cestování, stačí se podívat na vizualizace nových souprav Nightjet od rakouských ÖBB nebo tohle pohádkové video z cesty lůžkovým vozem skrz zasněžené Japonsko.
Důležitý je také stádní efekt, který dokáže i váhavce přesvědčit o výhodách vlaku nad únavnými cestami autem nebo nedejbože autobusem. Ačkoliv jsem jinak k soukromým dopravcům dost kritický, je dobré uznat, že v Česku v téhle oblasti odvedl velký kus práce Radim Jančura se svými populárními letními vlaky do Chorvatska a úspěch snad budou mít i jejich zimní varianty pro lyžování v Alpách.
V neposlední řadě jsou tu pak specifika českého postkomunistického individualismu, který mnoha lidem vštípil kult osobních aut coby symbolu svobody a na druhé straně odpor k veřejné dopravě jako čemusi pokleslému a lidovému. Nemusí to dávat žádný smysl, podstatná je emoce a pro její změnu je potřeba hlavně vrátit cestování vlakem jistý dojem nadstandardního zážitku.
Snad žádný jiný dopravní prostředek včetně soukromého tryskáče nenabízí tolik času pro sebe, který můžete zaplnit čtením, pozorováním krajiny, debatami se spolucestujícími a nebo třeba jídlem, které je na železnici speciální kapitolou. Ve vytváření komfortního prostředí pomáhá právě stále rostoucí úroveň stravování v jídelních vozech (ČD s nimi ostatně před třemi lety vyhrály evropskou cenu), a v národě plném šotoušů může fungovat i prostý argument romantikou – v reportáži Jonáše Zbořila na Radiu Wave ji pěkně vystihuje postřeh o zásadním rozdílu mezi zážitkem z cesty vlakem a průchodem anonymním letištním terminálem.
Šotoušství kvete bez ohledu na věk (ano, existují i šotouši-tiktokeři) a ve spojení se sílící citlivostí vůči životnímu prostředí je tu naděje, že právě nejmladší generace snad definitivně otevře dveře druhé zlaté éře dlouhých cest vlakem. Ať už pamatujete parní lokomotivy, nebo ještě dojíždíte na vysokou, zkuste tyhle prázdniny alespoň jednou vyrazit za dobrodružstvím vlakem.
