Článek
Asi už jste taky narazili na spousty optimistických komentářů, které předpovídají nadcházející postpandemickou obdobu roztančených 20. let minulého století, růst konzumu, hédonismus a vůbec návrat k životu, který byl nečekaně přerušen loni na jaře. Všechny ovšem tak trochu popírají realitu, i když k tomu často mají racionální důvody.
Podnikatelé a byznysmeni zasažení krizí se nás snaží motivovat k návratu do hospod, obchodů a přímořských letovisek, politici doufají, že do voleb zapomeneme na jejich otřesná pandemická selhání, a většina z nás se snaží usilovně zapomenout na to, co se uplynulý rok dělo. Jenže ke starým zlatým časům se ještě nikdy nic nevrátilo.
Nový svět a nové zvyky
Ať už se nacházíte v jakékoliv životní situaci, nejspíš jste měli spoustu možností úspěšně vyzkoušet věci, které se dříve zdály nemožné. Zaměstnavatelé zjistili, že práce z domova může docela dobře fungovat, rodiče se s několika přestávkami museli poprat s domácí výukou dětí, digitalizace všech oblastí života pokročila raketovým tempem a téměř všichni jsme nějakou část života přesunuli do online prostoru, byť by šlo jen o nákupy v digitálním supermarketu.
Nemá smysl řešit, jestli jsou ony nové zvyky lepší nebo horší. Podstatné je, že od nově prověřených metod se jen málokdo bude chtít vracet zpět. Pro příklady není potřeba chodit daleko – spoustě pracovníků už se nechce vracet zpět do gastronomie s jejími mizernými platy a dlouhou pracovní dobou, i tradiční kamenné supermarkety otevírají e-shopy, a jakkoliv by spousta zaměstnavatelů chtěla své zaměstnance vidět zpět v kancelářích, pohyby na realitním trhu ukazují, že zlaté éře práce v open office prostě odzvonilo. Tyto pohyby pak ve svém důsledku ovlivňují i značnou část veřejného života. Když se vaše oblíbená pivnice změní v bistro bez obsluhy nebo rovnou ghost kitchen čili virtuální kuchyni, kamennou Billu nahradí digitální Rohlík, procházku v nákupní galerii brouzdání teniskami online a vaše oblíbená kulturní instituce dostane menší dotaci, protože šetřit se musí a prohlídky galerie se dají vysílat i online, chtě nechtě to dost ovlivní i způsob, jakým se ve veřejném prostoru pohybujeme a (ne)setkáváme.
Jeskynní syndrom
Ještě důležitější než ekonomické trendy jsou ale věci, které se mnohým z nás udály v hlavě. Začíná to trvající neochotou k doslovnému opuštění nor, které se občas přezdívá jeskynní syndrom. Při pohledu na plnící se zahrádky hospod se tomu možná někdo zdráhá uvěřit, ale spousta z nás se prostě zdráhá a bude zdráhat zapojit do normálního života. A zdaleka nejde jen o obsesivní používání dezinfekčního gelu.
Začíná to u introvertů, kteří se svého v lockdownu nově nalezeného komfortního prostoru nebudou chtít jen tak vzdát (nad jejich osudem se v Deníku N hezky zamýšlí Karolína Klinková), a končí to u lidí, u kterých se rozvinula otevřená agorafobie či posttraumatické stresové poruchy a jejich návrat k běžnému životu bude skutečně obtížný (silné příběhy Američanů stále nevycházejících z bytu přednedávnem přinesl web CNBC). I když vynecháme nervózní poustevníky, pořád je tu spousta lidí, kteří zkrátka nalezli jiný životní styl, a když k tomu přidáme třeba i pokračující přesun mnoha domácností na malá města a venkov (ať už je začaly hnát ceny nemovitostí, nebo touha po vlastní zahradě), vyjde nám, že věci zkrátka budou jiné a často zcela v rozporu s představami těch, kteří by rádi viděli plné obchody, kancly a hospody.
Dozvuky traumat
V návratu do normálu nám ale nakonec asi nejvíc bude bránit to, co zůstalo v duši. Dovolím si jednu futurologickou kulturní předpověď – až na výjimky teď určitě nikdo nebude točit filmy a seriály odehrávající se v roce 2020, kde všichni nosí roušky a bojí se vylézt na ulici. Pandemie není totéž jako vítězná válka a je pochopitelné, že se bude společnost snažit tuhle kapitolu vymazat z paměti. Jenže to je možná ta nejhorší metoda, jak se s ní srovnat.
Když jsem o jizvách, které na nás pandemie zanechá, mluvil s lidmi ve svém okolí, často jsem se setkal s názorem, že generace našich babiček také přežily krize a války, lidé zaťali zuby a život šel dál, tak na co si stěžuju. Zapomínají ovšem na to, že oni vítězové a přeživší často skončili jako doživotně traumatizovaní lidé – stačí se ostatně podívat na v úvodu zmíněné roaring twenties, kterými se příslušníci tzv. ztracené generace rozhodně nepropíjeli proto, že by v jejich životě bylo vše v pořádku.
V krizové situaci dokáže alespoň dočasně fungovat většina lidí, protože jim zkrátka nic jiného nezbývá, ale plná váha prožitých událostí na ně dopadne až se zpožděním. S prožitou ztrátou se v Česku budou muset zpětně srovnat stovky tisíc lidí, kteří měli mezi blízkými a přáteli někoho z oněch třiceti tisíc mrtvých. Zdravotníkům a zdravotnicím teprve v plné síle dojde, čeho museli být přímými účastníky, a další statisíce lidí budou čelit následkům tzv. dlouhého covidu nebo potížím s duševním zdravím, které se u řady z nás v průběhu pandemie projevily (v The Atlantic tohle na příkladu americké společnosti skvěle popisuje Ed Yong).
Řada mladých lidí byla připravena o formativní zážitky typu nástupu do první třídy, maturity či začátku studia na VŠ, jiní přišli o pracně budované firmy či kariéru a většina z nás o kus důvěry v politiky, stát i společnost. Lidé sice zase vyrážejí na dovolené a sedí u piva, ale většinou si v sobě nesou věci, které by si předloni jen stěží dokázali představit. Čas sice zakryje leckteré rány, ale i přesto by bylo lepší, kdyby nám ve zpracování traumatu pomohla stavba pomníků i investice do péče o duševní zdraví, jak to ve svém komentáři shrnul Michal Kašpárek, a také uvědomění, že tak jako předtím bychom už vlastně žít nemohli a nechtěli. To nejhorší, co bychom teď mohli udělat, je naběhnout v plné síle do práce a snažit se vše dohnat. Místo toho hned po injekci s vakcínou všichni především potřebujeme co nejdelší prázdniny a čas pro sebe.
